Osud pátečního večera

Konec léta byl na dohled, užívala jsem si toho, že jsem volná a moje srdce nikomu nepatřilo. Po dlouhých letech trápení s Vildou jsem měla konečně klid.

Byl pátek, krásnej letní večer, který jsme jako každý týden trávili s ostatníma v naší oblíbený putyce. Večer rychle ubíhal, půlnoc byla nadohled a někteří již začali být značně unaveni, a tak se Stella rozhodla, že to ještě rozjedeme a vyrazíme na nějakou živou party.

,,Zvedáme kotvy a jedem na mejdan!“ zahlásila Stella. Nebyla jsem proti, večer byl ještě dlouhej a domů se mi fakt nechtělo.

,,Výborně, jedu taky!“ přidal se k nám Béďa, Standa a Pepa. Taxík přijel během deseti minut a frčelo se. Nejsem zrovna diskotékovej typ, ale občas to neuškodí. Vyznávám jinej styl hudby, ale když teče alkohol proudem, je mi to vcelku jedno. Po pár minutách jsme byli na místě. Vysedli jsme z auta a zamířili si to rovnou do klubu. Ze začátku jsem vcelku litovala, že jsem jela, hudba mi neseděla, ani ty lidi se mi dvakrát nelíbili.

,,Zlato, moc nečum a jdem na panáka!“ a už mě Stella táhla k baru.

,,Dvakrát vodku,“ ani se mě na nic nezeptala a už to objednávala. Nejsem zrovna fanda tohohle nápoje, naposled jsem se po vodce opila ve třinácti a od tý doby ji nemůžu ani cejtit.

,,Zbláznila ses? To nedám…“ jen jsem si čuchla a zvedal se mi kýbl.

,,Ale no tak holka, to dáš!“ pobízela mě Stella, kluci se k nám hned přidali. Překonala jsem se a poslala to tam, bylo to docela náročný a Stella to hned otočila.

,,Ještě musíme do druhý nohy a pak jdem na parket!“ kopla tam panáka a už se řítila doprostřed tanečního parketu. Ještě jsem se na to necejtila, kluci mě v tom naštěstí nenechali, a tak jsme si šli dát nejdřív fotbálek. Vydrželi jsme u toho asi půl hodiny a pak jsme se nějak roztančili. Stella mě vytáhla na parket a nějak to už šlo samo, užívaly jsme si to.

,,Kroketo, tobě to dneska ale jde!“ čas plynul a mě to fakt bavilo.

A pak to přišlo. Zvedla jsem oči a úplně mě to dostalo, asi nikdy nezapomenu na ten první dojem, kdy jsem si ho poprvé všimla. Vysokej blonďák v červený košili, hrozně mi připomínal Uriho, moji první lásku, měli i podobnej nos a úsměv. Ztuhla jsem jako bych viděla příznak, všimnul si toho a usmál se na mě.

,,Tak tomu jsi fakt nepomohl,“ honilo se mi hlavou. Stella si všimla, že se něco děje a odtáhla mě k baru.

,,Seš v pohodě? Vypadáš jako bys viděla ducha,“ ptala se mě.

,,Jo, jen jsem si na něco vzpomněla,“ viděla jsem jí na očích, že mi to nevěří a začala se smát.

,,Je mi to úplně jasný, musíme to podpořit,“ a objednala další rundu. Už se mi točila hlava, ale kopla jsem to tam. Vrátily jsme se na parket a užívaly jsme si český písničky. Hledala jsem ho, ale jako by se vypařil, do hlavy se mi akorát vypálil ten jeho pohled. Nechala jsem se unášet hudbou a pak mě někdo vzal za ruku, byl to on. Jestli teda existuje láska na první pohled, tak tohle musí bejt ono… Byla jsem úplně ztuhlá, ale po pár minutách ten stres přešel. Dívali jsme se na sebe a tancovali spolu. Když jsem od něj odtrhla oči, Stella se vedle jen smála a mrkala na mě. Po chvíli přišel nějakej jinej kluk, vzal si od pana tajemnýho moji ruku, ten se na mě jen podíval a zmizel. Chtěla jsem jít za nim, ale vlastně jsem vůbec nepostřehla, kam šel a ten novej mě nepustil.

,,Seru na to, vždyť ani nevím jeho jméno…“ a tak jsem trsala vesele dál s tím jiným. Můj vyvolenej se však po chvíli vrátil a div mě nevyrval ze sevření toho svýho kámoše. Líbilo se mi, jak si mě vzal zpátky. Nedokázala jsem z něj spustit oči a chtěla jsem, aby ten večer nikdy neskončil. Po pár písničkách mě odtáhnul k baru.

