Čas

Loučí se…

Pokolikáté už? Kolikrát už vyslovila to slovo? Stokrát? Tisíckrát? Slovo, které jí v ústech bolelo, bodalo a řezalo až do krve, když se dralo ven? Slovo, které nechce slyšet žádný zamilovaný. Slovo, které ji zní jako ortel smrti. Jedno jediné slovo. Sbohem …..

Připravovala se. Dlouho a pečlivě. Jednou, jednou to vážně dokáže. Takto nelze žít. Nelze se dál trápit. Musí odejít. Ona. On na to nemá sílu. Musí rozhodnout. Za ně za oba.

Dnes. Dnes to dokáže. Dnes mu to napíše. A bude to navždy. Teď už opravdu. Opravdu už naposledy...

Prochází se po historické Praze. Je zimní, chladný večer. Na cestu ji svítí lampy, takovým tím tajemným, medovým nádechem. Z nebe padají vločky – jedna, druhá, třetí, poletují kolem ní. Zastaví se a nastaví jim tvář. Padají ji na obličej, studí a lechtají. Padají ji do vlasů, chytá je do rukou. V duchu vzpomíná na jeden krásný večer s ním. Procházeli se spolu půlnočním městem, drželi se za ruce, fotili se a líbali…. Miluji tě…. Posmutní…. už zase. Otevře oči, ze kterých vytekly dvě slzy na její růžovou šálu. Zakazuje si takové myšlenky. Učí se žít bez něho. 

Schází Zámecké schody. Je prosinec a celá Praha je krásně vánočně nazdobená. Lidé kolem se usmívají a ona se vší silou snaží načerpat z nich alespoň trochu, trošinku dobré nálady a optimismu do dalších dní.

Rozum ji přikázal napsat krátkou zprávu, která má zachránit je oba….. Sbohem. Už mi nepiš…….

Srdce ale dosud krvácí….doufá v zázrak…..věří….pláče……čeká……Napiš mi. Cokoli. Ať se necítím mrtvá……

Chybí jí. Každý den. Ráno, když se probudí. Večer, když usíná. Během dne kdykoli se přihodí něco hezkého a chce se radovat spolu s ním. Nebo zlého a hledá u něj záchranu. Či si s něčím neví rady a ráda by jej požádala o pomoc. Vidí ho v každém koutu domova. Tady…tady jsme se milovali…. tady vařili….. jedli….spali….dívali se na film…..společně se sprchovali…..

Ne…. Nejsi…. Už nejsi…. A nikdy jsi se mnou plně nebyl…. Bolest. Neutuchající bolest. A potoky slz.

Rozum jí velí – nesmíš, nevracej se, zastav to, už dost.

Srdce prosí – ještě ne, prosím, ještě alespoň malou chvíli vydrž. Alespoň chvíli ať cítím, že žiji …..

Každá buňka jejího těla volá vrať se.

Rozum jí ale zastaví. Nesmíš.

Pochybuje a bojí se. Bude schopna znovu cítit lásku? Nebo emoce zemřou a s nimi i schopnost cokoli cítit? Nastane emoční paralýza? Otupění? A jestli ano, na jak dlouho?

Zasněná a zabraná do vlastních myšlenek pokračuje kolem orloje až ke krásně nazdobenému vánočnímu stromu uprostřed náměstí. Celý září, všude kolem znějí koledy a ona se slzami v očích vysloví své vánoční přání. „Prosím, moc prosím, přeji si ………..“

Je léto. Odjela na dovolenou do hor, které miluje. Čerpat energii, která jí posledních pár měsíců chyběla. Sedí na terase, popíjí čaj a pozoruje. Horský masiv, modré nebe, zeleň, cesty vedoucí na vrcholy…. Tělo jí zaplavuje vlna vděčnosti. Klid a mír. Pokora. Je zabraná do vlastních myšlenek, když vedle sebe zaregistruje pohyb. Otočí hlavu tím směrem, zvedne oči a její pohled se střetne s jeho. Velké, modrošedé oči se na ní usmívají: „Hej, pekná čučoriedka, povedz mi prosím, nemáš obväz alebo náplasť? Kamarát sa zranil a krváca. Potrebuje ošetriť.

Usměje se a tělem se ji rozlije ten dobře známý pocit.

Její vánoční přání?

Děkuji.