Odnesla ho noční tramvaj

Květen

Vinohradská vodárna… zrovna tu zastávku míjíš. Je to měsíc a tři dny.

Duben

Bylo tehdy ještě celkem chladno, navlékla sis svůj bledě růžový trenčkot ze sekáče, přičísla si rozcuchané vlasy, ačkoliv tvrdil, že vypadáš dobře, a šla jsi ho vyprovodit.

Nechal kolejbábě 30 korun dýško za pozdní příchod – třináct minut po půlnoci, smrtelný prohřešek. „Vím, co dělám,“ odpověděl na tvou poznámku, cítila jsi v tom příslib. Vím, co dělám, zkrotne jako beránek a roztaje pokaždý, když za tebou projdu dveřma týhle budovy.

Ta cesta na tramvaj byla zvláštní, rozpačitá. Cítila jsi v sobě dozvuky Jacka Danielse. Moc whiskey nemusíš – vlastně ti vůbec nechutná, ale účel světí prostředky. A když kluk vyplázne v sámce tři kila za pitivo, protože účel světí prostředky, neodmítneš. Cítila jsi jakousi rozměklost v nohou, nebo možná rozevlátost celého těla, kdo ví, není to jedno?

Říkal, že se tím mezi vámi, bohužel, nic nezměnilo. Nejsi moje a já nejsem tvůj. Přikyvovala jsi. Jasně, že ne. Nejste svoji, nejsi přece naivní, aby sis myslela, že takováhle spontánní událost cokoliv, jakkoliv promění. Všechno při starém. „Nelituj toho,“ zapřísahal tě. „Nelituju,“ opáčila jsi samozřejmě. Proč bych měla?

„Co si o tom myslíš ty?“

Nevěděla jsi, co odpovědět.

„O čem?“

„O celý tý situaci.“

Co bych si myslela? „Co bych si myslela? Řekls to přeci jasně.“

Chvíli bylo ticho, šlapali jste vedle sebe mlčky. Dobalil si druhou cigaretu, škrtl zapalovačem a než ji sevřel mezi rty, povzdychl si.

Z Jiřáku nic nejelo, nejbližší nočka obsluhovala Vinohradskou vodárnu. Ještě pár dní zpět jsi o existenci té stanice neměla ani potuchy, ale tuhle jste tamtudy s holkama procházely z praxí. Janě bylo nějak špatně, bolela ji hlava, tak jste to kafe nakonec odpískaly a šly si každá svou cestou. Bylo vám jasné, že už se nesejdete. Ale žádné z vás to vlastně žíly netrhalo.

Jela za čtyři minuty. Jemně, s jakousi zahanbující něhou jste do sebe postrkávali. Měla jsi ruce zabořené hluboko v kapsách, byla totiž vážně zima. Nemáme spolu nic společnýho, nic se mezi náma nezměnilo. Žádný nutkání chytat za ruce. Takhle je to dobrý, takhle je to ošetřený. Především ta zima.

„Povídej mi něco,“ vyzval tě, „máš na to dvě minuty.“

"Co mám říkat?"

"Nevím, ty přece vždycky něco vymyslíš."

Ne. Nevěděla jsi, co bys mu vykládala. Všechna slova kamsi zapadala.

„Už jede,“ řekla jsi místo toho a pokývla hlavou směrem ke dvojici světel blížících se po tramvajových kolejích.

Něco mi říká, že to je naposled. Netušila jsi, že to je naposled.

Přibrzdila. Chytil tě za zadek, přivinul si tě k sobě a políbil tě. Musíš skousnout dolní ret, vybavila sis poučku, která proběhla tak půl druhé hodiny nazpět a zkusila ses jí řídit. Položila jsi mu hlavu na rameno, dal ti pusu do vlasů, dotkl se tě v pase a vstoupil do mdle osvětleného chřtánu předního vagónu.

„Ahoj,“ šeptla jsi.

„Měj se. Pa.“

Nečekala jsi, až se za ním zavřou dveře. Otočila ses na podpatku a dala se svižným krokem zpátky, aniž bys pohlédla nazpět. Studeně foukalo.

 

Březen

1:44 hodin

"I wonder how long it will take

Nez me opusti predstavy toho, jak bys reagovala, kdybych te chytil za zadek a privinul k sobe."

 

Květen

Dneska je hezky. Květen je sice jeden z nejchladnějších, které pamatuješ, ale aspoň už je všechno v plném květu. Máš na sobě mámino bledě růžové sáčko a kolem šumí park. Fakt krásná čtvrť. Nechce se mi domů. Co bys ale dělala tady? Táhne na třetí a ty se zase od rána trmácíš městem sama. Spolubydlící je na pokoji, předvčírem na ni něco vlezlo. A učí se na zkoušku z pravděpodobnosti, je to urgentní, přehodili ji z čekačky na dřívější termín. Ale je to vlastně jedno - volný pokoj k ničemu nepotřebuješ.

 

It took you way less time that I could ever imagine.

 ****

It is devastating to know I am so easy to let go.

– Jessica Katoff