Burrito loco

I. Burrito Loco
„Tenhle týpek mně připravil o panenství?“ sdělila Fanny Tonymu. Nenápadně naznačila očima směrem k muži, který zrovna platil u pokladny. Tony si pamatoval tu starou historku. Měl být tehdy o hodně starší, mělo se to stát už hodně dávno. Dokonce spolu měli krátce chodit. Dva týdny, ne víc. Tak nějak symbolicky, aby se neřeklo. Měl to být kamarád jejího strýce, kterého potkala na rodinné oslavě. Vůbec se jí tam nechtělo jít. Jenže se tam hodně pilo. Jako ostatně všude. Ten muž byl tehdy docela hezký, působil inteligentně a na malé vesnici stejně není moc na výběr. Vše se tehdy dělo jakoby čirou náhodou, nihilisticky a tajně.
„To je fakt von?“
„Jo. jo.“
„Docela hezoun.“ poznamenal Tony.
„No teď už mi ani nepřijde.“
Nabízela se zřejmá otázka, jestli na něj budou mluvit. Tony si nebyl jistý. Cítil, že jeho pozice kamaráda, co chce být něčím víc, je ohrožena. Setrvával v ní už týden a začínal být nervózní. Ten muž vypadal docela dobře. Možná až příliš dobře. Jeho strojkem perfektně upravené vousy z barbershopu si ve skutečnosti konkurovaly Tonyho špatně oholenému obličeji. Ten člověk prostě působil jako reklamní plakát na současnou módu. I když možná ani nechtěl. Tony rozhodně ne. Jediné, co bylo na Tonym moderní, byly jeho unavené oči. Jeho starší mikina skrývala tričko s dírou v rukávu. Tony nakonec nepůsobil tak hrozně, jen obyčejně.
Ten muž působil velmi sebevědomě. Zrovna však dělal něco, co bylo od počátku odsouzeno k zániku. Snažil se sbalit prodavačku v burritu, která má až moc práce a stěží vůbec stíhá poslouchat, co říká. Tonyho děsila představa, že s ním budou muset mluvit. Fanny však přebrala iniciativu sama: „Davide, Davide…“
Ten muž se otočil, i když už byl skoro na odchodu. Chvíli mu trvalo, než si vzpomenul. „To jseš fakt ty?“
„No jasně,“ odpověděla Fany.
„Hele nevadí tady kámošovi, když si přisednu?“
„Vůbec mu to nevadí,“ řekla. Tony se pak začal usmívat a zvát Davida ke stolu. Musel přece alespoň předstírat, že mu to nevadí. David už byl docela přiopilý. Naše dvojce už taky měla něco v sobě.
„No tak co? Jak se ti daří?“ začala Fany.
„Kááámo,...Všechno je na hovno. Úplně všechno. Měl jsem tu hospodu. Svojí, pěknou, ještě u nás na vesnici, tu si pamatuješ.“ Fany přikývla. „No tak už ji nemám. Vlastně jsem ani tak úplně nezkrachoval. I když nic moc to nebylo. Jenže jsem ji prodal. Nemohl jsem ty pitomý vidláky vystát už ani půl minuty…“
„No to já taky ne. Proto už tam ani jeden nejsme.“
„Přesně. Tak mi zbylo posledních čtrvt míče. Za tolik jsem to prodal. Pojedu pryč. Pojedu normálně do hajzlu. Všechno už jsem tu zrušil. Evča se se mnou rozešla. Že když prej nemám rád ten náš zapadákov, tak prej ani jí. No, musel jsem uznat, že je to pravda, takže už není koho prcat. Za čtrnáct dní odjíždím.“
„A kde teď bydlíš?“ Fany se při této starostlivé otázce cítila jako jednoznačný vítěz rozchodu.
Prodejna Burrito Loco se snažila působit rustikálně, i když se jí to z principu nemohlo dařit. Nabízela příliš nezvyklé nápoje. Pracovali v ní mladí lidé v gumových rukavicích, uniformě oblečení do černých triček s červeným límečkem. Někteří se drželi předpisů tak moc, že dokonce nosili respirátor. Nechyběly ani motivační citáty na stěnách, jako: „Nechť je každý den plný úsměvů!“ Nikdo soudný je však nemohl brát vážně. Depresivní mládež mohly jedině urážet. Pro méně depresivní mládež pak byly jednoduše legrační. Starší lidé sem moc nechodili, takže svou cílovou skupinu prostě nenašli.
