Dilema

Od toho sobotního dne, kdy František s manželkou svého nadřízeného vybíral společenský úbor pro úspěšnou účast na konferenci, uběhlo půl roku. Byl to půlrok, který obrátil Františkův život vzhůru nohama. Schůzka spojená se žehlením košile, kterou společně o několik dní dříve vybrali jako součást úboru, byla první, kdy se ve Františkově velkém proskleném bytě s rozlehlou terasou v posledním patře bytového domu objevila žena. Nebyla však schůzkou zdaleka poslední. Následovaly další. Konverzace při první návštěvě se stočila k oblíbeným filmům a František zjistil, že paní Eva má v oblasti filmové tvorby zcela jiné preference než on. Filmy s Belmondem, z nichž František každý viděl snad stokrát a z nichž dokázal zpaměti citovat celé pasáže, neznala paní Eva ani podle názvu. Belmonda, kterého František považoval za vzor chlapáctví, paní Eva neměla ráda, byl podle jejího názoru frajírek se stroboskopickými pohyby a obličejem pomačkaným jak rozšláplý pomeranč. František se rozhodl bojovat za čest svého filmového idolu a paní Eva přijala jeho pozvání ke společnému sledování této podle Františka filmové klasiky.

Filmovu klasiku při třetím filmu, Profesionál, doplnila i vztahová klasika. Obavy o osud hlavního hrdiny Josse Beaumonta vyvolaly v paní Evě potřebu se schoulit pod Františkova křídla a housle z Morriconeho hudebního doprovodu závěrečné scény podkreslily nejen smutný Beaumotnův konec, ale i první polibek a s ním začátek vztahu Františka s paní Evou. Tímto okamžikem Eva přestala být pro Františka „paní“. Přechod z vykání k tykání nebyla jediná dobytá meta toho večera. František oživil dovednosti, které posledních patnáct let byl zvyklý praktikovat výlučně v nepárovém pojetí. Ověřil si, že jízda na kole není jediné, co se nezapomíná a že přátelské utkání v deblu má mnohem víc krásných rozměrů než tatáž činnost v singlu.

Co však František zapomněl zcela, respektive asi tuto dovednost nikdy neměl, byla jeho orientace v dalším postupu. Párová interakce v něm vyvolala pocit, že je třeba doplnit informace ze svého intimního života. A tak Evu ještě týž večer obohatil o informaci, že je jeho druhá žena v životě, popsal aspekty svého prvního vztahu a své přesvědčení posledních patnácti let, že jeho první láska na něj stále čeká tak, jako čekal až do dnešního večera on na ní. Pobavený výraz Evy rychle vystřídal výraz zaražený, to když se František zeptal, kolikátým že on je Evininým mužem. Rychle však odpověděla, že poskytovatel jejího současného příjmení byla její druhá známost, neuznává v žádném případě nevěru ani krátkodobé jednoúčelné vztahy a že nebýt Františkovy neobvyklé povahy se stopami autistických zvláštností a zároveň jeho inteligence a přehled v řadě oblastí, což jí vše velmi imponuje, nikdy by nepřišla ani vyžehlit košili, natož na promítání filmů, o tom ostatním ani nemluvě. František měl svá největší společenská esa ještě schovaná v rukávu a hned je vytasil – zeptal se, zda Eva počítá, že by spolu žili. Úroveň reakce odpovídala neočekávanosti situace. Eva má třináctiletou dceru a byla by ráda, kdyby ta až do své dospělosti měla jednoho tatínka, jeden dětský pokoj, slavila jedny Vánoce. Ale samozřejmě nic by v tuto chvíli neoznačila za nepravděpodobné. František zvyklý pouze na odpovědi true a false to vyhodnotil jako příslib společného budoucího života.

Další půlrok se odehrával v atmosféře rostoucí zamilovanosti obou zúčastněných, návštěv Evy a bohužel také jejích odchodů, které postupem František snášel s čím dál větší nevolí. A pak se objevila ještě jedna nečekaná událost. Eva poprosila Františka, zda se může podívat do mailové aplikace v počítači, který si u něj nechala při poslední společné návštěvě divadla s tím, že si jej vezme následující den, až večer přijde a zjistit číslo nové kolegyně. František zadal jméno hledaného kontaktu, avšak dřív, než telefon kolegyně Vlasty se zobrazila i konverzace Evy a její kamarádky o muži jménem Vlasta. A nejen o něm. Kromě Vlasty se v přátelském písemném rozhovoru objevila ještě tři další jména. A věty s náznakem pikantností.

František se svěřil svému snad jedinému kamarádovi. Tichý introvertní muž, který dokázal vést konverzaci pouze v algoritmech programovacího jazyka, byl jeho kolega ze zaměstnání, konkrétně z IT. Mezilidská konverzace mu byla cizí a ve firemním prostředí byl z toho důvodu Františkovi blízký. Okamžitě mu nabídl, že díky svým dovednostem dokáže Evu důkladně prověřit a to i za použití ne právě zákonem podporovaných praktik.

František odmítl. Evy se však zeptal. Vyvolal u ní nejprve rozhořčení nad jeho neomaleností a následně přísahy, že jde rozhodně jen o sportovní partnery, kteří s Evou hráli badminton. Navíc ta komunikace, kterou František našel, je stará, nyní už ani kurtové přátelství neprobíhá, protože Eva již badminton nehraje. A tím pádem do toho Františkovi nic není. František naléhal a naléhal, Eva si však stála na svém, svojí pravdu doplnila další přísahou, tentokrát velmi emotivní – přísahala na zdraví své dcery. V ten okamžik František vyslovil své ultimátum. Do měsíce mu řekne pravdu, a nebo jí zjistí sám, zná způsob jak.

Jak by měl příběh dál pokračovat? Má František právo znát odpovědi na své otázky? A má jít za hranu a použít jakýkoliv postup k jejich zjištění?