Sladkobolný příběh lásky Jakuba Malíře

 

   Komu se ztratil miniaturní psík s knírkem, přihlaste se na adresu...

   Dalo mi hodně starostí vymyslet přijatelné znění inzerátu, abych jej rozvěsil v několika málo exemplářích do okolí mého bydliště. Po pravdě řečeno, většinu duševní energie jsem vyplýtval na nemožně vykonstruované formulace, abych se nakonec vrátil k textu, který mě napadl hned napoprvé. Prostý fakt, že jedna věta označující jméno a adresu nálezce zatoulaného psa se stane mou první veřejnou vizitkou, mě zanechal nepřipraveného. Kdybych se alespoň trochu vyznal v psích plemenech, mohl jsem zapůsobit přinejmenším jako člověk s prokazatelným vztahem k původu a genetice zvířat. Je to úžasně mrňavé, trochu se to podobá knírači, ten to ale určitě není.

   Vídal jsem podobné miniaturní smetáky na chodníku, vyvalená očka a gumičkou podvázaný střapeček na hlavičce byly typickými znaky oněch dobových miláčků paniček ze sousedství. Jistá povědomost mi říkala, že se nejedná o prostého nalezence z psího útulku, nýbrž o čistokrevného reprezentanta nesporné životní úrovně. Pro mě to však bylo ubohé bezprizorní psisko, které dozajista unesl nějaký škodolibý výrostek své panince přímo z kočárku, aby je zanechal před naším vchodem do domu těsně před tím, než jsem se na stejném místě a ve stejném čase ocitl i já. Ze starostí mě vyvedla sousedka, zatímco nás tři výtah unášel do výšin obytných pater paneláku:

   „Jé, ten je malinkej!“ zvolala, „copak je to za rasu?“

   „Lilipután,“ odvětil jsem a bez dalších zábran šel vyvěsit inzerát na sloupy.

   Čím asi takové psí nic mohu uctít, přemítal jsem nad nalezeným chumáčem chlupů v časném odpoledni, jímž jsem se ocitl společně s mým novým přítelem v uzavřeném hájemství mé garsonky daleko před koncem pracovní doby. Z kanceláře mě vypudila bitka, která se strhla mezi oběma vedoucími konstruktéry našeho oddělení. Pustili se do sebe hlava nehlava bez sebemenšího varování. Myslím, že důvodem byla nová kreslička a odvěká rivalita obou vůdčích duchů, která našla své přijatelné vyústění.

   Chvíli před incidentem jsem s nechutí k práci sledoval činnost celého kolegia naší tvůrčí dílny. V rohu místnosti se nacházel hlouček obklopující Ivetku, naši novou kresličku, uchvácený herním zápalem v dětskou ruletu a částečně krytý skříněmi na šaty vhodně pro ten účel uspořádanými pro případnou nežádoucí návštěvu z vedení. V ženské části oddělení to připomínalo diskusní televizní klub nad pořady týdne. Po mé levé ruce měl pravidelnou schůzku kroužek luštitelů křížovek a po mé pravé ruce se nedělo nic, jen pestré vůně odpolední krmě se nesly z oněch míst k mému nosu.

   Nato se z ničeho nic na sebe vrhli vedoucí konstruktéři jako dva rozlícení kohouti. Jejich výpadu nepředcházela hádka obvyklá pro taková utkání. Alespoň jsem si ničeho nevšiml. Napadlo mě, že můj čas je příliš drahocenný nato, abych jej zbůhdarma utrácel v zaměstnání. Můj odchod snad nikdo ani nezpozoroval, další již obstarala dobře udržovaná díra v plotě ve stínu vrátnice závodu.

   Malé nemotorné psisko se chopilo mé existence jako jediného pevného bodu ve vesmíru a následovalo mě přízemní chodbou paneláku až ke schodům vystupujícím k výtahu. Tam se nešťastně zarazilo a písklavým škytáním se domáhalo pomoci. Vypoulená očka slzela pod římsou strmícího schodu jako nechápající světla novorozence. Po jisté době přemáhání jsem je vzal do náruče a doma uložil do křesla mého obývacího pokoje, kuchyně a ložnice zároveň, kde v mžiku usnulo spánkem odevzdaných. Teprve v noci, zatímco má mysl hledala útěchu ve snění, se to podivné stvoření jalo zkoumat, co mu přineslo nové postavení, a klapajíce drápky na linoleu zvolna přecházelo z kouta do kouta jako stará žena trpící nespavostí.

   Nazítří měl psík následovat svého dočasného pána do jeho malého ateliéru, který jsem si pronajal v jedné zahradní vilce na pražské Hanspaulce, abych zde čerpal inspiraci pro svá amatérská plátna. Tam jsem si zatopil v kamnech, jež se vydatným přikládáním rozžhavila do ruda. Pln pohody z příjemně vytopené místnosti jsem si namísto malování otevřel knihu. Beztak by mě můj společník rozptyloval a vyváděl z koncentrace. Přesto mě udivoval klid, s jakým se uvelebil metr od kamen odevzdán osudu a tichu odlehlé vily.

   Snad si v duchu stýskal po paničce nebo blahořečil osudu, že nedopadl o mnoho hůř. Byla sobota a krátký zimní den se nachýlil k večeru v ponuré šedi okolních zahrad. Teprve v pokročilé hodině mě vytrhlo z četby slabé naléhání mého společníka. Vymetl jsem dohasínající kamna a uposlechl hlasu přírody. Koneckonců i mně přepadl pořádný hlad.

   Ve dveřích svého bytu jsem nalezl lístek se slovy: Budete-li tak laskav a vyčkáte mne zítra ve 20.00 doma, přijdu si osobně s díky a úctou pro moji milovanou Ariadnu. Kristýna Šrámková.

