Jedno slovo

 

On

Bojoval sám se sebou. Otoč se, otoč se, tak se otoč! Vše v něm křičelo, ale on šel dál. Zařekl se, že se na ni ještě někdy podívá. To, co mu provedla, bylo na něj příliš. Měl ji rád, miloval, zbožňoval, ale tohle prostě nedokázal jen tak přejít. Byl by jí snesl modré z nebe, tedy do dnešního odpoledne. Do toho okamžiku, kdy mu řekla to slovo. Jedno jediné slovo, které mu zaseklo do hrudi velkou ránu, jež ho pálila, a pomalu, ale o to víc intenzivně se rozšiřovala jeho tělem dál a spalovala vše, co jí stálo v cestě. Všechno dobré a sladké, co s ní měl spojeno, mizelo. Veškeré vzpomínky na to, jak voněla, jak chutnaly její polibky, jak zněl její hlas, když se bála, když byla nejistá, jak naopak pevný a vroucí byl její pohled, když se mu dívala přímo do očí a říkala miluju tě, jako by chtěla přesvědčit tu nepatrnou část jeho osobnosti, aby už nepochyboval o její náklonnosti a konečně jí uvěřil. To vše mizelo. Zůstávala jen černočerná prázdnota, do které se nořil. Přitom by stačilo jen se otočit. Věděl, že stále stojí na místě a sleduje jej. Ale on to neudělal, šel dál, poslouchal, jak v něm zároveň všechno křičí a jak se v něm rozprostírá čím dál hlubší černá díra.

Stačilo jedno slovo a celý jeho život se mu převrátil. To, co bylo doteď jisté, se najednou vytrácelo a on se topil v nevědomosti a strachu z budoucnosti. Celá jeho existence, vše, co znal, se pojilo s ní. A teď, když už nebyla, od chvíle, kdy se zařekl, že se otočí, byly jeho plány zničeny. Jedno slovo dokázalo dokonale změnit směřování jeho života.

Měl se ptát? Chtěl to opravdu vědět? Nebyla nevědomost lehčí? Dokázal by žít s tou nepatrnou částí své osobnosti, která se ho na tohle snažila upozornit a připravit? Měl to nechat být? Otázky se mu pomalu vynořovaly a on na ně neznal, nebo spíše nechtěl znát odpověď. Ta se však sama nabízela. Byla tak přesvědčivá, tak jasná, až ho to zaskočilo. Ano, malá část pochybnosti měla, a ukázalo se, že se jednalo o tu část, která byla podstatná. Samozřejmě, že ne – nedokázal by už dál žít s pochybnostmi, ty by ho postupně stravovaly, jako tomu bylo ostatně teď, kdy se v něm rozšiřovala neskutečně hluboká černočerná prázdnota.

Najednou si uvědomil, že ona nepatrná jeho součást věděla tu neskutečnou pravdu po celou dobu, ale zbytek jeho naivní osobnosti ji z pohodlnosti prostě odmítal. Bylo to lehčí. Raději ji na nějakou dobu umlčel, aby mohl být alespoň na chvilku šťastný. Ale zraňující pravda v něm postupně sama vyplouvala na povrch. Nakonec se stejně musel zeptat, devadesát devět procent v něm doufalo, že odpověď bude jiná, jedno procento však vědělo, že je to marné. Čekalo to jedno slovo, ale nemohlo ten zbytek na ni připravit.

Jedno slovo a vše zmizelo.

Opět zaslechl její volání. Ten hlas zněl skoro až zoufale, ale on věděl, že už se neotočí, že půjde dál, že je konec. Jsou věci, které se prostě neodpouštějí, které nedokáže jen tak přejít. A tohle byla jedna z nich. Jedno slovo a měl jasno.

Miluješ mě?

Ano.

Ale jeho víc?

Ano.

Tři písmena a jeho život už není.

 

Ona

Miluješ mě?

Ano.

Ale jeho víc?

Ano.

