Běla

II. Běla
„Jsme dva nymfomaniaci. To je náš problém.“ Oznámila zkroušeně Betty. Její lehce ospalý partner dovedl jen souhlasně zamručet. „….Né že by to vlastně nemělo něco do sebe, ale někdy už to přináší praktický problémy.“ Pokračovala. „Tak třeba oba dva často chodíme pozdě do práce. Mně už i z jedný vyhodili. Ale mám teda jakože další.“
„To je dobrá zpráva.“ poznamenala Terapeutka.
„No dobře. Jenže my už neděláme nic jinýho. Pracujem, protože musíme. Celou dobu u toho na to myslim. Jíme už jenom donášku, protože si jinak nejsme schopný ani uvařit. Je to všechno hrozně drahý. Máme už i nějaký dluhy, ale to se spraví.“
„V téhle souvislosti bych klidně připomněla, že jste nepřišly na dvě domluvená sezení a omluvili jste se až zpětně.“
„Já vim, já vim. Ono prostě nešlo přestat.“
„Dobře, nyní by jste mohl říct něco vy?“Obrátila se na partnera.
„No tak dobrý den, Já se jmenuju Petr.“
„Výborně. A co dál? Proč vy jste tady Petře?“ Zeptala se Terapeutka v naději, že ze zatím mlčenlivého mladíka vydoluje něco víc. Snažila se působit velmi profesionálně. Možná, že až moc. Byla perfektně oblečená. Skoro tak dobře jako stock photo modelka terapeutky.
„No tady s Betty jsme se dohodli, že sem půjdeme, protože mně už taky odevšad vyhodili, až už teďka začínám mít problém shánět práci, sem tam je i hlad, už nějaký ty dluhy a my furt jenom pícháme.“
„Zdá se, že dovedete popsat svou situaci. Proč tedy nemůžete přestat?“
„Když vono je to prostě skvělý.“ Vzala si slovo Betty.
„A pro Vás je to taky tak skvělé?“ Touto otázkou obrátila Terapeutka znovu pozornost k Petrovi.
„To víte, že je.“ řekl Petr napůl uvěřitelně. „Já to spíš těžko dokážu odmítnout. Někdy už to děláme, ani mně to nebaví. Pak ale přijde to finále, chápete, že jo…“
„Prosím neostýchejte se mluvit jakkoli otevřeně.“
„To je pak zase vono. Chvilku je třeba pauza. Jenže ona jak je pak Betinka strašně heboučká, jak ta prdelka tak hezky pleská, tak já si nemůžu pomoct. Už to tam zase směřuje a takhle je to pořád dokola.“
„No a neuvažovaly jste o tom, se na chvíli odloučit?“
„Kdo jinej by se mnou chodil?“ Řekla Betty.
Petr připustil, že jeho osobnost je natolik problematická, že by většina ostatních brzy jistě utekla. Terapeutka však stále nabývala jisté podezření: „Petře, důrazně se ptám, cítíte to stejně jako vaše partnerka?“
„Ano.“ Petr nelhal. Jen jednoduše neměl potřebu se k věci příliš vyjadřovat. Na rozdíl od své slečny ani necítil potřebu věc nějak měnit. Na myšlení stejně nikdy nebyl čas. Navíc, není přece reálné, že by provozovaly méně sexu. Jelikož je tohle příčina problému, problém není řešitelný. Taková byla Petrova úvaha, proto nepůsobil ani nadšeně, ani naštvaně. Byl smířen s tím, že je zcela ovládán svým animálním pudem. Přijal představu vlastního úpadku, který bude pokračovat od jednoho orgasmu k druhému. Dokonce si i dovedl pohrávat s myšlenkou, že jednou už tím bude tak vyčerpán, že už nebude pro nikoho ničím atraktivní a bude si muset vystačit jen s pornografií. Všechno už mu bylo dávno jedno. Spokojil se s uspokojováním základních potřeb.
Terapeutce však byla celá věc divná. Pojala přesvědčení, že Petr ve skutečnosti tak do sexu nadšený není. Celé se jí to zdálo nad slunce jasné. Partnerka zcela vyčerpává svého partnera, asi si tím něco kompenzuje, on je naopak submisivní osobnost, neschopná jakéhokoli projevu nesouhlasu. Je pak úplně bledý z toho věčného hopsání v posteli, kdykoli jindy má potlačenou fórii. To všechno pak způsobuje problémy v reálném životě. Chtěla si to ale ještě nechat pro sebe:
„Petře, a jak se tedy přesně cítíte, těsně před tím, než k sexu dojde?“
„Nadšeně, úplně nejvíc nadšeně.“ odpověděl po chvíli přemýšlení.