   Nevím, co mě na tom prostém vzkazu tak rozrušilo, ale dlouho jsem nemohl usnout. Stále mě cosi pudilo vybavit si majitelku maličké Ariadny jako krásnou kněžku bohyně plodnosti. Byla to Ariadna sama, její jméno opředené mýty a pověstmi plnými smyslnosti. Nakonec se mi i její pohled nezdál tak skelný a bezduchý jako zpočátku. Málem bych uvěřil tvrzení, že jméno dokáže předurčovat osud. Až romaneskní vyumělkovanost takových představ mě donutila zahnat fantazii do svých mezí a přimět znavenou mysl k odpočinku.

   Celou neděli jsem se snažil vyvarovat planých nadějí na výjimečné setkání, jako bych se již předem zamiloval do ženy, která mohla být stejně tak dobře obtloustlou a snobsky zavilou manželkou nějakého vysoce postaveného funkcionáře. Můj neklid udivoval o to víc, že podobné postelové psí rasy, jaké představovala Ariadna, jsem neměl ani trochu v lásce. Nemohl jsem se dočkat večera, kdy se sám, jak jsem si nalhával, opět navrátím k samotě a rovnováze. Rád bych se býval vrátil k rozečtené knize v ateliéru, kterou jsem tam zanechal. Malá Ariadna však měla se mnou jiné plány.

   Přišla na vteřinu přesně, až mě vylekalo naléhavé zadrnčení zvonku nade dveřmi. A bylo mi dáno spatřit skutečnou Ariadnu.  Štíhlá pevná postava mladé ženy s útlými boky a plnými ňadry, tmavé a husté vlasy, které dlouze splývaly po světlé kožešině rozepnuté na urostlých ramenech. Její temně hnědé oči na mně hleděly s výrazem vděku a něžného spiklenectví. Mluvila plynule a inteligentně o jakémsi chlapci, který si svůj zájem o ni vybíjí tím, že ji vystavuje všelijakým klukovinám a naschválům. Ztráta Ariadny byla jeho posledním dílem a zároveň trestem, který ho bude stát Ariadninu (vlastně Kristýninu) shovívavost.

   „Pojďte prosím dál,“ řekl jsem v rozpacích a poněkud opožděně. Vstoupila nad mé očekávání vstřícně a nenuceně. „Byli jsme včera s Ariadnou v mém ateliéru a docela jsme se spřátelili,“ dodal jsem.

   „Vy jste umělec?“ pohlédla na mě se zájmem, zatímco se nechala vysvléct z kožešiny svého kabátu.

   „Tak trochu maluji...“

   „Krajinomalbu nebo figurální kresbu?“

   Musel jsem se usmát své blažené radosti nad tím, jak bezostyšně usedla do mého křesla a něžně se uvítala s maličkou Ariadnou. „Bude mi ctí namalovat váš portrét,“ odpověděl jsem povzbuzen úžasnou bezprostředností, s jakou obdařila můj ubohý pokoj krásou pro něj nadpozemskou. „Mohu vám nabídnout kávu?“

   „Ó né, ne, takhle vás nemohu využívat, dost na tom, že jste se musel starat celé dva dny o tuhle nezbednici. Jsem moc ráda, že se dostala právě k vám. Mohlo to s ní špatně dopadnout. Jsem vám opravdu zavázána. Snad někdy jindy. Myslel jste to vážně s tím portrétem?“

   „Zcela jistě budete tou nejkrásnější a nejmilejší ozdobou mého plátna. Nebudete tomu věřit, ale včera už pro vás Ariadna zamluvila hodinu sezení.“

   „Opravdu?“ opáčila, zatímco se zvedala k odchodu s psíkem v náručí. „V takovém případě nemohu odmítnout, ale teď se opravdu musím omluvit, manžel je určitě celý nesvůj, jestli je Ariadna v pořádku,“ usmála se tím nejlíbeznějším způsobem, jakého jsem si u ženy kdy všiml, a obdarovala mě svou vlastní vizitkou učitelky klavíru. „Pokud budete volat, tak prosím odpoledne na konzervatoř. Domů, jak jistě chápete, by to nebylo nejvhodnější. Ještě jednou děkuji a budu se těšit na shledanou.“

   Nevěřil jsem vlastním očím ani uším, když jsem ji viděl opět vycházet z mého bytu. Byla to opravdu ona, půvabná kněžka z labyrintu měsíčního krále, krásná Ariadna.

 

   Cestu k Bazilice sv. Jiří jsem zvolil co nejdelší, abych se uvolnil a měl dostatek času uspořádat svoji mysl k setkání, o jakém jsem dlouhou dobu snil. Capella Antiqua představuje renesanční hudbu v dobové interpretaci historických nástrojů – tak nějak zněla pozvánka na koncert staré hudby, kterou jsem našel ve schránce na dopisy krátce po mém setkání s Kristýnou Šrámkovou. Ačkoliv do koncertu zbývalo celých čtrnáct dní, nenašel jsem odvahu zavolat Kristýně dřív. Cítil jsem to jako nevhodné obtěžování. Režii našeho příběhu měla v rukou ona.

   V zapletených a spoře osvětlených uličkách Starého města se mi pointa onoho příběhu počínala ztrácet kdesi za podmračnou oponou visící nad osvětleným panoramatem Pražského hradu. Kavárna u Zlatého hada mě donutila zastavit a utratit přebytek času u šálku silného espresa. Hovor v kavárně se sléval do prostoru rozvrstveného cigaretovým kouřem a za velkými okny prosvítalo malé náměstí tvořené nepravidelným soutokem čtyř úzkých uliček. Malé hloučky lelkujících turistů a mládeže střídaly postavy místních obyvatel spěchající domů chladným průvanem zimního večera.

