V bludišti lásky

 

   Třpytivý odlesk potoka přilákal unavenou dvojici, aby se osvěžila v chladném proudu lesního pramene. Zmoženi vedrem a celodenní chůzí usedli na okraji louky. Vůně přezrálé trávy a prosluněný klid stromů prozrazovaly, že nic nenaruší malátnou ospalost letního odpoledne. Veronika Bláhová ponořila obnažená chodidla do vody a vystavila skvrnitý obličej slunci.

   „Budeš mít obličej samou pihu,“ poznamenal rozmrzele Petr Musil a lehce zaklonil hlavu, zatímco úkosem sledoval splývající prameny jejích kadeřavých vlasů.

   „Mám ráda slunce, miluji je nadevše a ty pihy jsou jen poděkováním za jeho líbezný dotyk. To ty asi nepochopíš. Koneckonců, proč bys měl?“

   „Je to jako obcování s Bohy, kdo mu jednou propadl, již nikdy se úplně nevrátí mezi normální smrtelníky?“

   „Nebuď ironický a nech maličkých, ať se radují ze života, jak umí.“

   „Inu, umění života, to obdivuji. A co takhle umění přitažlivosti?“

   „Vadí ti mé pihy?“

   „Chraň pánbůh, to je to poslední...“ Petr se zarazil v polovině věty. Veronika se vzepřela na loktech a hleděla na něho tichým a upřeným pohledem. Na to mlčky složila hlavu do trávy a její vlasy splynuly se stébly v zemitých prstencích provazovité lávy.

   „Víš, chtěla bych, aby tu na mém místě teď ležela mladá a krásná žena,“ řekla po chvíli.

Petr se ušklíbl: „Krása je výjimečná a nelze ji získat darem, ani si ji zasloužit bez toho, aby člověk neobětoval víc, než je ochoten.“

   „Vždyť je všude okolo tolik hezkých dívek, jenom si vybrat,“ pronesla lehce a bez zaujetí.

   Pln nepříjemných rozpaků hledal přijatelnou odpověď: „Nemyslím, že by náš problém měl nějakou souvislost s jinými ženami.“

   „O jakém problému to mluvíš?“

   Petr vzpomínal na den, kdy o několik let starší Veronika opustila svůj skrovný ale útulný byt ve svém rodném městě a zařídila se v pražském podnájmu u staré paní. Od té doby prochází jejich vztah celým řetězem utajených rozporů a citových zvratů, jaké by si nikdy dříve nehodlal ani připustit. Vše dostalo jakýsi nový a podmanivý rozměr. Její trvalá přítomnost mu dala klid a vzala pocit svobodné volby, přestože sama stále opakovala, že ho její prostý zájem k ničemu nezavazuje. Začínal být na její blízkosti závislý. Přinášela mu bezstarostné pohodlí a ukojení tělesných potřeb, kdykoliv o to požádal. Nikdy však neprojevila náznak vlastní potřeby či touhy přisvojit si jeho tělo ve jménu krásy a smyslného spojení. Na jednu stranu se mu to zdálo pochopitelné. Důvodně se střežila jakéhokoliv projevu, který by mohl působit jako obtěžování. Na druhou stranu to pociťoval jako připomínku vlastní neschopnosti přijmout svou roli partnera bez výhrad, nebo prostě odejít hledat svůj nenaplněný sen. Nic z toho ovšem neučinil. Naopak, proti své vůli na Veroniku postupně začínal klást nároky, jako na ženu, která nese podíl na stavu jeho bytí.

   První chyba se stala, že hned zpočátku Veronice nerozmluvil její myšlenku změnit práci a prostředí.  Nemyslel to tak doslova, když hovořil o osvobozující blízkosti dvou protipólných jedinců žijících v soudržnosti základního instinktu a duchovní tolerance neomezené vlastnickou příslušností jeden k druhému. Přesto ovšem měl v první chvíli radost, že silou své osobnosti přiměl ženu vzdát se svých dosavadních jistot. Druhou chybu udělal, když domluvil Veronice podnájem hned vedle svého. Obě místnosti u staré paní měly samostatný východ na chodbu, spojeny však byly společnými dveřmi, které dosud nikoho nenapadlo zavřít. Sám o tom několikrát přemýšlel, nikdy tak ale neučinil ze strachu, že by je už nedokázal otevřít. Důvod byl prostý: neuměl by se rozhodnout, zda má vejít přímo či zaklepat. Obývali s Veronikou dva pokoje jako jeden společný byt. Vstupovali každý jinými dveřmi z chodby.