„Dobře. A vy?“ Zkusila se zase obrátit na Betty, protože teď vlastně nevěděla kudy dál.
„Já to prostě musím mít. Já ho vždycky vidim, jak se tak roztomile usmívá, vždycky mu tam šáhnu, abych viděla, jak se věci maj…“ V tu chvíli dokonce rukou letmo zkontrolovala penis svého partnera pohlazením přes kalhoty.
„Prosím Vás, nemusíte mi to tady předvádět.“ Zděsila se terapeutka.
„Když ono to už nejde zastavit.“ žadonila Bettinka.
„Mně už taky stojí.“ Přidal se Petr. Najednou se zdál živější.
„Ne, ne, ne.“
„Tak alespoň uvidíte, jak to reálně probíhá. Získáte jasnou představu, vemte si, jak je to profesně zajímavé.“ argumentoval Petr. Terapeutka se cítila jako v noční můře. Netušila, jak reagovat. Ze zoufalství se rozhodla vytasit se s upřímností: „Vy to vůbec nechápete. Já ještě vůbec nejsem dobrá v tom, co dělám. Udělala jsem si tříměsíční kurz terapie. Jsem life-couch, nejsem psycholog. Dělám to teprve měsíc. Určitě jste šli na první věc, která byla volná a ani jste o mně nic nepřečetly. Kdyby jo, nikdy by jste ani nepřišly. Vůbec nic nevím o párový terapii, jenom jsem napsala na net, že nabízím úplně všechno, aby přišlo co nejvíc lidí. Tak prosím, alespoň odejděte, alespoň to nedělejte v mojí kanceláři.“ V tu chvíli se terapeutka téměř roztřásla. „Promiňte.“ Hned dodala. „Tohle je samozřejmě moje obrovská chyba. Máte to dneska zadarmo. Jenom už prosím Vás běžte.“ K vlastní hrůze ale zjistila, že už ji dávno neposlouchají. Představovala si skutečně leccos, ale tohle ne. Než dokončila svůj upřímný výlev, dávno už docházelo k penetraci.
Jmenovala se Běla. Své jméno nesnášela, jmenovala se tak taky kráva na statku vedle jejich chaty. Skoro jako by ji chtěl někdo naznačit, že je tupá kráva, co si zaslouží trpět. Studovala moderní dramata. Možná, že dokonce uměla psát. Rozhodně však nikde neprorazila. Táhlo ji na třicet. Všechno ji štvalo a nevěděla co se sebou. Zkoušela pracovat jako servírka a všechno jí padalo z rukou. Měla už dostudováno. Přišla o hrozně moc kamarádů. Byla sama. V určitou chvíli nabyla přesvědčení, že když se bude šťourat v jiných lidech, třeba to pomůže jí samotné. Vedla zatím jen pár sezení. Nevěděla, jestli to dělá dobře. Utěšovala se myšlenkou, že zatím nepřišla žádná opravdová katastrofa. Až do teď.
Když pozorovala, jak se Petr blíží k vyvrcholení, měla pocit, že si to celé vlastně zaslouží. Ztratila jakoukoli potřebu protestovat proti jejich sexuálnímu aktu. Vyčerpaně klesla do židle a znuděně pozorovala sexuální snažení svých klientů. Petr už dávno ejakuloval. Doufala, že právě to bude finále. Jenomže by nebylo přece možné, aby jeho partnerka zůstala zcela neupokojena. Takže ji ještě zezadu dodělával rukou. To všechno jenom proto, aby utrpení Běly bylo ještě delší. Celou věc rezignovaně sledovala a čekala, kdy už konečně skončí. Sex je přece z principu aktivita, která míří k vyvrcholení a následně ustane. „Takže tyhle dva by mohli někdy skončit.“ pomyslela si.
Jenže Petr s Betty si celou věc náramně užívaly. Petr si ještě pohonil péro, aby zvládl druhé kolo. „Tentokrát samozřejmě anál, s lubrikantem, který oba mají vždy po ruce, jak jinak. Zasvinili tím gauč v mojí kanceláři.“ Terapeutka je nedokázala zastavit ani teď. Už bylo pozdě. Jak chcete na někoho křičet, aby přestal, když jste dopustili, aby zašel tak daleko.
