Lví osud

                                                 Lví osud

 

Zvedl jsem na okamžik hlavu; ach ne, jen další hyena.

Přiloudala se jakoby nic, sjela mě pohrdavým pohledem, vítězoslavně přehlédla početný zástup vyčkávajících družek a s posměšným zachechtáním se uložila mezi nimi.

Už jsem je ani nepočítal.

„Tak co, bývalý králi,“ oslovila mě hledíc ostentativně kamsi do dálky, „ještě sis to nerozmyslel? Opravdu už to nechceš vzdát? Podívej se, kolik nás tady je! A my už se odtud nehneme, dokud,“ na okamžik zaváhala a střelila po mně pohledem, v němž se mísilo určité opovržení a sebejistota s obavami i střípkem respektu, „dokud to tady neskončíme my, nebo ty sám,“ dodala rychle, sotva jsem se nadechl k odpovědi a pokračovala: „Bylo by to pro tebe lepší čestnější a… Mlč,“ posadil jsem se zprudka; v zádech jsem ucítil důvěrně známou akácii, pod kterou jsme kdysi lehali s… - ale to už je pryč, na vzpomínky není čas – a trochu mně to dodalo na sebevědomí, „zrovna ty mi tu budeš mluvit o cti! Kolik vás ještě musí přijít, abyste si už konečně troufly?“

Rádoby znuděně zívla, ale v tom gestu převahy bylo znát napětí: „Je nás dost, neměj obavy. Víc, než si myslíš a času máme také dost. Jak dlouho tohle vydržíš?“ pohodila hlavou k číhajícím společnicím.

„Podívej,“ začala náhle o poznání vlídněji, „rozhodneš – li se skoncovat to sám, nebudeme ti bránit.“

Její slova mě poněkud uklidnila, ačkoli k úplnému klidu jsem měl jen málo důvodů. Už víc, než třiadvacet hodin jsem tady sám čelil hordě těch nejzarputilejších protivnic, čekajících v kruhu na jakoukoli moji chybu, aby to mnou jednou provždy skoncovaly. Minutu po minutě se mě snažily přesvědčit o bezvýchodnosti mé situace, ale teď náhle cítím, že se mě tahle proradnice se svou suitou hýřící navenek sebevědomím přece jen asi bojí, když mi navrhuje tuhle možnost.

Nebylo divu; musela přece vědět, že jsem během svého života odeslal na onen svět celé zástupy takových našeptávaček a můj dobrovolný konec by byl pro celý klan tím nejvýhodnějším řešením.

„Vidím,“ spočinula na mně úlisným pohledem, „že v duchu už o tom přemýšlíš a říkáš si, jakým způsobem by to asi šlo provést.“

Měla pravdu. I kdybych se rozhodl k dobrovolnému konci, nebylo mi jasné, jakým způsobem by se to dalo uskutečnit.

Odpověď mi přinesla vzápětí: „Rozhodneš – li se pro tohle řešení, pustíme tě k támhletomu srázu a nebudeme ti bránit v… je velmi vysoký a velmi strmý,“ dodala po krátké pauze mnohoznačně. Jsi starý a slabý,“ pokračovala, „vyhublý a tvé maso je už jistě tuhé. Ale pro můj klan vystačí, počítám tak na dva dny. Dobré dva dny,“ olízla se, až mě i proti mé vůli roztřáslo vnitřní chvění, které jsem jen stěží ovládal.

Návrh se zdál být přijatelným. Hyeny o nikoho nepřijdou a já neucítím, až se do mě začnou zakusovat jejich tesáky.

Rozumný kompromis.

Vnitřně již rozhodnutý, bloumal jsem očima pomalu důvěrně známou krajinou, jako bych si ji chtěl vtisknout do paměti.

Už je tady, uvědomoval jsem si, přišel můj čas. Ten fakt jsem kupodivu počal přijímat s klidem. Škoda jen, že jsem se nemohl rozloučit s ní. Svou největší a jedinou láskou, kterou jsem poznal jako ještě bezhřívý mladík, se kterou jsem po léta lovil bok po boku v rodné savaně, odpočíval a miloval se s ní právě pod touhle akácií. A pak, náhle, bylo po všem. Odešla bez slůvka vysvětlení a od té chvíle už nikdy nic nebylo jako dřív. A zrovna na tomhle, pro mě téměř posvátném místě se teď můj čas naplní. Pokud jsem vůbec něčeho litoval, bylo to jen a právě tohle.

Kotoučem zapadajícího slunce osvětlujícího můj poslední den, se náhle v dálce protáhla líbezně povědomá silueta lvice. Právě té, o které jsem přemýšlel.

Sním, nebo bdím?

Možná poslední šance v téhle bezvýchodné situaci.

Hyena si všimla mého pohledu a otočila se jeho směrem: „Á lvice,“ usmála se sarkasticky, ale v očích byla tušit trocha nervozity, „ani ta ti nepomůže. Kdysi jste sice tvořili pár, vzpomínám si, bývalý králi, ale to už je dávno a tvé naděje jsou marné; ta ti nepomůže. Chceš se vsadit?“

„Vrrrau!“ zazněl v odpověď savanou můj poslední pokus o přivolání pomoci a vmžiku postavil na nohy celou tu čekající smečku.

„Tak na co čekáte,“ zavelela vzápětí vůdkyně, „na něj!“

 

„Je to jako zázrak,“ otřel jsem se po lvím způsobu svou tváří o tvář jediné černooké lvice s tmavým nádechem srsti, kterou jsem v životě znal.

Odměnila mě stejným gestem: „Máš pravdu, nikdy by mě nenapadlo, že se ještě někdy potkáme.“

Pohlédl jsem na ni.

V mládí nenechala v klidu žádného z mladíků našeho druhu. Její mladistvý půvab, uvědomoval jsem si, přešel s léty plynule ve zralou krásu.

Bojem dosud zrychlený dech a krví hyen zbarvené drápy jí na přitažlivosti jen přidávaly.

„Bez tvého zásahu bych tomu klanu našeptávačů podlehl; děkuji ti.“

Rozpačitě mrskla štíhlým ocasem: „Tak už dost, dost těch díků a té chvály. Myslím, že jsem ti přece jen něco dlužila.“