   „Náš problém je v tom, že oba mluvíme o nezávislém vztahu, a nikdo z nás vlastně neví, kam to celé směřuje a jaké bude konečné vyústění.“

   „Já žádné vyústění nečekám,“ odpověděla Veronika, zatímco obnažila horní část těla, aby vystavila slunci svá nevýrazná ňadra připomínající dva bílé terčíky na útlé hrudi. „To je pouze tvůj problém.“

   „Jak tohle můžeš říct!“ Petr se málem rozzuřil. „Jsem snad já ten, kdo vědomě udržuje při životě naši vzájemnost jenom proto, abych se přesvědčil, že jsi pro mě pořád ještě dostupná možnost?“

   Veronika si mlčky zakryla obličej odloženým tričkem a zapřela štíhlé nohy do rozevřeného jehlanu. Petr se styděl za svůj neuvážený výbuch a přes křivky jejího těla hleděl po mírném svahu louky, která se jako klín zařezávala do šedé hradby bukového lesa. Potok lemoval hranici lesa takřka po celé délce travnatého klínu až k jeho ostrému hrotu v dolní části louky. Stále více si uvědomoval, že se stává obětí své vlastní nedotažené představy o vzájemném vztahu s Veronikou, zatímco ona se tváří, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.

   „Odstraňme z našeho vztahu všechen balast mileneckých manýr a pocitu náležení,“ řekl jednoho večera u láhve vína v zapadlé vinárně na Starém městě. „Základní hybnou silou páru je sex a chápavá tolerance. Namísto o odevzdané lásce mluvme tedy o smyslném přátelství. Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo při mé slabosti pro ženy potkat. Nedopusť, abychom se někdy měli začít dohadovat o tom, kdo komu a za co dluží svůj vděk.“

   „Pro mě není sex to hlavní,“ odpověděla Veronika.

   „To neříkej. Nevěřím, že jsi neměla na mysli moje tělo a jeho pohlavní atributy, když sis přestěhovala postel vedle té mojí.“

   „Nevím, co chceš slyšet, ale přestávám ti rozumět.“

   „Jak by ne, když knihy, které čtu, jsou pro tebe najednou příliš těžké, hudba, kterou poslouchám, je příliš vážná. I z našich hospodských rozhovorů se postupně stává můj chronický monolog. Dokážeme se živě pobavit alespoň o lásce?“

   „Překvapuje mě, že chceš mluvit o lásce.“

   „Ó Babyloňané, vy trudné oběti zmatení jazyků...Ano, měl jsem na mysli zase sex. Láska je zřejmě něco, co potřebuje žena k tomu, aby nebylo možné nazývat věci pravým jménem. Chtěl bych, abychom se spolu dokázali přidržet toho, co nás nerozděluje ale spojuje. A je to jasný a otevřený pohlavní princip, který drží ženu a muže pohromadě.“

   Svlékl se a vstoupil do potoka. Chladivý záchvěv mu projel celým tělem. Stál tam nahý uprostřed proudu a zatoužil na sobě ucítit Veroničin pohled vyzařující smyslné zaujetí. Představil si její ruce, jemný dotyk na svém těle, dotyk rozechvělých dlaní plný obdivu a touhy. Ta představa byla vzrušující víc, než čekal, a jeho svalnatou postavu ozdobil vztyčený úd ukazující v panovačné póze k blankytnému nebi. Veronika ležela bez pohnutí v trávě a se zavřenýma očima přijímala hřejivé paprsky slunce.

   „Co kdyby sis svlékla i ten zbytek, co máš na sobě, a dopřála také nejzajímavější části tvého těla účinek sluneční extáze,“ řekl.

   Vystoupil z vody. Jeho stín se dotkl špiček Veroničiných chodidel. Koutkem oka zahlédla ztopořený úd a prudce se napřímila: „Co tě bere? Někdo tudy může jít.“

   „Nejde nikdo...“

   „Copak, zachvátil tě základní instinkt?“

   Její slova ho zasáhla jako jedovatý osten. Reagoval bez rozmyslu: „Promiň, nechal jsem se unést představivostí. S tebou to nemá ovšem nic společného.“

   Ulehl do trávy na místo vystlané z vlastních svršků a zavřel oči. Přepadla ho malátnost promarněného okamžiku vzrušení. Ponořil se do usedající pěny odlivu rozbouřených vln žádosti, která vyčpěla v ponížené ztrátě vědomí. Když se probudil, netečné lůžko Veroniky bylo prázdné.

   Uplynula již dobrá hodina od chvíle, kdy Veronika zmizela, a Petr seděl na břehu potoka bez nálady a s pocitem netrpělivosti, který hrozil vybuchnout návalem vzteku. V ruce obracel dohořívající cigaretu a užíral se každou neplodně strávenou minutou. To byl ale nápad! Oharek vzdorně zasyčel v lhostejném proudu potoka. Petr chvíli pozoroval jeho houpavý pohyb mezi kameny. Připomnělo mu to obrázek podbarvený úplně jinými souvislostmi, čas dětství, kdy pouhá zápalka a stružka tajícího sněhu vedle chodníku stačily, aby ho strhly k nejdobrodružnějším radovánkám hned s celou společností kamarádů připravených ve vzájemné nerozlučnosti k boji s přírodou. Dramatické závody proudem uhánějících člunů, přehradní nádrže, vodní díla nejvyššího významu, nadšení plné čarovného pocitu moci nad nezkrotnými živly. Kam se poděla všechna ta vitalita a víra v život? Kam zmizela radost z přítomného okamžiku nezastíněná starostí o příští minutu? Je snad příčinou pohlavní zralost? Nesmysl. Petr si protáhl zdřevěnělé údy a pustil se proti proudu hledat dva kousky plovoucí kůry. Jeden pro sebe a druhý pro Veroniku, až se vrátí.

