Když pohraje si MORFEUS

 

 

Stojím v pokoji. V pokoji bez oken. V pokoji bez lustrů a lamp, a přesto plném světla. Je dobře, že tu to světlo je. Protože jinak tady není nic. NIC kromě světla. A najednou i dveří. Nevím, kde se tu vzaly, přísahala bych, že ještě před pár vteřinami tady nebyly. Ale nepřemýšlím nad tím. Daleko víc mně zajímá, proč jsem tu sakra já!

Měla bych spát. Spát ve své posteli. A snít další ze svých snů. Těch, co ke mně přicházejí, každou noc. Většinou krásných. Tak krásných, že se z nich ani nechci probudit. Ale co prožívám teď, na příjemné snění moc nevypadá.

 „Na co jsem do háje před tím dnešním spaním myslela, že ke mně vyslal Morfeus zrovna tuhle představu?“

Nevím. Nemůžu si vzpomenout.  Ale jsem zvědavá, tak jako každá ženská, a proto beru za kliku dveří, které mám nejblíž. Co za nimi? No zatra... Čekala jsem snad všechno, ale tohle ne. Obrovský computer. A ne jeden. Spousta computerů. Ve snu někoho, kdo je sotva schopen uvést tu zatracenou mašinu do provozu. Tak to je vážně…

„Vítám Tě, zlato!“ slyším hlas. A když pootočím hlavu, vidím, že k tomu hlasu patří muž. Muž pohledný, s tělem skoro bez chyb. Určitě bez chyb, dochází mi a tak trochu zadoufám, že i když tohle všechno tak podivně začalo, dál se to bude odvíjet už nějak podobně, jak to ze svých snů znám. Polibky, doteky, vášnivé milování…

Ale ne. Ten muž mne sice bere za ruku, ale postel nehledá. Táhne mě k tomu stroji. Ježíši, jak já jsem zklamaná! Co tady budeme dělat? Nebo spíš, co tady bude dělat on? Já na nic dobrovolně ani nesáhnu!

„Neboj se, miláčku, Ty nemusíš!“ říká, jako by mi četl myšlenky. „Buď jenom malinko trpělivá a stane se, co chceš!“ dodává, zatímco otevírá soubory. Hledím na něj udiveně. A taky docela nevěřícně, protože jestli vážně ví, kde byly před chvilkou mé myšlenky…

„Ale ano, lásko,“ letmo se na mně podívá. „Budem se spolu milovat. Jen mi dej ještě chviličku. Musím to tady všechno naprogramovat. A taky si Tě trochu poupravit…“

Trhnu s sebou. Přeslechla jsem se?„Jak myslíš to svý poupravít?“ ptám se nejistě. „No, udělám Tě krásnou!“ usměje se. Tak krásnou, jak jsem já!“

„Protože taková, jaká jsem teď, Ti nestačím?“ Zamračím se. No to jsi mi dal pěknou odpověď. Z očí mi létají blesky. A dál už na nic nečekám a okamžitě se pakuju. Mizím z pokoje, který mne absolutně přestal zajímat. A toho krasavce v něm tam nechávám stát, i se všemi těmi computery, co umějí naprogramovat lidskou krásu. Protože o tohle já nestojím. Nejsem tak povrchní, aby mým největším snem bylo stát se modelkou. Nebo nejkrásnější holkou na planetě.

Zatraceně. Rychle zavírám, a kdybych měla klíč, určitě bych i zamkla. Pro jistotu.

…

Zvolna přistupuji ke druhým dveřím. A to i přesto, že se těm prvním navlas podobají. Co bude asi za nimi? I jejich klika pod tlakem mé dlaně povolí. A já je zlehka otevírám. Jen opatrně, na škvírku. Co v ní? Konečně vidím, to, co chci. A čeho se ani trochu nebojím. Postel. Dost lákavou. Otevírám dokořán. A odhodlaně udělám pár kroků.

