Ironman

František zaklel. Sotva postřehnutelný kouř pocházející z míst mezi žehličkou a látkou nové košile doprovodil zápach. Františka překvapilo, jak může tak málo kouře vyvolat tak intenzivní čichový vjem. Byl v ten okamžik rád, že si koupil dvě stejné košile i napříč Evině argumentům, že mít zcela identické košile je nerozum, zvlášť když to budou jeho dvě jediné košile. „Kupte si alespoň každou jinou, pane Pilc“ radila mu. „Ať to nevypadá, že nosíte stále tutéž košili“. František si vzpomněl na událost starou jen něco málo přes dva týdny s lehkou lítostí. Zamítl tehdy její argumenty s tím, že košile stejně nenosí, stejně tak jako nikdy nebude nosit kalhoty a sako, které mu také pomohla vybrat. Dvě košile si koupil jen proto, že se prodavačka nechala přesvědčit, aby košili rozbalila a umožnila jí Františkovi vyzkoušet. A když už toto museli oba, František i prodavačka, podstoupit, chtěl rovnou dvě pro případ, že by se jedna zničila. Měl na mysli především skvrny od jídla nebo pití. To, že jednu zničí hned při žehlení, ho nenapadlo.

Evu Františkovi doporučil jeho nadřízený. Na dveřích své rozlehlé kanceláře s velkým stolem a bílým křeslem s vysokým opěradlem měl cedulku s nápisem „Ludvík Slepička“, pod tím „Vedoucí vývoje léčiv“. Eva byla jeho manželka. Jak může vědeckou činnost farmaceutické firmy řídit člověk, jehož jediným vzděláním byl tříletý ekonomický obor na soukromé vysoké škole, říkal si František? A brzy měly přijít i další pochybnosti – čím si zasloužil právě takovou manželku, jako byla paní Slepičková? Když Slepička Františkovi oznámil, že pojede na výroční konferenci, první, co Františka napadlo, byla myšlenka, která bývá přisuzována spíš ženám. Co si vezmu na sebe? Můžu jet v džínách? Mohou to být ty modré, které nosím a nebo si vezmu své sváteční černé? Slepička jako by mu četl myšlenky, Františkovo dilema vyřešil. „A Františku, tentokrát žádné džíny. Chápej, je zbytečné, aby se prodejní zástupci na tebe dívali shora jen kvůli džínám. A věř, že i černé džíny jsou pořád džíny.“

Františkovi se v ten okamžik udělalo úzko. V lokálním plátku svého malého městečka četl vždy reklamu na půjčovnu svatebních, smutečních a rozvodových šatů. Zvlášť definice rozvodových šatů mu nebyla úplně zřejmá. Ale to bylo tak jediné, co ho na inzerátu zaujalo. Už se vzdal myšlenky, že ve svém věku ještě bude potřebovat kupovat svatební šaty. Tím pádem nebude nikdy potřebovat ani ty rozvodové. A smuteční – no snad mu jednou do rakve nějaké vyberou. I když ty se asi v půjčovně nepůjčují. František pochyboval, že by po smutečním obřadu šaty z nebožtíka stáhli a použili je zase příště.

Slepička už měl připravené řešení. To byl zřejmě ten důvod, že ač z Františkova pohledu téměř bez vzdělání, mohl zastávat vedoucí funkci. Uměl se na rozdíl od Františka rychle rozhodnout. A své rozhodnutí pak vášnivě obhajovat. Svojí informaci o nevhodných džínách tedy doplnil: „půjde s tebou Ilona a pomůže ti šaty vybrat“. Iloninou hlavní charakteristikou bylo především to, že zastávala úlohu Slepičkovy metresy. Podobně jako člena školního fotbalového týmu na americké škole drží spíše jeho sportovní než studijní výkony, tak i Ilonu drželo ve firmě především členství ve Slepičkově „týmu“. „Ludvíku, ty jsi to s Ilonou probíral?“ zalapal po dechu František. „Ještě ne, ale řeknu jí to“, zareagoval Slepička. „To není vhodné.“ namítal dál František. Ilona byla v celé firmě snad jediná, která si myslela, že o jejím členství ve Slepičkově „týmu“ nikdo neví. Slepička si s tím naopak hlavu nedělal. František posbíral své komunikační dovednosti a vysvětlil Slepičkovi, proč se zřejmě bude Ilona bránit. Zřejmě byl ve své polemice s rozhodnutím nadřízeného úspěšný, protože se hned objevilo další, neméně originální řešení – „Máš pravdu“, povídá, „řeknu Evě, své ženě“. Františkovi došly argumenty a s neurčitým rozloučením se vyšoural z kanceláře s velkým stolem a velkým křeslem.

Setkání s paní Slepičkovou proběhlo týden na to. Sešli se před nákupním střediskem, kolem kterého František chodíval, ale do kterého nenašel zatím odvahu vejít. Kromě dvou stejných košilí vybrali i další části svrchní garderoby – oblek, kravatu, doplnili boty. Zabrali tím čas až do pozdního sobotního odpoledne. František byl postupně donucen ke komunikaci s upravenou čtyřicátnicí. Ze začátku se jejich komunikace odehrávala pouze vystrčením Františkovy hlavy zpoza závěsů kabinky a zamumláním „prosím větší“, „prosím menší“. Lehce po poledni už se František odvážil k pozvání paní Evy na oběd. Nebyl to oběd v pravém slova smyslu, ale pro Františka bylo i pozdněodpolední posezení nad plastikovým táckem po okraj naplněným neurčitým obsahem jeho oblíbené „em patnáctky“ z asijského fastfoodu s ženou svého nadřízeného společenským vrcholem. Překvapil sám sebe především tím, že se dokáže bavit i s někým, koho vidí prvně. A že je to navíc žena, to už pro něj bylo na hranicích sociální mystiky. A co se stalo v pozdní sobotní odpoledne bylo pro Františka premiérová událost – paní Eva mu napsala své číslo s tím, že půjde-li někdy nakupovat, ráda se přidá.

To všechno se Františkovi znovu, tak jako mnohokrát za poslední dva týdny, v hlavě vybavilo při pohledu na košili s vypáleným neurčitým oválným tvarem. Sebral ze stolu svůj stařičký mobil, doplnil velký díl své odvahy a napsal: „Umíte žehlit“? „Ano, už jsem to dělala“ vrátila se rychle veselá odpověď. A na další Františkovu písemnou otázku se vrátilo jen krátké „Přijdu ráda. Chcete M15?“.