„No bydlim u mámy. Jinak to teďka nešlo. Hele fakt jsem všechno úplně projel a začínám znova…“
„No a vždyť to není tak hrozný,“ skočila mu do řeči. „Tak záleží na tom jak to máš vymyšlený.“
„Nemám. Jak to mám vymyslet. Nikdy jsem moc venku nebyl. Nikde to neznám. Koupil jsem letenky na Novej Zéland.“
„Co tam budeš dělat?“
„Nevim. To, co všichni. Pracovat, sbírat jabka na nějaký farmě.“
„Takže si to shrnem.“ Neudržela se Fanny. Tony mezitím jen rezignovaně poslouchal. Nic z toho vlastně slyšet nechtěl. Vidina možnosti sexu a prostá skutečnost toho, že by bylo neomalené z ničeho nic odejít, ho vedly k tomu, že si vyslechl celou konverzaci už dlouho bývalých sexuálních partnerů po letech. Fany se podle všeho dobře bavila. Na tváři se jí mimoděčně objevil výraz uspokojeného seběvědomí. Narovnala si záda a rukou udělala téměř kazatelské gesto. Radostně pokračovala v ponižování své oběti: „Utek si z venkova. Sralo tě to. Poletíš přes půl planety, abys viděl úplně stejnej venkov, akorát na druhý straně zeměkoule. Kámo vesničani podle mě budou debilní i na Zélandu.“
„Já nevim. Ty češi, já je prostě nemám rád.“
Tony už nesnesl stupidnost konverzace, kterou byl nucen poslouchat a zapojil se: „Takže se taky nemáš rád?“
„No, nemám. Vlastně už je mi všechno jedno.“ V této měl David už trochu na krajíčku. „Navíc dneska ani nemám kde spát. Volal jsem kamrádovi, byly jsme domluvený. Úplně se na mně vysral. Jakože fakt totálně. Budu asi muset pod most. Nebo prostě někde chlastat sám, dokud nebude ráno, pak můžu jet k mámě….“
„Nechceš zkusit nějakou psychologickou pomoc?“ Při téhle otázce Fany projevila svou skutečnou dobrotu.
„Na to seru.“
„To bys neměl.“
„Hele, Pozvu Vás oba dva na nějaký drinky…“ řekl David. „...Za to, jestli můžu nějak přespat, prosím.“
Tonymu se myšlenka ani trochu nezamlouvala. Znovu se však držel svého taktického mlčení. Fanny naproti tomu souhlasila. Líbilo se jí, že pomáhá a jak moc je v celé situaci na výši. Zvládli tedy ještě tři čtyři drinky v Sově. Tonyho nejistota zde vrůstala a David plakal víc a víc. Všechno se dá vždycky zrušit. Fany úplně neočekávala, že David u ní bude doopravdy spát. Jeho všední trágedie ji však z jistou dávkou nostalgie dovedla přesvědčit. Tony se nestačil divit, když se všichni tři tiše svlékali z kabátů, aby nerušily spolubydlící. Tajně doufal, že konečně dosáhne svého úspěchu.
„Davide, tak ty asi usneš tady na gauči, že jo?“ Hned za dveřmi bytu byl gauč.
David takticky mlčel.
„Co ty víš, třeba bude spát se mnou.“ pousmála se Fanny.
Oba dva muži se na sebe nechápavě podívali. Tony však přišel s rychlou reakcí: „A nebo se mnou?“
„Ha ha ha. Moc jsem se zasmála. Takže tady jde celou dobu jenom o to, kdo s kým bude spát. Voba dva jste my od začátku úplně jasný. Davide, tys možná nebejval. Teď ale vidim, co se z tebe stalo za tragéda. Jeden horší než druhej. Tak víte co? Tady je gauč. Užijte si to spolu. Dobrou.“ Za Fanny už se jen zavřely dveře a zmizela ve svém pokoji. David a Tony se pousmáli. Nevěděli co dělat.