Tři písmena a její život se obrátil vzhůru nohama. Bojovala s tím dlouho, snažila se přemoci ten čím dál silnější cit, který cítila k tomu druhému. Ze začátku nenápadný, na konci tak planoucí, téměř až zaslepující. Ale bojovat proti takovéto chiméře bylo už od počátku zbytečné. Nemohla vědět, jak to dopadne. V každém okamžiku celou svou bytostí věřila, že se jedná jen o nějaké chvilkové pomatení, které zase časem odejde, když mu nebude věnovat pozornost. Jenomže ono neodešlo a šířilo se lavinovitě dál. Ty dva city ke dvěma různým mužům prostě koexistovaly vedle sebe, ani jednoho nedokázala ani nechtěla zranit. Ale věděla, že na konci to bude jednoho z nich bolet. A ji také. Ten okamžik právě nadešel.

Chtěla ho zastavit, vysvětlit mu to, ale tohle se vysvětlit nedá. Jak mu objasnit něco, co sama nechápala? Jak mu to mohla udělat? Nečekaně jednoduše. Neplánovala to, nikdy nebyla jedna z těch, které druhým ubližují na potkání a libují si v tom. Jenomže se objevil ten druhý a zcela nečekaně si pro sebe zabral podstatnou část jejího srdce. Bez optání. Prostě přišel a byl tam. Neví, kdy ani jak. Do té doby se jí nic takového nestalo. Do jeho příchodu žila spokojeně, šťastně, netušíc, že jí něco v životě chybí. To zjistila až v momentě, kdy se ten druhý objevil v jejím srdci. A ona zjistila, že bez něj už dál žít nemůže.

Zároveň však v sobě pořád chovala silný cit, který ji poutal k tomu prvnímu. S ním se měla tak krásně. Měla za to, že je pro ni ten pravý. Plánovala s ním budoucnost, nejbližší i tu vzdálenou. Myslela si, že je vše jasné, tolik společných plánů, co měli, a v jediném okamžiku to bylo pryč. Vše zmizelo v momentě, kdy si uvědomila hloubku citu k tomu druhému. Bojovala proti tomu, ale nemělo to cenu. Láska k druhému se prohlubovala, ale k prvnímu zůstávala stejná. Nezmenšovala se, ale vedle ní se paraziticky rozšiřoval hlubší cit, který pro ni měl větší smysl. Najednou chápala, pro koho byla v životě určena a co musí brzy udělat. Bránila se tomu, nechtěla prvnímu ublížit, znamenal pro ni tolik, ale nedalo se nic dělat.

Poznala, že první začíná něco tušit, v každém jeho pohledu viděla narůstající pochybnosti, které se snažila zaplašit. Pokoušela se přesvědčit jeho i samu sebe, že se nic nezměnilo. Trvalo to dlouho. Boj to byl ale marný. Když se zeptal, nedokázala mu lhát. Přitom to bylo tak snadné. Stačilo říct na druhou otázku ne. Ale po tom neskutečně vyčerpávajícím boji, který v ní dlouhou dobu vedl starý cit s novým, už nedokázala lhát, ani jemu, ani sama sobě.

A tak to vyslovila. Tři písmena – ano.

Nebylo to ani těžké. Ale účinek byl okamžitý. Jedním slovem dokázala změnit vše. Pravda byla venku. Neulevilo se jí. Zranila jak jeho, tak i sebe. Jedním slovem zabila vše, co mezi nimi bylo krásné. Zůstala jen hořkost a pocit viny, který ji dusil.

Otočil se a beze slova odešel. Neviděla do jeho očí. Ale cítila tu bolest. Plála z něj a jako jehla se zabodávala do každičkého kousku jejího těla. Milovala ho, ale jiného víc. Neplánovala to, nechtěla to, ale v tu chvíli si uvědomila, že nikdy nebyla vinna. S prvním dlouho žila, ale pro druhého byla stvořena. A to znamenalo vše.