 

   U dolního cípu louky v místě, kde se potok nořil do široké rokle bukového lesa, civěl Petr Musil celý zadýchaný proti proudu vody na blízkou zákrutu koryta, když za jeho zády tiše a nepozorovaně stanula Veronika s uzlíčkem v ruce.

   „Co to tu děláš?“ zeptala se po krátkém zaváhání.

   Petr sebou trhl. „Sakra!“ vyjekl leknutím. „Tak tohle mi nedělej. Nejdřív beze slova zmizíš, bezmála dvě hodiny po tobě není vidu ani slechu, a pak se člověku jednoduše zjevíš za zády, jako by všechno záleželo jenom na tobě.“

   „Jsi naštvaný?“ zeptala se s tím nejprůzračnějším výrazem ve tváři.

   „To určitě...copak jsi nám to přinesla,“ řekl a ukázal pohledem na improvizovaný uzlíček.

   Rozložila v trávě nadílku hub s nafialovělými kloboučky.

   „Samé prašivky.“ Petr ohrnul nos a upřel pohled zpět na proud vody v potoce.

   „Žádné prašivky,“ ohradila se. „Jsou to holubinky, jedny z nejchutnějších hub vůbec. Chtěla jsem se jen tak na chvilku projít lesem, zatímco ty jsi spal, a hned na kraji jsem našla dvě holubinky. Zlákalo mě hledat dál a pak už...“

   „Počkej, teď neruš,“ okřikl ji, „za chvíli jsou tady!“

   Veronika se nechápavě zadívala vzhůru po svahu louky. Nikoho však nespatřila. „Kdo tu bude?“ neovládla svou zvědavost.

   „Lodě, nevidíš támhle za kamenem? Závodní lodě, každá s jedním lodivodem na palubě.“

   „Ach ták,“ dala se do smíchu, „ty si tady pouštíš na potoce lodičky...“

   „Ticho,“ zavrčel, „nevíš o co jde, tak se nesměj.“

   „Jak bych taky mohla, že ano, při mém průměrném duchu a fantazii...“

   „Kam sahá tvůj duch tady nebudeme rozebírat. Mě by jen zajímalo, zda vůbec dokážeš dohlédnout za hranice své umíněnosti.“

   „Smím se zeptat na co narážíš?“ řekla poněkud roztřeseným tónem.

   „Promiň, ale přeber si to, jak sama umíš,“ odbyl ji nedbale, aniž odvrátil pohled od plynoucí vody.

   Chvatně sbalila houby zpět do uzlíčku. „Ty promiň,“ pronesla chvatně, „mám taky svou hrdost a jestli ty na to nebereš ohled, potom já...“

   „Pozor, už jsou tady!“ vykřikl dřív, než stačila dokončit větu.

   Bezděky pohlédla na podlouhlý kus stromové kůry, jak se přehoupl přes poslední peřej na dosah od jejich místa.

   „Vítězná loď patří sice tobě,“ hlaholil Petr, „ale je bez lodivoda, bez strážce plavby, vidíš a támhle je má loď a je plně obsazena, haha, nemáš šanci, ztrácíš půdu pod nohama, i když to na první pohled tak nevypadá.“

   Veronika zaraženě vyhlížela druhé plavidlo, které bylo ještě příliš daleko, aby mohla rozeznat nějaký patrný rozdíl mezi oběma kůrami stromu. Po několika vteřinách však spatřila jasně to, co se jejím očím dosud jevilo jako tmavá kaňka na struktuře korové stavby. Na rýhované plošině proudem zmítaného plavidla dřepěl obrovský chlupatý pavouk. Když se loď i s pavoukem přiblížila k Petrovi na dosah ruky, rychlým pohybem ji uchopil za příď a vylovil z vody tak, že kůra velkým obloukem přistála Veronice rovnou před obličejem: „Tu máš na, je tvoje.“

   Instinktivní pohyb ruky byl více obranným než úchopným manévrem, leč stalo se, že její prsty se dotkly opačného okraje kůry právě v okamžiku, kdy obrovský pavouk neuvěřitelnou rychlostí vyrazil přímo proti obličeji Veroniky. V mžiku uhánělo osmero obrvených nohou po obnaženém předloktí ženiny ruky a přes rameno se hrnulo ke krku. Výkřik, který se vydral Veronice z hrdla, nebyl přirozeným projevem úleku, stejně jako chaotické a zběsilé šermování rukama, jímž se nebohá oběť snažila v hrůze setřást odporné stvoření z povrchu těla. Těžko bylo Petrovi odhadnout, jak dlouho ještě Veronika hystericky mávala pažemi a zmítala celým tělem poté, co neškodný hmyz již dávno zmizel v travnatém porostu. Když se konečně uklidnila, klečela s koleny na tvrdé zemi, bledá jako stěna, a v jejích očích setrvával němý odraz bezmocné nepříčetnosti.