,,Dáš si něco?“ Měla jsem už fakt naváto a jen jsem zamumlala, že si dám cokoliv. V tu chvíli bych vypila cokoliv, i kdybych měla chcípnout, jen bejt s ním. Nechápala jsem ten pocit, myslela jsem, že jsem moje k Vildovi nic nepřekoná, a že tohle už nikdy cejtit nebudu. Pan tajemnej přeskočil bar a začal mě obsluhovat. Byla jsem v sedmym nebi a přišla si jak nějaká patnáctka…

,,Ahoj,“ uslyšela jsem za zády, stál tam nějakej týpek a začal mě nabalovat. Pak si však všimnul mýho vyvolenýho, kterej stihnul nalejt drinky a přiskočil ke mně zpátky. Týpek si prohlížel jeho, pak mě a trošku nestíhal.

,,Vy jste tu spolu?“ zeptal se, já se koukla do těch modrejch očí a on se usmál.

,,Jojo, to je můj manžel,“ a vrátila jsem mu úsměv zpátky a chytla ho za ruku. Týpek nám to evidentně sežral a my byli konečně ,,sami“. Koukala jsem na něj a ten pocit byl nepopsatelnej, bylo to něco úplně novýho. Začali jsme se smát, že se vlastně vůbec neznáme, ale už jsme teda manželé… Stella a ostatní zmizeli a já tam zůstala jenom s ním, ale vůbec mi to nevadilo. Bavili jsme se o všem možným a já hltala každý jeho slovo. Blížila se čtvrtá hodina ranní, popadl mě za ruku a vyvedl mě ven. Líbali jsme se jak šílení, nechtěla jsem ho pustit a myslela jsem jen na to, ať tenhle večer nikdy neskončí.

,,Haha, neříkala sis náhodou, že už k sobě žádnýho chlapa nepustíš?“ říkala jsem si v duchu.

,,Seru na to, tomuhle se nedá poručit…“ a utla jsem hlasy uvnitř svojí hlavy.

,,Jsem teď a tady, nic jinýho neexistuje…“ začal mi zvonil mobil, volala Stella, ale teď jsem tu chvíli fakt nechtěla přerušovat. Rychle jsem jí akorát napsala, že se ozvu zítra.

,,Pojď, měla bys jít domů.“ Vzal mě za ruku a šli jsme směrem k mýmu domu, ani nevím, že bych mu řekla, kde bydlím… Došli jsme k zastávce, kde jsem ho strčila na lavičku, nechtěla jsem jít domu, chtěla jsem zůstat s ním. Okolo jezdila auta, ale my se líbali, osahávali jako by okolní svět vůbec neexistoval…

,,Pojď se mnou domů…“ řekla jsem, nic neřekl a jen mě políbil. Vzala jsem ho za ruku a tentokrát ho odtáhla pryč já, k sobě domů…

-----------------------

,,Asi mi upadne hlava,“ honilo se mi hlavou. Vzpomněla jsem si na něj, byl to jen sen? Otevřela jsem oči a on ležel vedle mě.

,,No, ty vole… Co se to včera dělo?“ snažila jsem si vybavit poslední minuty večera, nechápala jsem, jak jsme se dostali domů, měla jsem prostě totální okno. Byla jsem oblečená, ale moje kalhotky se válely na zemi, nedokázala jsem si vzpomenout, jestli jsme spolu spali.

,,Vždyť ani nevím, jak se jmenuje…“

Civěla jsem na něj a najednou otevřel oči. ,,Ahoj,“ já se jen křečovitě usmála a kuňknutím jsem mu odpověděla na pozdrav.

,,Kolik je vůbec hodin?“ zeptal se, aby přerušil moje civění na něj.

,,Asi půl 11,“ odpověděla jsem.

,,Do prdele, mám trénink, musím běžet,“ vstal a začal se oblíkat.

K mýmu štěstí byli naši naštěstí pryč a my se mohli vyhnout trapnýmu představování. Došla jsem ho aspoň doprovodit ke dveřím.

,,Tak ahoj,“ rozloučil se a dal mi pusu. Byla poslední? Uvidíme se ještě někdy? Sledovala jsem jeho kroky a pořád jsem to nechápala. Kdo to vlastně byl, co se to ve mně děje za pocity, vždyť ho vůbec neznám. Ten jeho pohled se mi vypálil do srdce, a to jsem ještě tenkrát netušila, že tohle je vlastně začátek…