   Z kavárny jsem zamířil přes Karlův most a vnímal výpověď velebného zástupu soch o dávných časech historie Prahy, která kdysi bývala kolébkou vědění a křižovatkou obchodních cest Evropy. Pod mostem se převaloval nízký oblak par vystupujících z olovnaté vodní hladiny. Pohled na chladnou řeku mnou poněkud roztřásl a donutil zrychlit krok. Cestou přes Malostranské náměstí a pak vzhůru Nerudovou ulicí k Hradu jsem podlehl úzkosti gymnazisty před maturitní zkouškou dospělosti. Teprve v prostorné a stroze zařízené lodi Baziliky sv. Jiří na mě uklidňujícím dojmem dýchla sváteční atmosféra lidí, kteří se beze spěchu scházeli k hudebnímu představení.

   A muzika to byla vskutku vybraná. Nad harmonickým podkladem utkaným z bečivého zvuku krumhorny, sametových tónů gamby a notových kapiček loutny se vznášely hedvábné závoje spřádané z nejjemnějších stupnic a ozdob zobcových fléten. Ve druhé pomalejší větě úvodní Canzoni di Venezia mámivý zvuk šalmaje rozechvěl toužebná srdce milenců tonoucích v hlubokých pohledech dívek na gondolách a připravil tu nejpůsobivější předehru pro nástup slavnostní fanfáry dřevěného cinku a závěrečných taktů smyslného vivace barokních houslí. Na to do tichnoucího potlesku obecenstva zazněly stříbřité tóny cembala, mezi nimiž jako tančící bohyně oděna do bílých večerních šatů a vlasů zářících odleskem zlatého oltáře vstoupila ona, Ariadna, a její zpěv završil dílo božské krásy adresované mému srdci. Alespoň tak jsem její vystoupení vnímal naplněn radostí z probuzené lásky.

   Po koncertě jsem prokličkoval proti proudu lidí ke dveřím zákristie, kde se nacházela improvizovaná šatna pro hudebníky. K posílení mé odvahy posloužila skutečnost, že jsem nebyl jediný, kdo toužil vyjádřit své poděkování za inspirující večer. Kristýna stála lehce opřena o mahagonový stolek v rohu místnosti a hovořila s prošedivělým mužem středního věku. Teprve na metr od sebe mě zahlédla (či snad zaslechla bouřlivý tlukot mého srdce?) a zvolala: „Vítej Jakube, jak se ti líbil koncert?“

   „P-promiňte, že ruším,“ zakoktal jsem „ale nemám slov. Bylo to nádherné.“

   „...no, to nás opravdu těší,“ usmál se muž, ve kterém jsem vytušil vedoucího souboru. „Takže,“ pokračoval, aby dokončil nakousnutou větu, „zastav se zítra u mě, ukážu ti ty partitury Adama Michny, je to skvělý objev, a ještě skvělejší bude tvoje provedení, jenom toho tremola co nejméně. Máš skvělý a líbezně zabarvený hlas, fakt jednička. Dneska doufám nebudeš chybět na večírku kapely?“

   „Ne,“ odpověděla a pohlédla na mě: „Jakub určitě přijme pozvání, že?“

   Bože, jak hluboko mě zasáhl ten milý hlas a s jakým nadšením jsem doprovázel Kristýnu na cestě kamsi za Modrou čajovnu na starém městě, kde se nacházela zkušebna souboru Capella Antiqua. Podkrovní místnosti zkušebny byly přeplněny hudebními a truhlářskými nástroji a celému tomu světu fléten, hoblíků a různě vyřezávaných pouzder a stojanů kraloval inženýr architekt Radovan Šťastný, vedoucí souboru.

   Seděl jsem na lavici potažené tmavým suknem v těsné blízkosti Kristýny a připadal si jako v ráji.

   „Mám pro vás jednu dobrou zprávu,“ utišil na chvíli Radovan Šťastný společnost hudebníků.

   „Jakou?“ zvolala Kristýna.

   „Brzy nás přijede do Prahy navštívit Christopher Hogwood, a to na mé osobní pozvání. Při té příležitosti uspořádáme uzavřený večer s kapelou na anglické ambasádě.“

   Kruhem přátel staré hudby proběhla vlna uspokojení.

   „O koho jde?“ zeptal jsem se potichu Kristýny.

   „Christopher Hogwood je současná špička v historické interpretaci renesanční a barokní hudby,“ odpověděla. „Způsob, jakým se snažíme hrát a zpívat starou hudbu, má ve světě mnoho zastánců. Dneska se i takový Bach hraje jinak než dřív. Vše je podloženo studiem původních záznamů, poznámek a rytin.“

   Se zájmem jsem přikývl: „Musím říct, že dost poslouchám vážnou hudbu, ale co nesnáším, to jsou operní árie. Takový zpěv mi drásá nervy. Ovšem po dnešku jsem si zpěv zamiloval, je to něco úplně jiného.“

   „Lidský hlas byl na počátku hudebního projevu lidstva,“ přidala se k našemu rozhovoru drobná a tichá dívenka, která ovládala celou škálu různě dlouhých zobcových fléten. „Proto se stal estetickým měřítkem hudby. Ale ne ta vypjatá tremola pěvců z Mahlerovy Dvorní opery.“

   „Až na ty zpropadené banánové noty,“ ozvalo se z druhé strany konferenčního stolku.