   Petr sledoval celý předchozí výjev jako zkoprnělý. Osud však tomu chtěl, že se jednalo o pouhou předehru scény, která následovala a která docela předčila veškeré meze i těch nejmorbidnějších představ, jakých byl dosud schopen. Příští zvuk, který se uvolnil z Veroničiných úst, neměl již nic společného s lidským hlasem. Připomínal smrtelné a chrčivé úpění zvířete drceného v čelistech krvelačné šelmy či schizoidní sténání středověké nestvůry dávící z útrob své prokleté druhé já. Rovněž její obličej již nebyl lidským obličejem, nýbrž hrůzným křečovitým šklebem, připomínajícím znetvořenou tvář zběsilé noční můry. Vše bylo dílem jediného okamžiku, ve kterém se celé Veroničino tělo zvrátilo nazad v lukovitém prohnutí a zmítalo se ze strany na stranu ovládáno děsivou silou svalových křečí.

   Stál nad ní v užaslém a bezmocném čekání bez schopnosti cokoliv udělat. V ubíhajících vteřinách mu prolétly hlavou všechny alternativy možného konce včetně smrti Veroniky a tragických důsledků takové situace. Třásl se po celém těle do chvíle, kdy epileptický záchvat odezněl stejně náhle, jako začal. Chroptění utichlo, rysy tváře se uvolnily a tělo bezvládně spočinulo na zemi v nekonečném vyčerpání. Jen zrychlený dech vzdouvajícího se hrudníku prozrazoval, že život ve Veroničině těle ještě neuhasl. Hrobové ticho nevýrazně rezonovalo pískotem zahleněných průdušek.

   První důsledek, který Petr zaznamenal, a tak se mu to opravdu jevilo, byl probuzený zpěv ptáků, jenž s nenadálou hlasitostí rozehrál každou nervovou nitku v jeho těle. Vysoké tóny, cvrkot, pískot a švitoření v korunách stromů sytily malátně těžký vzduch letního odpoledne do té míry, že si nedokázal vysvětlit, jak dosud mohl tak výrazný projev přírody nevnímat. Slabý závan větru mu donesl omamnou vůni trav a lučních květů, osvěžující vlhkost potoční tříště a proměnlivý dech lesa, mechu a kapradí zároveň. Všechny jeho smysly vnímaly každý podnět s nebývalou intenzitou.  Veronika ležela na znaku a vypadala klidná jako dítě v matčině náručí.

   Přepadla ho nepřekonatelná chuť na cigaretu. Jelikož všechny osobní věci opustil v horní části louky, začal teprve v důsledku vlastního fyzického impulsu střízlivě uvažovat. První myšlenka, která ovládla jeho vůli, byla potřeba nastolit opětovnou jednotu věcí a lidí, vrátit se k výchozímu bodu, kde se ukončil přirozený sled událostí a lidská dvojice se stala obětí chaosu a temných sil. Zároveň vycítil, že Veronika potřebuje klidný a co nejpohodlnější odpočinek. Kvapně poklekl vedle ležícího těla. Uchopil něžně bezvládnou ruku a zvedl ji do výše svých rtů. Sotva znatelná odezva odporu jej přesvědčila, že na spolupráci Veroniky nemůže příliš spoléhat. Opatrně vsunul jednu ruku pod lopatky, druhou sevřel kolena a zvedl milovanou ženu do náruče. Na to se klopýtavě vydal vzhůru přerostlými stébly vyprahlé trávy.

   Když dorazil k cíli, necítil únavou ruce. S úlevou uložil Veroniku na stinné lůžko poblíž potoka, které za tím účelem vystlal všemi svršky, které měl k dispozici. Konečně si mohl zakouřit a v klidu rozebrat celou situaci. Nevěděl o žádné podobné příhodě v minulosti Veroniky. Nikdy by neuvěřil, že by před ním mohla takovou skutečnost utajit. V zamyšlení sotva postřehl, že se Veronika pohnula a otevřela oči. Chvíli tápala matným pohledem po okolí. Když spatřila Petra vedle sebe, otočila se na bok a znovu usnula.

   Rozpomněl se na šátek, který použila jako uzlíček pro nasbírané houby. Vyskočil a zamířil vyšlapanou stezkou dolů k ústí louky. Šátek nalezl snadno, jeho obsah byl však k nepotřebě rozdrcen, jak nešťastně uvízl pod křečemi zmítaným tělem. Snad by jedna zničující rána nemusela spustit hned celý řetěz zkázonosných následků, říkal si na zpáteční cestě s pocitem lítosti a vzdoru vůči nespravedlivému osudu. Veroniku nalezl dosud pohrouženou do hlubokého spánku.

 

   Pravidelné oddechování nemocné odměřilo necelé dvě hodiny horkého odpoledne, které se zvolna plnilo šedavým oparem ke sklonku dne. Slunce se již na své dráze chýlilo k zubatému okraji korun stromů, jejichž porost se neznatelně zachvíval očekáváním závanu vlažného vzduchu, když se Veronika probudila. Petr se celou tu dobu zmítal v neklidné skrumáži nedokončených myšlenek a kouřil jednu cigaretu za druhou, až z té nadměrné dávky nikotinu rovněž usnul.