Když se konečně začali oblékat a měli se k odchodu, řekl Petr to nejhorší, co mohl: „My přijdeme zas. Omlouváme se. Tohle už se nebude opakovat, zaplatíme si další termín a dokážeme Vám, že s tím zvládneme bojovat.“
Tohle reklamní nadšení Bělu definitivně dorazilo. Musela teď zase uvažovat o změně povolání. Takhle to přece dál nejde. To už je asi po třetí, co v něčem takhle kolosálně selhala. První selhání bylo ještě vcelku banální. Pracovala restauraci a polila starší paní horkou polévkou. Nikdy už pak v gastru nepracovala. Pak se selhání začala stupňovat. Následně zkoušela pracovat jako šatnářka. Dospěla k názoru, že na tom nelze vůbec nic zkazit. Stačí prostě pověsit bundu a pak vydat lístek. Jenomže se jí pak podařilo roztrhnout podšívku u předraženého norkového kožichu. Hrozilo, že ho bude muset zaplatit. Snažila se ho podat přes pult tak, aby nebylo vidět poškození. Zdálo se nemožné, že by v šatně mohlo něco takového stát. Jenže v podšívce se už předem nacházela malá škvíra. Ta se omylem zahákla o volný věšák a Běla ve spěchu trhla, když kožich vydávala. Vyslechla si, že je „blbá kráva.“ „Že tady už nikdy pracovat nebude.“ „...že to snad ani není možný.“ Nalezla jednoduchý protiargument: „Jak by se něco takového vůbec mohlo stát?“
Jelikož její šéf nedokázal najít odpověď na tuhle otázku a ani ji nechtěl hledat, dohodli se, že už na šatně dělat nebude. Stejně to za nic nestálo. Pomyslela si tehdy. Do kavárny se vrátit nechtěla. Nakonec narazila na neodolatelnou nabídku práce za 200 na hodinu. „Osobní asistence“, tomu říkaly. Znamenalo to pomáhat lidem na vozíku s nejzákladnějšími úkony, jako je čištění zubů, koupání, utírání zadku nebo konzumace oběda. Na celé věci se jí nezdálo nic složitého. Všichni měli tendenci ji téměř chválit za to, že jí „nevadí hovna.“ Podstoupila poněkud zvláštní přijímací pohovor, kde se okolo extrementů chodilo jako kolem horké kaše. Vydržela dlouhé dva měsíce. Velká část asistování byla překvapivě snadná. Stačilo třeba ohřát oběd v mikrovlnce, vše nakrájet na malé kostičky a pak prostě podávat přímo do úst. Nebylo na tom co zkazit. Jenže pak tu byli těžší věci. Zejména pak šlo o přemísťování živé lidské bytosti z jednoho místa na druhé za pomoci holých rukou a „zvedáku.“ Šlo o jakousi hydraulickou páku se zavěšenými popruhy. Takových úkonů se Běla zhostila jen výjimečné. Dostávala hlavně doprovody. Bála se jich, protože měla špatný orientační smysl. Obzvláště ji pak děsila představa, že bude slepce učit cestu úplně kamkoliv, i kdyby měla být sebejednodušší. Přesto tomuhle úkolu nemohla uniknout. „No tak se snad neztratíte, ne?“ Nechápala šéfová. Běla tak uvěřila myšlence, že si prostě nějak poradí. Mýlila se. Několikrát se slepcem ztratila, on sice nakonec dorazil tam, kam potřeboval, ale už za tmy. Nakonec se ho ještě zeptala, jestli si všiml, že se setmělo. On na ní zakřičel, že pochopitelně ano! Jeho postižení to ještě umožňovalo. Normálně by se asi neurazil, ale po hodinovém bloudění ho to přeci trochu naštvalo. Slepec byl ještě dítě. Dvanáctiletý chlapec, který se učil cestu na kroužek kreslení, co změnil adresu. Další den tam musel jít sám. Přes všechno si byl téměř zcela jistý, kudy jde. Nijak nebloudil. Do své konečné destinace však nedorazil. Běla totiž řešila svůj orientační smysl a v jistou přehlédla něco mnohem podstatnějšího. Značení přechodu pro slepce, v místě kde není přechod. Prostě takový ten červený, ďubkatý nesmysl v chodníku. Chlapce srazilo auto. Řidič brzdil, co to šlo. Dvanáctiletý chlapec skončil v nemocnici se zlomenou nohou. „Dopadlo to ještě dobře.“ Utěšovala maminka Bělu. Sama sobě Běla nedovedla odpustit. Skutečnost, že z toho všeho začala brát prášky na depresi jí nakonec dovedli k přesvědčení, že by mohla zkusit své štěstí jako terapeut. Nemohla si říkat psycholog a tak se spokojila s titulem „life-coach and sex-coach.“