A to úplně stačí k tomu, aby se mi podlomila kolena. Protože v tom pokoji není jenom ta postel, ale taky dívka. Tak milá a tak hezounká, až mi to bere dech. A jestli mně ta postel lákala, tak tohle něžné stvoření mne tedy láká ještě víc!

Je nádherná. Přesně taková, jakou jsem vždycky chtěla potkat. Taková, jakou jsem vždycky chtěla mít! Drobounká, štíhlá, s ňadry, jež se jen tak zlehka rýsují pod tílkem. Nesmělá. Nevinnost sama.

Přibližuju se k ní. Musím. Nemůžu odolat. Nerada bych ji vyděsila, ale tolik bych se jí chtěla dotknout. Aspoň jednou. Lehounce přiložit své konečky prstů na její šíji. Něžně. Opatrně. A dostat se co nejblíž. Abych cítila její vůni. A chci to, i když je mi jasné, že jestli jsem z ní doteď byla paf, tak od od tohoto okamžiku budu v háji.

Ale ona se nebrání. Naopak. Tiskne se ke mně a vychází mi vstříc. A za každý můj dotek dá svůj. Nechá mne ji svádět, poznávat. Nabízí mi svá ústa, oplácí polibky. A já ji šeptám do ucha něžná slůvka, blouzním touhou a přísahám si v té chvíli, že ona bude moje jediná. Jediná, které budu patřit.

„Ale to přece vůbec není nutné, lásko!“ zašeptají však její ústa slova, která nečekám. A jež mi v hlavě okamžitě rozsvěcují kontrolku.

„Cože, maličká?“ odtahuji se. Protože co mi právě řekla, je třeba pochopit. Co nejrychleji pochopit, abych se zase mohla vrátit k něžné lásky hře.

Je překvapená, že jsem se od ní odtáhla, ale odpověď mi dává. Prý nemusím jí být věrná.

Jak to, malá? Nechápu. „A co Tvé srdce? Nebude Tě bolet? Když nebudeš jen Ty? Když stejně jako Tobě se budu dávat jiným?“

„Já nemám srdce, milá. A proto Ti ho nenabízím. Můžeš mít jen mé tělo… Chceš?!“

A já jsem zase v…

Protože tohle je konec. Konec čehokoli, co se mohlo stát a co už se nestane.  Protože já to takhle neumím. Nechci smět milovat jen tělo. Tělo, ve kterém srdce chybí. Potřebuju víc. A proto tomu přesladkému mláděti dávám rychlou pusu na rozloučenou a odcházím. A i dveře k ní si zavírám. I když to pro mě vůbec není lehké. A při tom zavírání svádím boj. Bojuju sama se sebou. A skoro přitom šílím. Vždyť tohle pokušení je tak silné a tak dráždivé…

…

Pitomej sen. Dneska mi dává zabrat. Tak honem třetí dveře, ať už i je mám za sebou. Za kliku beru rázně, s odhodláním. A taky se vztekem. Protože nechápu, proč mně ten zpropadený Morfeus tak zkouší! A proč si se mnou hraje!

 V pokoji, do kterého skoro vpadám, jsou jen dvě židle, stůl. Na stole…spousta knih. A ani jedna z nich nemá pod pět set stran. Co je to? Slovníky? Encyklopedie? To jako fakt? Docela mně to zmate. Ale protože ani tady, jak se ukazuje, nejsem sama, ten pán, co ke mně právě zvolna míří zpoza rohu, rozvážný muž, který však vůbec nevypadá špatně, mi všechno náležitě vysvětlí. A díky němu okamžitě pochopím, že ani tady to nebudu mít jednoduché. Protože v tomhle pokoji sice láska je a je možné tu srdcem a dokonce i duší milovat. Však jenom tak.  Protože tělesnou rozkoš tento prostor nezná. Tady se milování rozebírá, ze všech úhlů, směrů, stran. Slovy Platóna, Aristotela i ctného Senecy. Ale to je všechno. Nic víc.