   Procitnutí a návrat do skutečnosti zastihly Veroniku ve stavu naprostého zmatení souvislostí a časové návaznosti. Poslední představa, která se hluboce vryla do její paměti, byl obraz obludně rourkovité nestvůry, jejíž nespočetné a hřebenovitě obrvené končetiny dostřednými pohyby uchvacovaly každý volný úd jejího těla. Přeběhl jí mráz po celém těle. Vyděšeně se rozhlédla okolo sebe. Ve stínu nad svojí hlavou nalezla Petra ponořeného do klidného spánku. Upokojena smírnou atmosférou místa si začala vybavovat poslední scénu s pavoukem u potoka. Snad leknutím omdlela, napadlo ji, to dusno v lese jistě taky učinilo své. Posadila se a zalovila ve výletní brašně. Potřebnou rovnováhu a jasnou mysl kalila bolest hlavy a ukrutná žízeň. Po chvíli přehrabování konečně objevila své hodinky. Při pohledu na malý ciferník nejprve nevěřila vlastním očím. Na to se jí do hlavy vrazila horkost. Časová mezera mezi jejím návratem z lesa a přítomností činila takřka celé tři hodiny! Takovou dobu v bezvědomí?! Vyskočila na nohy. Umyla si obličej v potoce a spěšně se vybrala vzbudit Petra.

   Nedobrovolný svědek událostí zvedl hlavu dřív, než se ho stačila dotknout, a s živelným protahováním si mnul zalepené oči.

   „Co se stalo?“ vyhrkla bez přípravy.

   „Co jako...?“ získával Petr čas na urovnání myšlenek.

   „Tři hodiny nevím o světě, musíš mi to vysvětlit,“ naléhala plačtivě.

   „No, když jsem tě dopravil sem, byla jsi už při sobě, ale pak jsi jednoduše usnula jako mimino.“

   Zvrátila obličej k obloze a přivřela oči: „Točí se mi hlava, jako by mě někdo praštil palicí. A mám ukrutnou žízeň. Pojďme odtud.“

   „Kolik je hodin?“ zeptal se.

   „Půl sedmé.“

   Petr tiše hvízdl: „Tak to máme vskutku nejvyšší čas.“

   Vyskočil na nohy a v mžiku byli připraveni k odchodu. „Projdeme lesem támhle do vsi,“ ukázal k dolnímu cípu louky. „Mám za to, že se tak rychleji dostaneme k vlaku. Měla by tam být zastávka s útulnou zahradní hospůdkou.“

   Když procházeli místem, kde ústil travnatý svah do široké lesní úžlabiny, šlápla Veronika na pohozený kus kůry tak nešťastně, že málem upadla. Těžce srovnala krok a zastavila se.

   „Jirko!“ zvolala ostře.

   „Co je?“ otočil se neochotně Petr, který byl již na hranici lesa.

   „Cos udělal s houbami?“

   „S jakými houbami...?“

   „Přinesla jsem přece z lesa houby.“

   „Nelam si s tím hlavu,“ řekl opatrně, „byly to nejspíš stejně prašivky.“

   „To nebyly žádné prašivky!“ vykřikla rozčileně, „Říkala jsem přece...holubinky...“ V polovině věty se zajíkla a s usedavým pláčem doklopýtala k prvnímu stromu, kde se opřela rukama a čelem o vrásčitý kmen. „Já už takhle nemůžu dál..“ naříkala v zoufalém pohnutí mysli.

   Přistoupil k ní ve snaze ukonejšit obavy, jejichž pramen ani sám dost dobře nechápal. Netušil navíc, do jaké míry chápe sama svou vlastní situaci.

   „Ne, pusť mě!...Slyšíš, pusť mě!“ začala znovu divoce křičet ve snaze vzepřít se jakémukoliv násilí. Na to se vysmekla z objetí silných paží a se škytáním se dopotácela k potoku. Na břehu upadla na kolena a chvatně počala nabírat vodu do úst.

   „Co to děláš?! Zbláznila ses?!“ zařval Petr. Dvěma skoky byl u ní a strhl ji na znak: „To není žádná pramenitá horská bystřina, chceš onemocnět?“

   Zůstala ležet na zemi a bez hlesu na něho zírala nepříčetným pohledem. Opatrně zvedl brašnu, která jí sklouzla z ramene, a bezradně vyčkával vstoje nad ležící postavou. Ta chvíle mu nedala ani dost prostoru k tomu, aby si v hlavě srovnal šílené chování Veroniky, když si začala pomalu rozepínat zip u kalhot. Pohled při tom měla stále upřený do jeho očí. Vrůstal nohama do země bez schopnosti pohybu.

