S vůní magnolie

„Dobré ráno,“ usmála se Vee přes okraj šálku aromatické kávy.
„Dobré, zlato“ věnoval jí pousmání, ale ona už se mezitím zatoulala někde v myšlenkách. Poznal to bezpečně a v okamžení, za ty roky si na tyhle její úniky již dávno zvykl. Dnešní ráno nebylo dobré. Právě naopak. Byl to jeden z těch velmi špatných dnů – tušil to a nyní si byl zcela jist. V noci padaly hvězdy, pomyslel si, a ráno červánky. Jak by to řekla Vee.

Tiše chvíli pozoroval svoji ženu. Jak tam seděla, rozcuchaný cop kaštanových vlasů přes rameno, skrčená v pomačkaném svetru a s matnýma bronzovýma očima upřenýma ven. Byla krásná, jistěže. Za ten čas společného soužití se takřka nezměnila. Kolem ní se pořád vznášela ta zvláštní neviditelná aura nepřítomnosti – spíše cit než hmotná vidina. Jak dlouho byli vůbec spolu? Čtyři roky? Skoro šest, když započte i dobu, kdy ještě nebyli svoji. Potkali se na jaře, v květnu. Ona studovala tvůrčí psaní na univerzitě, on prodával kafe lidem spěchajícím ráno do práce a hezkým holkám, které neměly kluka ale měly příliš mnoho učení, v takovém tom malém pojízdném krámku na rohu, poblíž parku plného rozkvetlých třešní a vonících magnolií. Usmála se na něj, on jí úsměv oplatil, dali se do řeči, ona přišla další den znovu a on jí tu kávu zaplatil. Dali se dohromady. Vzali se. Měli dítě. Všechno bylo tak krásné.

Teď vězel v rozpadajícím se manželství. Neměl ponětí, kdy se to tak pokazilo. Opadla zamilovanost, avšak láska zůstala. Oba měli dobrou práci. Nežili v kdovíjakém přepychu, neměli nejnovější BMW ani nevečeřeli každý den v drahých restauracích, ale mohli si dovolit pěkný rodinný domek, přes léto zajet k moři a v zimě lyžovat na horách. Byl od ní starší asi o tři čtyři roky, což bylo prý optimální. Měli jedno dítě, tříletého Ronnieho, a Lillith zbývalo do narození pět měsíců. Ideální počet, dokonalá kombinace. Vzor prosperující domácnosti. Tak kde se stala chyba, kde? Jsme v umírajícím vztahu, pro oba je utrpením, a pořídili jsme si další pojistku proti rozvodu, prolétlo Stephenovi hlavou. Perfektní rodina.
Byli všechno, jen ne perfektní.

Náhle se do místnosti přiřítil jejich syn, čímž jej vytrhl ze zamyšlení. Obvykle tak brzy nevstával. Jenže dnešek byl špatný den. Proč by nemohl být ještě horší?
Tak moc se mu podobal! Nebyl vůbec jako ona. Ronnie byl téměř dokonalou kopií svého otce. Věčně rozcuchané vlasy barvy posečené slámy tvořily dokonalou kombinaci s rošťáckým úsměvem na tvarovaných rtech. Až vyroste, bude vysoký, s tělem samý sval, a právě tím úsměvem snad bude děvčatům motat hlavy… a lámat srdce. Téměř dokonalá kopie svého otce. Téměř. Oči, zrovna oči musel zdědit po Vee. To jediné Stephen… nenáviděl? To ne, to je moc silné slovo… jen mu z toho občas běhal mráz po zádech. A ještě jedna věc jej odlišovala. Ale na to teď Stephen myslet nehodlal. Chtěl se jen dívat na svého malého synka se zavřenýma očima hrdým pohledem rodiče. Lillith bude po matce, pomyslel si. Určitě. Tmavovláska z jiné reality. A bude pořád utíkat někam pryč, do míst, kam on nikdy nebude moct vkročit, jen Lilith a Vee. A možná s sebou vezmou i Ronnieho, vždyť má její oči, její oči, které vidí víc. Ach, Vee. Proč mi to jen děláš?