Slovo sex-coach přidala na své webové stránky jelikož mělo nalákat pozornost. Držela se zde úvahy, že „sex prodává.“ Připadalo jí to trochu úsměvné, neboť její sexuální život nebyl v poslední době nijak slavný. S Radimem se rozešla před půl rokem. Vždycky ji připadalo, že má jméno jako nějaký vesnický balík. I přesto ho ale měla ráda. Na rozdíl od ní, jeho život směřoval ke spoustě peněz a dokonce už došlo i na auto na leasing. Bylo nové a obyčejné. Když jí ho Radim ukazoval, řekl: „Tak takhle si budeme žít.“ Vzhledem k tomu, že šlo o Hyundai působila tahle věta poněkud divně. Hodně dlouho byla na vážkách, jestli tuhle nabídku přijmout nebo ne. Zajištěná existence nabízela své. Jenomže ona chtěla něco víc. Příliš často prožívala neúspěch, když jednala sama za sebe. Chtěla bojovat sama. Takže tak i učinila.
Za nějakou dobu si pořídila milence. Potkaly se na čtení poezie. Oba dva si vzájemně vyměnily své příšerné básně a dali se do řeči. Ten chlapec je jmenoval Milan. Na jména jako ze socialistického filmu měla Běla prostě smůlu. Chvilku sbírala odvahu, než ho pozvala k sobě domů. Nakonec si řekla, že je moderní doba a zcela otevřeně se zeptala: „Nechceš jet se mnou?“ Chlapec neodmítl. Pro něj to celé představovalo nesmírně složitou situaci. Lhal o svém věku, aby zapůsobil. Tvrdil, že už má maturitu. Další lež. U Běly doma si dali trochu marihuany. Nakonec překonal svůj stud a šel na věc. Jenže celý sexuální akt byl pro oba poněkud krkolomný. Milanova erekce byla silná a krátká. Snažil se celou věc alespoň odčinit lízáním kundy, ale Běla už ztratila zájem. Něco podobného se stalo ještě jednou a pak už se nikdy neviděly. Běla si sháněla další milence a taky jich pár našla. Průběh akce byl však většinou dost podobný. Nakonec takovou snahu zcela vzdala a zůstala sama. Snažila se naučit být sama. Moc jí to nešlo. Životní starosti ji hnaly vpřed.
Své poslední úspory narvala do svého terapeutického podnikání. „Teď nebo nikdy.“ říkala si. Nechtěla dělat to, co po ní chtějí ostatní.

. . .

„Nemusíte se zbavit závislosti.“ Navrhovala Běla na dalším terapeutickém setkání svým dvěma nymfomaniakům. „Zkuste onlyFans. Jde jen o to naučit se se závislostí žít. Ta Vaše je zdravá. Potřebujete ji jen monetizovat. Někdo by mohl říct, že musíte vyřešit svoji závislost. Na to prcejte. Co je to doopravdy vyřešit problém? Zabývat se jeho hlubokými příčinami, nebo se zbavit jeho nepříjemných důsledků?“ Přemýšlela jaké řešení jim nabídnout velmi dlouho. Na svůj postup byla velmi hrdá. Neviděla v něm žádnou logickou chybu. Měla připravených spoustu odpovědí na případné námitky. Od Petra dokonce žádné nepřišly. Zmohl se jen na: „Vlastně proč ne?“
Betty nemiloval. Patrně nikdy. Prostě ji potřeboval k uspokojování svých potřeb a ona souhlasila. Vzájemně si daly to, co chtěly. Nebyl tedy důvod tuto jejich aktivitu nezpeněžit. Běle však chyběla možnost vyvracet námitky.