   „Tak co je s tebou,“ pronesla úsečně a s přemáhaným vzrušením, „to si nedokážeš jako každý chlap prostě vzít, co ti patří?“

   Petr bleskově vyhodnotil dvě možné reakce v kontextu jejího šíleného stavu. Odmítnout či přijmout hozenou rukavici? Obě možnosti byly zcela rovnocenné ve smyslu obtížných následků, které nedokázal jasně odhadnout. Veronika vzrušeně oddychovala a vzpírala se na loktech od pasu dolů již svlečená. Vnitřní oheň, který Petra rozpálil, byl něčím zcela novým ve vývoji jejich vztahu i v celé jeho dosavadní zkušenosti se ženami. Vášnivě a se zvířecí dravostí přijal nabízené spojení.

   Než stačil vystřízlivět, nalezl Veroniku ve svém náručí klidnou a spokojenou jako mládě ukojené prýštící hojností mateřského mléka, zatímco koruny stromů nad jejich hlavami se barvily rudým odrazem západu slunce.

 

   Plotem ohrazený pozemek zahradní restaurace skýtal prostor sotva pro pět stolů pobitých oprýskanými laťkami a několik skládacích židlí nepořádně roztroušených po hrubě dlážděné podlaze. Přikrčené stavení s malou výčepní hospůdkou uvnitř tvořilo jednu celou stranu zahrady a ve svém průčelí přecházelo do nástupního přístřešku pro cestující na jednokolejné trati výletní lokálky. Většina světel zavěšených na drátěné síti nad hlavami hostů byla již rozžata, takže bylo sotva rozeznat nafialovělý odstín odumírajícího dne na jinak tmavé obloze. Horký dech travin zvolna ustupoval před svěžím závanem chladivé noci.

   Petr Musil svíral ve dveřích hospůdky dvě masivní sklenice plné piva a hledal protilehlý roh zahrady sevřený nachýlenou linií léty seschlého plotu, kde čekala Veronika s lokty zaklíněnými ve spárách opěradla vratké sedačky. Rozcuchané vlasy a zasněný pohled kamsi nad hřeben střechy stanice dodávaly její póze zvláštní nádech vznešenosti plné nepřítomného, a přece čemusi vzdorujícího napětí.

   Cestou ke stolu Petr uvažoval o nadpřirozených silách, které Veroniku vytrhly z reálného života a vzápětí ji dokázaly navrátit zpět tomuto světu bez poskvrny a šrámu na její smířlivé duši. Cítil, že v jejím klidu se mu odkrývá nový rozměr v nazírání skutečnosti, který nemá nic společného s bolestným, a přece tak všedním vnímáním nekonečných rozporů mezi lidskou touhou po racionálním uspořádání světa a jeho ustavičnou reflexí chaosu, která se vymyká vší lidské kontrole. Kolik utrpení a zklamání musí člověk prožít, aby pochopil, že pole, na kterém mu bylo dovoleno dobývat životadárnou sílu, není zónou podřízenou jeho vůli a vědění postavenému na chabém souhrnu životních zkušeností? Lidská existence je tak mizivá na nedohledném pozadí věků, život jedince tak krátký na to, aby se dokázal vlastním rozumem smířit se smrtí. Je čas zbourat vzdušné zámky postavené na víře, že úspěšnost naší živočišné formy je to samé, jako zásady společenské prosperity a odpovědnosti vůči sama sobě propagované naivní domýšlivostí těch, kterým se podařilo s pomocí daru přezíravosti získat převahu nad sobě rovnými. Je čas zamyslet se nad iracionálním vývojem bytostí, které svou potřebou důležitosti spějí k vrcholu klinického šílenství, jímž se každý z nás neodvratně hroutí sám do sebe ve snaze překonat onu stále větší vzdálenost mezi ospalostí stresem bičovaného vědomí a přirozeným štěstím z dobrého lovu, volného páření či vydařené setby slibující jisté uspokojení našich naléhavých potřeb.

   Petr upíjel s Veronikou již druhou sklenici piva a pozoroval, jak v něm roste a rozlévá se pocit náklonnosti k ženě, která náhle tolik osaměla uprostřed kruhu polehlých travin a žalostného bezvědomí (či vědomí jiných souvislostí?), pocit, který by se již dal nazvat láskou, kdyby tolik netrpěl lítostí a prchavostí prožitku sahajícího kamsi mimo tento svět. Začínal chápat, že skutečný život není ustálený v čase, protože v něm nic netrvá, nic se neopakuje, vše se mění a vyvíjí bez jasného schématu. Každý prožitek, je-li vůbec skutečný, je svým vlastním vrcholem a úpadkem zároveň, protože nemá další pokračování. Jen přežívající vzpomínky zatěžují nostalgií naši současnou chvíli, kdy se snažíme pochopit a rozhodnout, zda náš ubohý stav přemítavé slabosti a nejistoty, jenž nazýváme přítomností, je opravdu tím, o co jsme celý život usilovali. Vše, po čem jsem toužil, mohu prožít právě nyní, v nečekané chvíli, která může být tak krátká, že zůstala skoro nepostřehnuta. Otázka, s níž předstoupil před Veroniku, měla spíše nádech obdivu, než potřebu kritiky:

   „Dosud jsi brala svůj osud jako důsledek jistých zákonů, které člověka předurčují v souladu se stavem společnosti a vesmíru. Zdrojem tvé jednoty byla smířlivost, vědomí, že přes všechny rozpory je tvá cesta přirozeným výběrem z možností, které ti byly dány. Nezačínáš o tom teď pochybovat?“

   „Proč pochybovat o věcech, které nemůžeme změnit?“

   „Takhle asi otázka nestojí. Nejde ani tak o možnost vlády nad věcmi, ale o problém jejich nazírání. Existují teorie, že náš život je takový, jaké je naše myšlení, a připusť si alespoň na chvíli, že tvoje vnímání světa může být přinejmenším zkreslené. Já bych dokonce zvážil takovou možnost, že tvoje chápání okolních jevů je stejně vzdálené objektivní realitě, jako představa bitevního koně o celkovém pohybu vojsk. Neber si to prosím osobně, jde o obecný problém orientace.“

   Veronika ho pozorovala přimhouřenýma očima.

   „Asi mi moc nerozumíš, řeknu to jinak:“ Petr se zhluboka napil a škrtl zápalkou před koncem cigarety, kterou již delší dobu obracel v prstech. „Současné veřejné mínění nám servíruje více či méně přijatelné postupy myšlení jako osvědčené recepty na spokojený život. Problém je v tom, že jde vždycky o cizí představy, které si ochotně přivlastňujeme jako záchranný kruh, jako louč na cestě k přijímání bez ohledu na to, komu slouží.  A je lhostejné, či jde o vyslovený názor souseda či populární příručku s názvem Společenský průvodce moderního člověka. Bez pochybností žijeme cizí životy, aniž bychom chápali jejich smysl. Na jednu stranu je to pochopitelné. Každý živý tvor na této planetě je vybaven nějakým přesným smyslem či pudem, kterým se dokáže bezpečně orientovat v prostředí, kde je nucen se pohybovat, v prostředí, které je organizováno týmiž jednoznačnými pudy a přírodními zákony. Jakých vrozených prostředků orientace se ale může domáhat člověk odkázaný na chaos a protichůdnost lidských zájmů a vykonstruované zákony civilizované společnosti?  Napadlo tě někdy, nakolik rozhodující roli pro lidské jednání hraje strach ze samoty? A proč se tak děsíme samoty? Není to snad pro naši neschopnost samostatně přežít? Jsme jako mravenci, kteří neznají své poslání a ke všemu se staví nechápavě. Výsledkem je snaha vnutit světu zjednodušenou, avšak všemi pochopitelnou orientaci. K tomu, aby člověk dokázal svobodně využít rozumu, k tomu musí nejprve zpochybnit a následně rozbít všechny vžité představy o neporazitelném společenském řádu, odstranit všechny ustálené poučky o podmínkách naší existence. Musí se prožvýkat skrze nánosy věků na holé jádro všech věcí. Teprve na takovém základě se dá stavět, poznávat pravdu, učit se milovat život a sebe sama...“

   Do plynulého toku myšlenek a slov se Petrovi vmísil nezvyklý a rušivý zvuk od vedlejšího stolu. Jakési těžce artikulované huhlání, lámání brumlavých výrazů přes kládu napůl chromého jazyka. Podvědomě rozlišil slova: „Jó, jó,...hehe... fílozof...  t-tohleto vám říkám... t-to je fílozof... hehe... jo, jó jasně...“ odulá palice se klimbala dopředu a zase dozadu na špinavém krku.

   Nedal se vytrhnout ze svého výkladu, pouze ztlumil hlas: „Následný problém je v tom, najít ztracenou rovnováhu, to málokdo dokáže..., myslím jako neztratit nit. Je těžké dostat se až na dno, pochopit podstatu a znovu se ustanovit, nově přijmout danou realitu...,“ cítil, jak postupně ztrácí schopnost se správně vyjadřovat, „... je to jako kdybys byla rybou a žila na dně odkalovací nádrže.“

   Chlap od vedle nepřestával chrochtat: „... fílozof... jo, jó... blafe... hehe... blafe... to je fílozof...“

   Petr se pozorně zahleděl na Veroniku. Zdálo se mu, že má na tváři neznatelný úsměv. Nebyl si tím však jist. Její výraz působil spíše nepřítomným dojmem. „Posloucháš mě?“ zeptal se.

   „Samozřejmě, mluvíš jako kniha,“ odpověděla pohotově.

   „Měl bych se tedy ještě zeptat, jestli v tom mém teoretizování vidíš nějakou hlavu a patu.“ Cítil nepříjemné podráždění, které se snažil silou vůle zakrýt.

