Spiknutí chrámu

Pokračoval podle plánu. Zastavil na parkovišti uprostřed čar.
Vypnul zapalování, zhasl světla a zabrzdil. Tiše seděl a vnímal jen svůj dech. Připravoval se. Když nadešel správný čas, vystoupil z vozu. Trochu sněžilo a zčerstva foukalo. Zimomřivě se za chůze krčil a ruce schovával do kapes. Proplétal se davem v ulicích. Byl neviditelný jako toulavý pes. Zdánlivě neškodný a bez cíle. Věděl, že to měl vzít s sebou. Tahle chyba se mu stala poprvé. Už se ale nechtěl vracet. Ani nemohl.

Přidal do kroku. Co naplat. Bude to muset zvládnout s tím, co zrovna má. Jako vždycky. Žaludek se mu chvěl hladem, radostí a obavami současně. Svíravý pocit, že tam nebude. Jako čekání na dárek nebo na výprask. Čím víc se přibližoval, tím víc spěchal. Vlčí instinkty se probouzely.

Nenáviděl se za to, co jí provede. Už jen pár šedivých metrů vedlejší ulice. V mrazivém stínu Chrámu svatého Bartoloměje. Nedávno, vlastně už před rokem, tu prožila svůj velký den. Svaté přijímání. Slavnostně nadšená a věřící v nebesa nad sebou. Pána a jeho dobro, které může být nekonečné. Nevinně bezprostřední. Tak krásná, že se nemohl ani dívat. A plakal. Tak, aby mu netekly slzy a aby to nikdo nikdy neviděl. Nikdy, nikdo. Protože ani nekonečné dobro není nekonečné.

Všimla si ho. Vypadal jako starý rytíř z pohádky, ošklivě krásný. Zamával jí. Dětsky nesmělým způsobem, který ona už dávno nepoužívala. A světlo v jejích očích na chvíli zaváhalo.

Věděl, že je to kruté. Věděl, co všechno tím způsobí.
Navždycky ji to poznamená a změní…
Proč? Proč je takový, jaký je?
A proč to musí udělat?
I ochočený vlk je stále vlkem.

Lépe, když to udělá on než někdo jiný.
Ještě jednou se ohlédla na kamarádku.
Ten půlkrok, kterým se pokusila uniknout, nestačil.

Držel ji za rameno, už se nemohla odvrátit.
Její kamarádce naskočila husí kůže.
Přestala se přehrabovat ve školní brašně.
Vzhlédla na příchozího…

„Ahoj holčičko, chceš bonbón?“
Bleskově jí přiložil ukazováček na pootevřené rtíky.
„Zapomněl jsem si ho ale v autě.“
„Takže budeš muset jít se mnou, jestli ho chceš…“

„Ty jsi fakt ŠAŠEK PRAŠTĚNÝ, tatínku!“

Zavěsila se do něj.
Přirozeně a tak žensky, až ho to zamrazilo po celé páteři, od shora dolů.

„Ahoj, Anežko.“
„Ahoj za týden, Lilly.“
A oči obou nejlepších kamarádek se na sebe smály.

Spiklenecky.