   Kristýna se krátce zasmála: „To se teď vede takový spor,“ jala se mi do ucha vysvětlovat, „jak má být veden tón. Nebo jinak, jak se to hrálo ve své době...Radovane!“ zavolala na kapelníka. „Vysvětli tady Jakubovi, co jsou to banánové noty.“

   Radovan se zatvářil naoko unaveně: „Existují rytiny, kde způsob tvorby tónu je znázorněn ve tvaru sinusoidy. Nejvýrazněji se to dotýká smyčců. Ušlechtilost zvuku houslí je dána především tahem smyčce. Barokní housle měly kratší smyčec a střevové struny. Technika hry na takový nástroj vyžaduje citlivé nasazení a vytvoření sytého tónu následným tlakem na smyčec, který nemůže být okamžitý ale postupný. Tím nám vznikne plynulý nárůst rozkmitu struny, která by měla na konci tahu opět přirozeně odeznít. Průběh zvuku připomíná banán. Odtud banánové noty.“

   „Hogwood už od toho ustoupil,“ namítl rozehřátý barytonista, jehož černý plnovous vyzařoval energii a odhodlání. „Člověk si občas připadá jako v kocábce rozhoupané na vlnách. Jen se mu zatočit hlava.“

   Kapelník pozvedl ruku na usmířenou: „Pravda je, že se z toho postupně stala manýra. Nic se nesmí přehánět.“

   „Přirozený zpěv, jako vzor tvoření tónu, podle mě s sebou nenese banánový efekt,“ poznamenala Kristýna.

   „Souhlas,“ zapojil se do diskuse mladík, jehož specializaci jsem si nedokázal vybavit. Zdálo se mi, že patřil právě ke skupině smyčců. „Ale základem poznání hudebního projevu renesance a baroka je fakt, že tady nemají co dělat šílená vibrata, tremola, a všechna ta vypjatá exprese Wágnerových oper. To je taky manýrizmus.“

   Malé odmlky v zaníceném sporu jsem využil, abych položil Kristýně otázku, zda jsou všichni ti skvělí hudebníci profesionálové.

   „Převážně studenti konzervatoře,“ odpověděla.

   „A také absolventi bez absolutoria,“ zaslechl nás vousatý barytonista.

   „Smím vědět proč?“ pohlédl jsem do jiskrných očí mladému muži v černém, jehož mužný, a přitom procítěný projev na koncertě mě dojímal jako důstojný protipól Kristýnina andělského vokálu.

   „To je jednoduché,“ odpověděl, „na konzervatoři se pořád ještě vyučuje podle sovětské školy. To jsou takoví ti robustní pěvci evokující rudogvardějce na Donu, co chrlí plíce po sále a nic jim není rozumět,“ doplnil na vysvětlenou. „Já chci zpívat tak, jak to cítím. Dostal jsem na vybranou, buď nastuduji Pauera, našeho velkého skladatele, bývalého komunistického předáka a rektora konzervatoře, nebo se můžu rozloučit s diplomem. Něco takového já nikdy zpívat nebudu, ne ani tak kvůli osobě páně Pauera, ale pro hudbu samotnou.“

   Zdálo se mi, že jsem v krátké době slyšel již o druhém případu z kategorie „hrůzných vražd moderní doby.“ Přesto mě všichni přítomní připadali v nitru nedotčení a nezlomení, jako by podobné úlety tak nějak přirozeně patřily k našemu životu. Jde jen o to, naučit se je ignorovat. Svěřil jsem se se svým zjištěním Kristýně. Odpověděla pokrčením ramen a pak dodala: „O to víc musíme hledat cestu jeden k druhému.“

   Byl jsem vděčný za její slova a naplněn přetékajícím citem jsem hledal její ruku, abych se zachytil na okraji propastného vesmíru. Ten večer jsem pochopil, že láska neuznává žádnou podmínku ani překážku, kterou by musela překonat, ona je totiž jako život sám – vždycky si najde cestičku...

 

   Následující měsíce jsem vídával Kristýnu pravidelně jednou až dvakrát do týdne. Nejčastějším místem našeho setkávání byly malé denní bary v centru města, kde mi věnovala krátké chvíle mezi časem její umělecké zaneprázdněnosti a večerními povinnostmi manželky. Přesto mně doba strávená v její přítomnosti přišla jako vše, čím se naplňoval můj pracovní týden, v porovnání se zaměstnáním, jímž jsem vyplňoval zbytek času čekáním na další setkání s Kristýnou. Nejtěžší ovšem byly volné víkendové dny. Kristýna v úzkostlivé snaze nevzbudit podezření odmítala jakékoliv pokusy nechat se zlákat vizemi o výletech a jiných romantických schůzkách v době, kdy většina lidí hledá způsob, jak si vynahradit únavný stereotyp z pracovního týdne.

   Nestěžoval jsem si. Věřil jsem, že má příležitost se jednoho dne promění v radost a rozkoš, až si Kristýnu budu moci vzít jako svoji ženu. Bylo to ukvapené a bláhové, ale ta představa vrhala můj cit do fantastického příboje touhy po bytosti, jejíž rysy nabývaly nadpozemské, ne-li přímo andělské přitažlivosti. Miloval jsem Kristýnu víc než vlastní život. A toto zjištění mi dodávalo pocit práva vyrvat ji třeba z náruče ďábla, natož pak muže, o kterém jsem věděl pouze to, že pracuje u televize a vydělává horentní sumy peněz.

   Cítil jsem také, že má horoucí náklonnost nezůstává bez odezvy, a to posílilo mé sebevědomí a probudilo vlastnosti muže, co se nikdy nevzdává: Kdo jiný může být hoden lásky krásné Ariadny, než člověk utvořený z nejčistšího zrna duchovní síly a ušlechtilosti? Láska ke Kristýně měla na mě takový účinek, že jsem začal pohrdat sám sebou v minulosti jako chudákem podlomeného zdraví a slabého ducha. Málem jsem se začínal stydět za všechny tvůrčí artefakty uplynulého života a ukládal je do nejspodnějších zásuvek pracovního stolu. Snad bych je dokázal i zničit nebýt jistého impulsu v mém podvědomí, který mi napovídal, že podstata ducha je neměnná, ať se srdce i s duší rozletí na jakoukoliv stranu.

 

   Můj slib namalovat Kristýnin portrét mi bylo souzeno naplnit teprve na sklonku zimy. Až když první bílé květy vylákaly televizní štáby do terénu k vítání jara. Bylo taky na čase, protože mé finance se úměrně ke stále štědřejším útratám v barech tenčily natolik, že mi již nezbývalo na nájem mého zátiší na Hanspaulce.