„Nech toho!“ vyhrkla znenadání Vee.
„Čeho?“
„Díváš se na nás, ale tím svým divným pohledem. Nelíbí se mi. Děsíš mě,“ vychrlila jeho žena, čímž jej překvapila. Nelíbilo se mu, co řekla.
„Prosím tě, Vee, vzpamatuj se,“ odbyl ji. Ač by to nikdy nepřiznal, její slova ho trochu ranila. Nejspíš si to ani neuvědomil.
Teď už se rozkřikla: „Nemiluješ mne!“
„Co to plácáš,“ snažil se Stephen o zklidnění situace, ale místo toho jen přilil olej do ohně. „To ty ani… ty ani nejsi tady! Víš jak je těžké někoho milovat, když tě ani nevnímá?“
„Ale vždyť-“ začala, ale on ji nekompromisně přerušil. Vzkypěla v něm ta léta zadržovaná frustrace z věčných útěků jeho manželky.
„Kdy naposledy jsi strávila celý den i něčím jiným, než zíráním z okna nebo do zdi nebo zavřená u sebe v podkroví? Kdy naposledy-“
„Jsem spisovatelka! Živím se tím!“ zavřískla. Bílý hrneček se srdíčky, který dostala k svátku, jí vypadl z rukou a roztříštil se o linoleum s imitací dřeva, kapky nedopité kávy potřísnily podlahu. Ani jeden si toho nevšímal.
„To je tak těžký alespoň občas věnovat pozornost i něčemu jinému než tomu tvému snění?“ řval on.
„Ano, je!“ ječela zpátky. Zčistajasna tak těsný prostor kuchyně křižovaly výtky i urážky, všechen ten uložený zrající vztek a zášť, o které ani nevěděli, všechny ty nastřádané malichernosti, které nabobtnal čas, že se rozrostly do kolosálních rozměrů.
Tu náhle ten hlomoz narušil jiný křik, zoufalý, srdceryvný. Takový, který jako jediný dokáže zastavit kohokoliv, cokoliv. Takový, který dokáže vydat jedině dítě, když se hroutí svět.

Oba ztuhli a v momentě utichli. Ronnie se choulil v rohu, ruce přitisknuté na uši, a kolébal se ze strany na stranu. Jako první se k němu rozběhla Vee, snažíc se potomka přivinout k sobě a ukonejšit, šeptajíc: „Už bude dobře, Ronnie, neboj, všechno je v pořádku.“ Až na to, že nic nebylo v pořádku.
Stephen se k nim rozeběhl jen o malou chvilku zaváhání později. Sevřel svou ženu i syna v pevném objetí a v tu chvíli byl k nim najednou blíž, mnohem blíž než celé ty roky, jako by Vee opět bylo dvaadvacet a venku byl máj a voněly magnolie. Cítil její krev tepající v žilách i její roztřesený dech, snad dosud z té hrozné hádky, která se ještě pořád lehce vznášela místností, jako ta zvláštní vůně, co se usadí v ovzduší po bouřce. Objal svou manželku pevně, jako by ji chtěl ujistit, že jí nic nevyčítá, že ho to moc mrzí. Objal své dítě se stejnou naléhavostí, snad aby Ronnie konečně přestal plakat a třást se.

Pomalu vyšel po úzkých vrzajících schodech z lakovaného dřeva a otevřel dveře do podkroví. Když se sem nastěhovali, s Vee je natřeli na bleděmodro, ale nyní již byla barva celá oprýskaná, že místy vykukoval původní dub. Chvíli se zastavil na prahu, jen si celou tu malou, útulnou místnůstku prohlížel. Jak dlouho už tady nebyl? Kolik času uplynulo od chvíle, co naposledy seděl na té polstrované stoličce v rohu, překvapivě pohodlné, a sledoval svou lásku, jak píše? Příliš dlouho, minulo příliš mnoho času.
Vešel do manželčina království. Surová podlaha z drsného dubu zasténala, leč těžké dopady Stephenových bosých nohou tlumil tenký tkaný koberec. Nebo spíš pestrobarevná rohož. Zastavil se u masivního stolu, jenž vévodil celému prostoru. Stál přímo pod drobným kruhovým okénkem, ta trocha světla, jež jím pronikala, vrhala palisandrový nábytek do odstínů mahagonu i chlubivého ořešáku. Hlavně ale ozařovalo ty hromady papírů, bloků a zápisníků ležících všude kolem. Knih. Ač rozměrný, ten stůl pod nimi takřka mizel, tak jako mizí šikmé střechy domů pod závějemi navátého sněhu. A uprostřed toho všeho chaosu, který se Vee tak podobal, tomu všemu dominoval notebook, černý jako uhel, otevřený, jen na krátkou dobu usnul, nedokázaje se pohroužit ve spánek spravedlivých, a v obležení mnoha prázdných hrnků i talířků, které tady zůstaly zapomenuty, některé krátce, jiné již pohřbíval prach. Z toho všeho dýchala jeho žena. Tohle byla Vee. Tenhle pokoj jí byl prodchnutý.

Posadil se ke stolu, do blankytného křesla, ještě na něm ležela zmuchlaná pestrobarevná deka a polštářek se slunečnicemi. Stačilo pohnout myší a počítač se v mžiku probral k životu. Obrazovka naráz ozářila jeho obličej, bílé pozadí pokryté černými znaky. Písmeny.
Byla všude. Stránky a stránky plné písmen, které se slévaly do slabik, slabiky do slov, slova do vět, do odstavců, stránek, kapitol. Knih. Míle a míle textu. Zprvu se snažil číst to všechno, co jeho žena zanechala na digitálním papíře, ale pak to vzdal a jen scrolloval a létal očima po zdánlivých listech. Masy a masy grafémů.