„Kámo, tohle jsem si úplně nepředstavoval.“
„No, já taky ne.“
„Hele ale já dneska fakt nemám kde bydlet. Kámoš mi to nebere.“ Stěžoval si David.
„Ty, vole. Jako vážně spíme spolu?“
„Ale no tak, dyť to dělali i římský legionáři.“ Uklidňoval Tonyho David.
„No právě, v antice byli všichni teplý!“
„No a co?“
„No, já proti homosexuálům nic nemám.“ Hájil se Tony.
„Tak vidíš. Navíc tohle je přece případ nouze.“
„Tvojí nouze.“ řekl Tony kousavě.
„Tak běž domů. Já to tady zvládnu sám.“ Uvažoval David logicky.
„Jenomže můj plán byl úplně jinej, že jo.“
„No a nevyšel ti. Tak víš co, máš to marný. Dneska se holt budeš muset spokojit se mnou. Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít. Narozdíl ode mě máš kam.“
Tony musel uznat bezchybnou logiku tohoto uvažování. Nechtěl však připustit neúspěch dnešního večera. Doufání ve Fanny trvalo už příliš dlouho. „Třeba se ještě probudí...Nebo ráno, ráno změní názor.“ Blesklo mu hlavou. I když věděl, že jde o naprostou hloupost, pořád ještě mu dodávala ždibíček naděje. Navíc cesta domů byla skutečně dlouhá. Metro už dávno nejelo. Mrznout na zastávce tramvaje se mu prostě nechtělo.
„Tak dobře. Smířim se s tim.“ řekl Tony.
„Vidíš. Dopijem alespoň tu flašku?“
„Jasně.“
„Hele a jak to teda bylo s těma římanama?“ zeptal se Tony.
„No, říká se, že tehdy byla homosexualita mnohem běžnější. Že málokdo je jenom na holky nebo jenom na kluky. Že většina lidí by si byla schopná užít oboje. Jenom jim v tom bráněj společenský konvence.“
„Právě vem si, o kolik sexu víc bys mohl v životě mít, kdyby ti v tom nebránili ty konvence.“ Chytil se Tony zajímavé ideje, která mu pomáhala zapomenout na to, jak je v balení žen marný.
„Já možná ani o tolik víc ne. Obecně ho mám poslední dobou málo.“ pronesl David.
„Jen se nepodceňuj...“ odpověděl Tony. „...No, jenže Flaška dochází a já už jsem docela unavenej a hlavně nejsme teplý.“
„Kámo já ale neprcal půl roku. A vem si, jak moc by to Fanka nečekala. Víš jakej by to byl po-troll!“ zasmál se David.
„To by byl, no. Hele lehej a pojď spát.“
Muži usínaly vedle sebe. Nedotýkali se. Znezvózňovala je otázka, jestli k onomu antickému aktu skutečně dojde. David pomalu zabíral. Bez obav, svlečený do trenek. Tony spal bázlivě ve svých džínách.
„Mrzí mně, že ti to s tou Fany nevyšlo.“ žblebtl David.
„Nevadí, takovejch na světě je.“
„Příště budeš mít určitě štěstí.“ řekl David a poklepal svého nového druha na rameni. V leže to bylo poněkud zvláštní.
„Určitě.“
„Jestli se ti postaví péro, tak ti to nikdy neodpustim.“ řekl David. Role se teď trochu prohodily.
„A proč? To je mimovolní reakce. Nemůžu s tim nic dělat.“ Oba dva s překvapením zjistili, že právě tato neovladatelnost pudu, přivádí Tonyho k erekci. Situace byla překvapivá a nejistá. Oba dva na mol opilý a bez zábran, nemohli nalézt odpověď na otázku, proč vlastně ne. V leže se objali. Podívali se jeden druhému do očí. Šáhli si na penisy a začali si je honit. Byla to rychlovka dvou opilých lidí. Tony Davida vykouřil. David zasténal uspokojením a poděkoval. Dovedl mu učinit to, co ženám nikdy nedovedl tak dobře vysvětlit, když se ho ptaly: „Jak by si to přál?“ Znovu se pak objali a usínali šťastní.