   Přišla za mnou do ateliéru s překrásně provoněnými a rozevlátými vlasy jako nymfa do Dionýsových zahrad. Zaujala pózu vyzývavé vládkyně větru čekající na pána světla a stínu, až za pomoci křišťálové tříště horských vodopádů sejme z její tváře otisk, aby jej vytesal do skalní stěny k potěše všech vyznavačů lidského osudu. Hleděl jsem na ni v úžasu, má ruka, chladná a bezkrevná, marně pátrala po způsobu, jak zachytit dojem, jenž byl na hony daleko od prosté reality plátna a barev.

   „Mám obavu, že to nedokážu,“ řekl jsem. „Ten obraz by nebyl o tváři ale o tryskající krvi z útrob netvora.“

   Zdálo se, že ji můj výrok vyděsil, ačkoli se snažila svůj pocit skrýt.

   „Ach, ne, ne, je to prchavé,“ spěchal jsem s vysvětlením, „ale musím nejdříve uchopit tvou fyzickou podstatu, získat nad ní jistou kontrolu, pochop...“

   Kristýna nejistě přehodila pramen svých vlasů na zátylek: „Myslíš to tak, že mě chceš uchopit celou?“

   „Proniknout a potom vynést k nebesům,“ odpověděl jsem.

   Prohnula se v pase ve snaze uvolnit tíhu z beder, která ji tiskla do křesla. „Jsi opravdu nekompromisní člověk,“ pronesla.

   „Pochop, stal jsem se součástí tvého světa, změnilo mě to k nepoznání, ale nevím dosud nic o původu hmoty, která jej skládá, o hustotě, trvanlivosti, příbuznosti. Ty jsi jediná bytost, které se toužím dotýkat, milovat se s tebou, a přitom nemám jistotu, že se moje žhavé jádro s narůstající energií nezhroutí do sebe a nezůstane po něm jenom černá díra… dokud tak neučiním. Potřebuji důkaz tvé skutečné existence, stát se součástí tebe, abych mohl začít důvěřovat všemu, co tě obklopuje, stát se pro tebe člověkem z tohoto světa.“

   „Mám obavu, že ti ani nic jiného nezbývá,“ řekla, zatímco mi pomáhala rozepínat šaty sepnuté nad klenbou jejího pevného poprsí.

   Těžko vyjádřit vzrušení, s jakým jsem uchopil tělo božské Ariadny do svých rukou. To, co následovalo, nebyl pouhý milostný akt, ale vítězství života nad zákeřností šelmy, vyvrácení zla dokonalostí přírody.

   „A teď chci ten portrét,“ zazpívaly rty dosud rudé a zvětšené mými nenasytnými polibky.

   „Ó zajisté,“ smál jsem se, „portrét jsem slíbil a portrét taky namaluji. Ale neřekl jsem, že ti ho hned dám.“

   „Co prosím? Ty věrolomný svůdníku vdaných žen!?“

   „Ten portrét ti věnuji, až se staneš mou ženou.“

   „Nemluv do větru, snad mě nechceš uchvátit i z celým mým světem a životem v jednom jediném okamžiku?“

   Zahleděl jsem se dlouze do Kristýniných nádherných očí a zatvářil se tak zlověstně, jak jen to bylo v dané situaci možné: „Radím ti dál neodporovat, sic tvá duše propadne temnotě dřív, než se náš pohár lásky naplní mírou vrchovatou.“

 

   Květnové dny přinášely Kristýnu oblečenou do lehkých šatů a krásnější než kdy jindy. Její muž na delší dobu odcestoval a já se těšil z její přítomnosti tak, jak jen jsem si mohl přát. Stala se součástí mého života a já si na ni zvykl tak rychle, jako bychom už byli zasnoubeni. Stával jsem se alergický na každou zmínku o jejím manželovi, jehož existenci bych málem začal ignorovat, nebýt Kristýniny opatrnosti, která mi bránila přiblížit se na dohled k jejich domu.

   Mám manžela ráda, říkávala. Ničím mi neublížil, nemám právo být nevděčná, na to je příliš zranitelný. A co má zranitelnost, namítal jsem. Tebe přece miluji, zněla odpověď, nemohu za to, musíš být trpělivý. Její hluboce smyslný pohled mě vždycky dostal na kolena. V čase odloučení jsem nechápal, jak mohu snést takové příkoří, ale jen do chvíle, než jsem zatoužil znovu ji uchopit v náručí tak prudce, až se mi srdce dralo bušením do krku.

   Začátek června, chvíle návratu Kristýnina manžela Slavomíra Šrámka, mě v milostném vytržení zastihl nepřipraveného. Dny samoty sálající vrcholným rozmachem jara mi připadaly prázdné jako vypleněný palác hojnosti. S bolestí jsem polykal sousta zoufalých představ o způsobu, jakým asi Kristýna tráví svůj čas beze mne. Vášní a bezmocí se mi svíralo hrdlo, dokud klín mé milované znovu nepřetekl mírou hořkosti prýštící z mé neschopnosti přijmout dar krásy v jeho pomíjivé podstatě.

   Pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. Byl jsem patrně šílený, protože mě má síla přesvědčení o právu na odškodnění vynesla až k pocitu moci nad během událostí, jaký jsem si nemohl dovolit.  Ten den měla Kristýna vážnou náladu, vážnější, než jakou jsem u ní mohl dříve pozorovat.