Dostal se až na úplný začátek souboru. S vůní magnolií, tak se jmenoval. O čem vyprávěl?
O dvou mladých lidech, co se zamilovali. Jí bylo dvaadvacet a studovala tvůrčí psaní na univerzitě. On prodával kafe lidem spěchajícím ráno do práce a hezkým holkám, které neměly kluka ale měly příliš mnoho učení, v takovém tom malém pojízdném krámku na rohu. Byl květen a ovzduším se nesly okvětní lístky růžových třešní a vůně magnolií.
Byl to příběh jich dvou.

Stephen hltal slova, místy zapomínal dýchat, místy zapomínal žít. Bylo tam všechno, všechno za celé ty roky co byli spolu, všechno to, co chtěl slyšet, ale ona mu to nemohla říct, protože mu to již pověděla, stokrát, tisíckrát, pověděla mu to, aniž to věděl. Byly tam obsaženy všechny ty večery, kdy se vytratila tiše z vyhřáté ložnice aby pozorovala padající hvězdy a ťukala do klávesnice slova, která darovala celému světu, ale hlavně jemu. Ta slova, která tolik toužil slyšet, která tolik potřeboval. Za všechny ty chvíle, ty dny, kdy se dívala pryč, kdy nahlížela do jiných světů, a nemohla mu věnovat ty pohledy plné lásky, po nichž prahl. Bylo to omlouvám se a bylo to miluji tě, především to bylo miluji tě. Tak moc.
Přerývaně se nadechl a vstal, náhle byl jak v mrákotách. „Vee?“ volal. Tiše, pak hlasitěji.
„Vee?“

Točité schodiště opět naříkalo, když rychlými kroky scházel do přízemí. Dostal strach, když nedostal žádnou odezvu. „Lásko? Vee…“
Dům zůstával tichý

Našel ji v kuchyni, přesně tam, kde ji zanechal, když odcházel do podkroví. Ležela na studené podlaze a v náručí svírala jejich syna. Na tvářích mu ještě prodlévaly usychající cestičky po slzách a křečovitý výraz. Zůstal zděšeně stát, načež se ke svým milovaným roztřeseně rozběhl a klesl k nim na chladnou zem. „Ach, Vee, zlatíčko, jsi v pořádku? Ronnie? Co se stalo, Vee? No tak, lásko, prober se, prober se přece…“ promlouval k ní slabým, rozechvělým hlasem. „To mi přece nemůžeš udělat.“
Bez reakce.
Teprve nyní si všiml té krve. Byla všude, ale nejvíc jí bylo nasáklé jejich oblečení, ten její zmuchlaný svetr už vůbec nejásal ranním sluncem a odcházejícími hvězdami, naopak, byl ztěžklý temnými mraky při jeho západu, mraky, které zvěstují něco zlého. Opatrně si přitáhl svou ženu do klína, ten pohyb doprovázen stopou chuchvalců rudé sraženiny na syntetickém dřevě, a mlčky ji objal, zabořiv svou tvář do jejích spletených vlasů. Nerozuměl. Nemohl.
Pak uviděl ty střepy. Bílé keramické úlomky s fragmenty rozlámaných srdcí. V denním světle se červeně leskly.
„Ach, Vee, ty jsi spadla, že?“ šeptal. „Spadla jsi, ale když ses chtěla zvednout, pořezala ses o ty střepy, viď? A Ronnie uklouzl, když ti chtěl pomoct. Ach, Vee, ale to nevadí, vezmu vás do nemocnice a tam to spraví. Zase to bude v pořádku, dobře? Ach, Vee…“
Mumlal do jejích lhostejných vlasů, zatímco se s ní jemně kolébal ze strany na stranu. „Ach, Vee,“ mumlal.

„Budou v pořádku?“ dotazoval se stále dokola.
„Ano,“ odpovídali pořád oni. „Do večera budou jako rybičky,“ ujišťovali jej, zatímco jiní nemocniční zřízenci odváželi někam pryč dvě lehátka zakrytá černou plachtou.
Pak tam přišli ti muži v uniformách policie, kteří mu řekli: „Pojďte s námi.“ A on šel. Ptali se: „Proč jste to udělal?“ A on říkal: „Co jsem udělal? Dovezl jsem je do nemocnice, protože Vee spadla a pořezala se o střepy, a spadl i Ronnie, povězte, budou v pořádku, budou v pořádku, že ano?“
Odešli, ale přišli jiní lidé a odvedli ho pryč. Čekal, že za ním přijdou, čekal na Vee, která psala všechna ta krásná slova a proto mu je nemohla nikdy říct, a čekal na Ronnieho, svou malou téměř dokonalou kopii s mentální retardací a jejíma očima.
„Ach, Vee, co jsem to jen udělal?“ zašeptal tiše, tázaje se čtyř omšelých stěn, když jarní vánek vysoko posazeným oknem s mřížovým vehnal do místnosti pár okvětních lístků třešní a vůni magnolií.