„A jsi si jistý, příteli?“ pokládám přece jenom nesmělou otázku, i když dopředu tuším, že odpověď na ni se mi jen sotva bude líbit. „Nechceš mi přece jen dovolit, abych Ti ukázala, že milování těla tělem může být stejně krásné? Určitě jsi kromě toho Senecy čet´ taky Kamasútru, nebo sis v ní aspoň zběžně listoval. Co takhle ověřit si se mnou, co teoreticky znáš, i praxí? Ale z jeho vyděšeného pohledu poznávám, že tudy cesta nepovede. A tak se taky poroučím.

 „No aspoň že odtud nejdu tak zničená, jako od tý holky!“ napadá mně, když už jsem venku. A skoro s nechutí zavadím pohledem o poslední kliku.

…

Čtvrté dveře, poslední. Vůbec si nejsem jistá, jestli se mi do nich chce. Anebo jo. Jsem si jistá. Jsem si jistá tím, že se mi do nich vůbec nechce. Ale abych ráno nemusela vstávat s pocitem zbabělce…

Ani tady není zamčeno. Klika povolí. Ale dveře? Nejdou otevřít tak lehce, jako ty před nimi.  Kladou odpor. A já musím zatlačit. Netuším, co to znamená a raději si dávám bacha. Na každý krok.

„Nemusíš se bát, dívko,“ slyším však téměř okamžitě větu, která mně aspoň trochu uklidní.  „Tady Ti nikdo neublíží!“ A já si konečně všimnu kluka, co sedí na podlaze a opírá se o zeď. Tak nějak odevzdaně. Kluka, jehož oči jsou plné údivu a nevěřícně pozorují každý můj pohyb.

„Co je, zlato? Stalo se Ti něco?“ ptám se ho honem a jsem připravená mu pomoct, ale on asi mou pomoc nepotřebuje, protože zvolna vstává a jde ke mně. Sám a po svých.

„Nic mi není, děvče. Jen…Jen jsem Tě nečekal!“

Už zas se mračím. Ale nepřekvapuje mně, co právě řekl, vždyť znám mužské. A vím, co od života chtějí. Štíhlý pas, útlou nožku, ňadra dmoucí… tak nějak je to i v té pohádce od Cimrmanů, ne? Ale ten kluk jen nesouhlasně pohodí hlavou a máchne rukou. Tak jako by i on teď četl moje myšlenky. A jako by se je snažil zaplašit.

„Jsem rád, že tu jsi, princezno. Tak dlouho doufám, že se přece jenom objevíš…“ Přijmeš ode mě růži?“ zeptá se skoro tiše.

„Jakou? Vždyť tady žádná není,“ pousměju se. „Žádnou nemáš!“

„A kdybych měl, přijala bys ji?“ Ten jeho pohled je teď ještě zkoumavější.

A Ty bys mi ji dal? I když by to bylo asi to jediný, co máš?!“ rozhlédla jsem se znovu po úplně prázdném pokoji.

„Tobě bych ji dal. A rád. Moc rád bych dal kytku té, co dokáže odmítnout dokonalý tělo, jen proto, aby zůstala svá. Té, pro kterou je tolik důležitý srdce, že kvůli němu opustí i obraz toho, po čem celej život touží! Je taková škoda, že nemám kytku, děvče…“

Posmutněl. A i mně je nějak do breku. Protože právě v téhle chvíli je mi jasný, že ať byl tenhle sen jakkoli zvláštní, odteď je i krutý. A že právě z tohohle pokoje, z toho, který je nejobyčejnější ze všech, se mi bude odcházet nejhůře. Že z něj nebudu chtít odejít. A až kohout ráno zakokrhá a tím mne nemilosrdně k odchodu donutí, budu ronit slzy. A trpět jako pes!