   „Učinila jsem závažné rozhodnutí,“ řekla. „Cítím, jak moc se trápíš naším vztahem...“

   „Ne, ne, ne,“ protestoval jsem, „mýlíš se, když tvrdíš, že se trápím kvůli tobě. Jen nedokáži žít s nekončícím pocitem, že všechno, čím se obrozuji, je pouhá možnost, o níž lze pochybovat, potřebuji jistotu, že...“

   „Prosím, nepřerušuj mě,“ učinila netrpělivé gesto, „o tom právě chci mluvit. Rozhodla jsem se povědět o nás dvou Slávkovi.“

   Zajásal jsem jako chlapec, který nalezl ztracený míč: „Konečně, uvidíš, že nebudeš litovat.“

   „Snad k tomu najdu odvahu,“ dodala poněkud unaveně. „Do té doby se ale nebudeme vídat. Slib mi, že budeš trpělivý a nebudeš se snažit mě vyhledat.“

   „Slibuji, tisíckrát slibuji,“ zvolal jsem lehkomyslně. „Už teď se chvěji radostí nad pomyšlením, že budeš jenom moje. Tolik tě miluji!“

   Toho večera jsem se uvelebil v křesle na lodžii ve svém jedenáctém patře paneláku a pod klenbou zářících hvězd snil tak, jak jsem se nikdy dosud snít neodvážil.

   Příští dva týdny se Kristýna neozvala. Nedočkavý neklid mě doháněl k lítosti, že jsem celou záležitost ponechal pouze na ní. Mohl jsem alespoň domluvit nejpozdější termín schůzky, ve kterém by mě přinejmenším informovala o stavu věcí. Nebyl bych nucen čekat bez toho, aniž bych měl třeba jen potuchu o tom, jak dlouho bude trvat nejistota, která mě užírala až do morku kostí. Překrásná letní odpoledne uzamkla mou naději v zanícené nečinnosti domova pro případ, že by Kristýna zvolila přímou cestu ke mně. Pracovní dobu jsem trávil úzkostlivou stráží telefonu na mém stole. Každým jeho zazvoněním se mi v hrudi vzedmula vlna vzrušení následovaná obvyklým zklamáním.

   Začátkem třetího týdne se do mého srdce vkradla zničující pochybnost, která se přetavovala do nejfantastičtějších představ o možném dopadu Kristýnina rozhodnutí. Mohlo mezi ní a manželem dojít k osudové roztržce, která zanechala Kristýnu trpící a bez pomoci v nucené izolaci. Nevěděl jsem vlastně nic o jejím manželovi díky ohledům, kterými se mě Kristýna snažila vystříhat žárlivosti. Kdo je Slavomír Šrámek, že dokázal opanovat vůli ženy, která se zaslíbila jinému muži? Čím ji přinutil mlčet bez odezvy, jako by se po ní zem slehla?

   Nadcházející sobotu se můj ustrašený stín jal plížit v kruhu kolem Kristýnina domu v naději, že ji snad potkám náhodou na ulici. Připadalo mi však zoufale nemístné, abych ji zastihl po tak dlouhé době odloučení klidně se procházet nedaleko místa mého trpného čekání. Musí zde být jistá vážná příčina, která ji nedovoluje vyslat sebemenší náznak uklidnění svému věrně odevzdanému milenci. S obavami jsem proto zazvonil u vrátek domu, kde se měla ukrývat pravda o mé lásce.

   Z podkrovního okna se vyklonila prošedivělá hlava staré ženy.

   „Hledám paní Šrámkovou,“ zavolal jsem vzhůru k vikýři.

    Okované veřeje malého průhledu znovu zaklaply. Po delší době se vybelhala ze zádveří shrbená postava.

   „Co si přejete?“ zasípala dýchavičně stařena.

   „Kristýnu Šrámkovou,“ vyslovil jsem upřímně své přání.

   „Odjeli se Slávkem na chalupu.“

   „A nevíte, kdy se vrátí?“

   „To nevím, koncem srpna nebo tak nějak.“

   „Promiňte,“ snažil jsem se být neodbytný přes sklíčenost, jaká se mě zmocnila. „Snad byste mi mohla říct kde přibližně...nějakou adresu, kam bych se mohl obrátit?“

   „To bych opravdu těžko mohla,“ odpověděla stařena, „Tam snad ani pošta nechodí. Je to někde u Nového Města nad Metují, víc opravdu nevím. Ráda bych vám pomohla..., ale počkejte, někde mám telefon, kde mohu zanechat vzkaz v případě nouze, poohlédnu se po něm.“

   „Ne prosím, neobtěžujte se,“ vystřízlivěl jsem. „Nejde o případ nouze. Moc Vám děkuji, na shledanou.“

   Zbaběle jsem prchl ze zóny ohrožení, kde bych mohl být vtažen do souvislostí, jež by mě mohly v budoucnosti mrzet.

   Zbytek dne jsem usilovně přemýšlel, jak naložím s informací, která mi byla méně než vodítkem v tak choulostivé situaci. Kromě sžírající předtuchy a žalostného chaosu v duši se mi ovšem v hlavě nevyklubalo nic rozumného. Po několik dalších dnů jsem prosil všechny prozřetelné i temné síly, aby mi sdělily pravdu o Kristýně. S prázdným žaludkem jsem kouřil jednu cigaretu za druhou neschopen pozřít vydatnějšího sousta, jako odsouzenec čekající na smrt. Tyto prosté důvody ohrožující mé zdraví a vymykající se kontrole mě donutily, abych se příští volný den vypravil na cestu do Nového Města nad Metují. Nevěděl jsem sice, jak se zachovám v případě, že bych nějakým šťastným řízením osudu Kristýnu našel, odjet jsem však musel. Cosi mi říkalo, že pouze za hranicemi prostoru mého šíleného čekání na zázrak mohu nalézt rozhřešení.