   „No, akorát se mi zdá, že všechno začínáš moc komplikovat.“

   „Dobrá, nebudeš mi věřit, ale na samém začátku jsem chtěl mluvit o lásce a měl jsem na mysli můj vztah k tobě. Rád bych ti věnoval víc než dosud, podpořil tě ve chvíli nejtěžší, i když věřím, že nepůjde o nic vážného. V jedné věci máš ale velkou pravdu, že totiž náš život je pouhý sled více či méně dokonalých okamžiků. A tak se to má i s láskou. Jenomže já ani lásku k ženě nedokážu chápat triviálně...“

   „...Hehe... fílozof... jó, všichni jsme blbci, hehehe...  t-tohle je inteligent...!“ zesílil neúnavně vtíravý hlas ze zákulisí. Petr se neudržel a prudkým obratem napadl otravné individuum: „Drž hubu ty kreténe vožralej!“

   Kyvadlo složené z plesnivého strniska vousů a zarudlých váčků pod očima se zadrhlo. Chlap nasadil krajně dotčený škleb a směšným kodrcáním se otočil zády k Petrovi. Dopředný pohyb hlavy se změnil v komíhání celého trupu těla ze strany na stranu. Petr znechuceně sevřel rty a zabodl pohled doprostřed stolu před Veroniku. Ztratil jakoukoliv chuť pokračovat.

   Veronice se pomalu roztřásla ramena, až se jí hlava nachýlila dozadu výbuchem nespoutaného veselí.

   „Nevím, co je tady k smíchu,“ pronesl nevzrušeně Petr.

   „Vůbec nic,“ zajíkala se, „jenom mi to připomnělo..., promiň, neber si to tak,... ale konečně jsem měla možnost si představit živého člověka očištěného od nánosů civilizace.“

   „No, to jsi tedy přehnala,“ zahučel Petr. „Jdeme na vlak.“

   „Ale vždyť je ještě dost času,“ namítla.

   „Nevadí, počkáme na nástupišti.“

 

   Svěží závan letní noci prosycený vůní smrkového lesa pronikal pootevřenými okny do vozu krátké motorové soupravy, jež se kolébala na křivolaké trati mezi kopci. Zubaté siluety stromů ostře vykrajovaly prosvětlený obzor nad nedalekým viaduktem. Nikdo z cestujících nerušil proměnlivou ozvěnu kol opírající se o stařičké pražce železniční trati, která vycházela odkudsi z nitra modravého masivu hor. Zčernalé sopečné homole na pozadí připomínaly hráz umírajícího času a uzavíraly nedávné příběhy do pláštíku vzpomínek a pozvolného zapomnění. Tichá otázka, která Petrovi dolehla k sluchu, slabě rozrušila příliv noci a málem se vytratila v hluboké brázdě unikajícího světla:

   „Řekni mi, v čem vidíš důvod své osamělosti?“

   Petr se zamyšleně dotkl rukou kadeří, které mu důvěrně spadaly přes rameno, a něžně pohlédl na Veroničina přivřená víčka, jež zakrývala melancholický odlesk očí zakotvených do neurčitých obrazců ubíhající krajiny za okny.

   „V odstředivosti,“ odpověděl.

   „Mohl bys mi to vysvětlit?“ zaprosila.

   „Jistě znáš fyzikální zákonitosti rovnovážného systému planet a jejich oběžnic. Vzdálenost oběžné dráhy je dána odstředivou silou tělesa a přitažlivostí planety, přičemž odstředivá síla tělesa je přímo úměrná jeho rychlosti a přitažlivost planety klesá s její vzdáleností. Přináší-li v životě člověku něco naplnění, je to vždycky pohyb. Mám takovou představu, že každý lidský pohyb se děje ve sféře opisující střed naší existence, základní bod a společné východisko, které připomíná jádro atomu a jeho svědectví o původu hmoty. Rozhodující je pouze rychlost pohybu...“

   „Pokračuj, prosím,“ naléhala Veronika.

   „No, jde přece o to uvážit hodnotu zrychlení a míru vlastní odstředivosti, schopnost zaujmout větší vzdálenost od středu, přesunout se do vyšší sféry pohybu, jejíž dráha přesahuje hranice obecné dostupnosti a stává se doménou osamělého běžce.“

   „Ráda bych ti nějak pomohla,“ řekla po chvíli mlčení.

   Petr ponořil nos do příboje sluncem provoněných vlasů. Blízkost Veroniky mu rozšířila zorničky.

   Neposedný skřítek amaranty poskakoval Veronice na rameni, pak se prudce odrazil a vylétl pootevřeným oknem ven. Okřídlený světelný bod se vznášel výš a výš a v průzračných spirálách horkého vzduchu stoupal k obloze roztančené hvězdami.

   „Pomohla mě?“ Petr se zvedl z místa a nepřestával sledovat přelud na pozadí vábivé klenby noci. „Kéž bych jednou sám v sobě našel dost síly, abych dokázal pomoci tobě, až to budeš opravdu potřebovat.“

   Vlak zastavil snad z pouhého pocitu povinnosti u chabě osvětleného staničního domku a lítostivě zasyčel nad prázdným nástupištěm vysypaným z bílých kamínků. Petr se vyklonil z okna, aby neztratil z dohledu světélkujícího motýlka, který již málem splynul s hvězdami.

   A tisíce dalších přelétavých amorků se rojilo z tichého šumu chladem procitlých hvozdů a mizelo v mihotavé záplavě mléčné dráhy.