 

   Ráno před cestou bylo jasné a teplé. Sbalil jsem si malý tlumok, trochu jídla a nejnutnější oblečení pro případ nepřízně počasí. Nakonec jsem přidal ještě lehkou deku, kdybych uvázl v nějaké zapadlé čekárně přes noc. K cíli mě dopravila železniční lokálka pozdně odpoledne – a byl jsem uchvácen malebností města a jeho uspořádáním. Ústřední náměstí s historickým jádrem a nádherným zámkem spočívá na skalním ostrohu obtékaném říčkou Metují, jež svým klidným a jiskřivým tokem zdobí do pohádkové podoby půvabné údolíčko s chalupami a vzrostlými stromy na březích. Hleděl jsem z výše skaliska podpírajícího výběžek pevniny korunovaný hrdými symboly stavitelského umu na moře barev ozářených nízkým sluncem a v duchu vybíral z nespočetného množství chalup rozsetých po kraji tu, v níž bych našel ženu, která mě bude provázet v dobrém i ve zlém po zbytek mého života. Zdálo se to být stejně nemožné, jako zapomenout na novou sílu a životní energii, kterou ve mně Kristýna probudila.

   Má lásko, dopřej mi klidné spočinutí na březích této čarokrásné řeky nebo mě svrhni z mého vyvýšeného stanoviště do jejích tichých vod, abych se ustanovil na věčnosti bez hořkosti a zklamání dřív, než s pocitem melancholie sám vstoupím do živoucího řečiště a vydám se proti proudu veden hlasem vyhasínajícího srdce.

   Ptám se sám sebe, byl jsem to vůbec já, kdo s pláčem na krajíčku oslovoval pocestné, všechny ty dočasné i staré obyvatele venkovských obydlí v úpěnlivé snaze objevit jen malý náznak stopy vedoucí k cíli? Nebylo duše na té pouti, která by věděla něco o Šrámkově chalupě. Sám od sebe bych se nikdy nenadál tak bezradné cesty nikam, ledaže bych uvěřil v nedostatečnou nadřazenost rozumu. Přesto ze vztahu ke Kristýně nejčastěji vzpomínám právě na tuto bludnou odyseu údolím Metuje. Na mé nostalgické zastavení u polorozpadlého a opuštěného domu z dob dávno minulých, kde jsem přežil nadcházející noc.

   Velká hranatá barabizna stála daleko za posledním udržovaným obydlím uprostřed plevelem a trním zarostlé parcely obklopena pobořeným plotem z dřevěných planěk. Dveře byly zatlučené silnými prkny. Ke štítu domu byl přistaven napůl shnilý žebřík sahající do výše podkrovního světlíku. Bylo krátce po západu slunce, když jsem využil nabízené cesty a opatrně vyšplhal do štítu. Pohled širokým světlíkem do podkrovního prostoru mi udělal radost. Část půdy krytá dosud neporušenou střechou byla vystlána čerstvým senem. S pomocí deky a sena se mi podařilo ustlat měkké a pohodlné lůžko, z něhož se mi otevíral nerušený pohled na řadu stromů ustupujících do údolí. Usedl jsem co nejpohodlněji, abych v klidu a zamyšleně vyčkal soumraku. Večerní závany větru přinášely vlhké vůně nedaleké řeky smíšené s pachem divokého plevele.

   Večer mě zastihl s myšlenkou mé neschopnosti účelně zasahovat do přirozeného běhu věcí. Snad bylo štěstí, že jsem Kristýnu nenalezl. Kdo ví, jak by takové setkání dopadlo. Hleděl jsem do temnícího blankytu oblohy a představoval si Kristýnu takovou, jakou jsem v té nejideálnější podobě uchovával v paměti. Viděl jsem ji přicházet po cestě oblečenou do krásných dívčích šatů, svěží a dychtivou mého objetí. Slyšel jsem tiché něžné volání, své jméno splývající s probuzených šumem listoví. Nevím, v kterou noční hodinu mě přemohl spánek. Jen matně si vzpomínám na pozdní příchod bouře.

   Byl to sen nebo skutečnost? Údery hromu narušily mlčenlivou neprostupnost temnoty. Vítr srážel uvolněné tašky nad mojí hlavou a sprchy deště smývaly z mého obličeje zaschlý nános věků. V bezkrevné rozespalosti mé tělo bloumalo mezi staletými trámy, až se v podlaze objevil otvor zářící žlutavým pruhem světla do rozběsněného víru noci. Zachytil jsem se silného lana zavěšeného přes těžkou karabinu přibitou k silnému trámu, jehož puklinami do všech stran prýštila voda, a spustil se dolů.

   Ozvěny bouřky rázem utichly. Sedím na hrubě tesané lavici umístěné podél kratší stěny místnosti, jejíž protějšek tvoří obdobná lavice částečně zakrytá velkým dubovým stolem. Jediným zdrojem světla je zde vysoká svíce nabodnutá na ostrý hrot vyčnívající z prostředka stolu, za nímž sedí muž ve středním věku. Dlouhé vlasy mu sahají na ramena a u brady se stýkají s vousem, jehož nestejné konečky mizí kdesi pod úrovní dubové desky. Před sebou má otevřenou knihu prastaré vazby a jeho tvář vyzařuje klid a rovnováhu.

   „Vítej, poutníku,“ řekl, aniž má přítomnost pohnula jeho pohledem plným tajemného vědění. „Tvůj krok skončil zde, v tomto domě věčného prodlení, kam tě zahnala bouře a neklid duše, protože jsi podlehl síle Maldorova mystéria.“

   Co to plácá za nesmysly? Maldorovo mystérium, opakoval jsem po něm. Není žádné Maldorovo mystérium, existuje pouze Maldoror, výplod předčasně zemřelého básníka, který vzýval zlo pro záchranu čistoty lidské duše.

   „Musel jsi zemřít, aby ses obnovil v dokonalosti hermafrodita.“ Muž na mě upřel zkoumavý pohled. „Vím, proč jsi nastoupil cestu do země nikoho, do těchto zapomenutých končin osamělosti. Ty nejsi stvořen k životu červa obkrouženého prstencem lidských vášní. Tvé místo je na výsluní vzdáleném od projevů neslučitelné rozdvojenosti člověka, mimo ubohou dialektiku dobra a zla. Tvé srdce je živeno nejčistším nektarem sebelásky a samoplození. Musíš zůstat sám sobě přítelem, který dozrál k absolutní nezávislosti. Tvá samota je ti zdrojem veškeré síly a převahy nad slabostmi z vášně a touhy po přijetí. Znáš tuto knihu?“ odhalil tlustý hřbet popsaný zlatými literami.

   Nemohl jsem z druhého konce místnosti přečíst název knihy. Pokusil jsem se vstát, nohy mi však vypověděly službu.

   „Zde je psáno vše, co je ti třeba k poznání sebe sama.“

   V té chvíli se zachvěla zem a škvírami v podlaze vstoupila obrovská kudlanka s tváří ženy, která mi byla povědomá. Zhrozil jsem se pomyšlení, že v ní poznávám Kristýnu ve stádiu přeměny způsobené silou mé vlastní nesmiřitelnosti se vším, co ji utváří mimo víru a odevzdanost naší čisté lásce.

   Muž se ve smrtelné hrůze vrhl přes stůl k otvoru ve stropě a zhasil svíci. Ve slepé temnotě mé ruce šmátraly po konci lana, kterým bych se dostal z dosahu kudlanky, jejíž přítomnost mě podivně rozteskňovala. Pak se pomalu a váhavě znovu rozhořela svíce, tentokrát na zemi ve vzdáleném rohu u zdi, a já uviděl, že místnost je docela prázdná. Dům, který mne obklopoval, neměl okna ani dveře a na všech zdech byl do omítky vyryt nápis: ZDE NENÍ ZNÁMO NIC KROMĚ ČASU.

   Vrhl jsem se k lanu v tušení jediného možného východiska a v několika málo okamžicích mě ovanul čerstvý vzduch doznívajícího deště.

   Na chvíli, než mě znovu přemohl spánek, se má mysl rozletěla otvorem ve štítu do volného povětří v touze odvát tíživé pocity daleko do kraje a zachytit se pevného bodu, kterým měla být má láska ke Kristýně. Leč její podoba se mi začínala jevit stejně neurčitou, jako minulý sen. Pohlédl jsem na oblohu. Nový den se zvolna probouzel z hluboké a bouřlivé noci bezoblačným svítáním.

   Ráno mne to zesláblého pohánělo do města, abych co nejdříve utišil hladové svírání žaludku. Po cestě se mi hlavou honily myšlenky, které měly společnou jedinou otázku: Je moje Kristýna skutečná nebo hořím pouhou představou, ideální vizí o ženě mých snů? Po událostech přestálé noci se mi zdály pochybnosti o pravdivosti všeho, co jsem prožil s Kristýnou, docela reálné. Rád bych si uchoval v paměti Kristýnu čistou a milující. Bál jsem se návratu skutečné Kristýny a zoufale volal po blízkosti Kristýny mých představ. Jistá zhrzenost ve mně se však snažila ponížit Kristýnu skutečnou na prostý objekt bez vůle, z něhož pouze má fantazie a síla myšlenky učinila kněžku hodnou mého obdivu a božské velikosti. Ó, jak kruté bylo poznání, které mi přihrála souhra náhod a které jsem zřejmě svým marnotratným postojem k osudu vyvolal.

   Občerstven nepříliš vydatnou snídaní a odpočívaje ve stínu kostela na náměstí jsem zahlédl bělomodré auto. Okamžitě mi padlo do oka. Byl to luxusní vůz, jakých člověk na venkovských silnicích nevídá mnoho. Objel náměstí dokola a zařadil se do volného stání na parkovišti. Zaujat ladnými liniemi karosérie bych málem přehlédl mladý pár, který z vozu vystoupil a v důvěrném závěsu vykročil směrem k zámku. Teprve, když se žena v partnerově objetí letmo ohlédla, všiml jsem si půvabné tváře s výraznými rysy, kterou jsem dobře znal. Oblila mě střídavě horkost a mrazení po celém těle. Nemohl jsem se mýlit, byla to Kristýna. Kostel byl od ní sice dost daleko, ale ostrý kontrast světla, v jehož vlivu byla ona, a stínu, jenž ukrýval mne, vytvořil jasný obraz šťastné dvojice manželů Šrámkových.

   Řekl jsem, že pro mě náhodné poznání pravdy bylo kruté? Ne, bylo daleko horší. Pohled na Kristýnu mě zabíjel. Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, jaká je opravdu má láska ke vznešené Ariadně. A nebyl to nikdo jiný než právě ona, úchvatná kněžka tajemné Luny, již jsem miloval. Až na to, že opuštěný na bájném ostrově dionýsovských slavností jsem zůstal já. Já měl podstoupit oběť jednoročního krále, jehož období vlády právě končí: Tvé božské právo, Ariadno.

   A já se podřizuji a pokládám své srdce k tvým nohám bez výčitky. Naše láska byla příliš nadpozemská na to, aby se mohla nasytit všedním soužitím plynoucích let. Budiž tímto vědomím zmírněna bolest, kterou mi působí obětní nůž pronikající hrudí, zatímco Tvá ruka mne zbavuje mužství. Sbohem má Ariadno, má sladká a nedotknutelná Bohyně! Opouštíš mne trpícího, ale Tvá duše je lehká, protože jsi uposlechla posvátného hlasu Luny a kráčíš vstříc budoucnosti nezávisle na obětech, které byly nutné pro usmíření marnotratných bohů.

   Vím to a má láska uzrála v čarovný plod, z jehož dužiny budu nadále čerpat posilující nektar naděje a víry v život pozemský. Tvůj koráb plodnosti se ztrácí ve vlnách a bílé plachty odrážejí třpyt vycházejícího měsíce, který mi bude svítit na osamělé pouti k posvátné hoře v dáli přede mnou.