„Co když nás ale bude sledovat nějakej magor. Může mně i zabít?“ Namítala Betty vcelku logicky. Běla se však konečně cítila jako na koni: „Nemusíte ukazovat svůj obličej. Kamera Vás může pořád snímat jen od nosu dolů. Zůstanete tak anonymní. Shodli jsme se tu přece, že není vůbec reálné, abyho jste s neustálým sexem přestali. Pokud ho provozujete vy dva spolu, je celá věc vcelku emocionálně bezpečná. Všechno je to vlastně v pořádku. Jenom ta přílišná míra Vás likviduje. Nezbývá vám čas na nic jiného. Tak svou vášeň zpeněžte. Udělejte z toho Job. To přece šlechtí, nebo ne?“
Terapeutické setkání pak došlo svého zdárného konce. Běla konečně cítila nějaký úspěch. Objevila problém a našla řešení. Možná poněkud neobvyklé, ale aspoň nějaké. Její klienti řekli, že se nad tím zamyslí a usmály se. Odešli. Dlouhou dobu o nich pak Běla neslyšela. Možná by měla radost, že její radu skutečně uposlechly.
Jejich první videa působila ještě amatérsky, byla točená pouze na telefon. Petr natáčel, Betty pracovala před kamerou. Pro oba dva to byl objev světa moderní pornografie. Zjistily, že žánrové možnosti jsou prakticky neomezené. Než vůbec začaly točit, strávily spolu týden společnou masturbací u Pornhubu. Petr si pořídil mikinu „I love porno“, aby ukázal, že celou věc myslí vážně. S počátku se omezovaly na krátká videa onanující Betty. Postupně se ale ohrála. Začal hrozit menší přísun peněz. Museli tedy přijít s něčím lepším.
„Dívaj se na to pořád hlavně chlapy, ne?“
„Ženský už přibejvaj. Docela rychle.“
„No ale ty jsi chlap, ne? Vás je tam pořád většina. Tak mi řekni, co tě nejvíc baví.“ naléhala Betty.
„No pro mě už je to všechno hrozně ohraný. Takže mně užije na ty největší úchylárny...“ Odpověděl Petr se studem v obličeji. Přeci jen se ještě pořád trochu styděl, i když už dávno platilo, že točí porno se svojí partnerkou. „Mně bavěj kostýmy. Třeba středověk, nebo Spiderman a Mary-Jane. Takový ty remejky.ky.“
„To bych jako měla točit, jo?“
„Podle mně jo. Přinese to pravidelný plátce. Krom toho můžem točit spoustu jinejch věcí. Dá se na tom strašně kreativně vyřádit. Hlavně ať nám to jede na plný obrátky.“
„Ok.“
V tu chvíli bylo rozhodnuto, že celou věc myslí vážně. Přestali se věnovat čemukoli jinému. Přemýšleli, jak grandiózně dají výpověď. Jenomže potřeba natáčet další a další videa je předběhla. Oba dva poslali SMS „Končim, už nepřijdu, mam lepší práci.“ Museli točit jedno až dvě denně. Na kostýmy nebyl nakonec čas. Nejdřív vůbec netušili, jak se to dělá. Postupně vychytali problémy se světlem. Pak bylo potřeba odpovídat na komentáře. Nejdřív to byla legrace.
„When can I expect your next video?“
„Today, I am horny for you my bad boys!“
Během týdne jim ovšem začaly docházet vtipné odpovědi. Vymýšleli je spolu. Stali se marketéry z domova. Finanční úspěch ale přišel. Točily všechno možné, dokud to jen šlo. Začas Petr vystoupil zpoza kamery na scénu. Porno se promísilo s jejich reálným sexuálním životem. Přišla nuda. Všechno se opakovalo pořád dokola. Nejdřív si celou věc užívali méně a méně. Museli u toho neustále dávat pozor, jak vypadají. Jestli není něco špatně s kamerou. Začali točit na veřejných místech. Czech girl pounded next to Vltava river mělo obrovský úspěch. Nechtěli se ztratit v obrovské konkurenci. Proslavili se jako Couple that tries everything. Petr dokonce sebral všechnu odvahu a nechal se opíchat do zadku.
Bylo to sterilní. Petr se cítil jako na prohlídce u doktora, když mu operovaly slepé střevo, byl to asi tak stejný pocit. Betty si celou věc užívala a ke svému vlastnímu překvapení se ke konci nebála přidat na intenzitě. Petr zahrál vzdychání a video mělo obrovský úspěch.
Chránily svojí anonymitu. Nechtěly, aby byl v záběru celý jejich obličej. Neustále na to museli myslet, dotáčet věci znovu, editovat. Jak otravné... Sex se stal prací a ztratil svoje kouzlo. Přesto se nezbavili své potřeby ho neustále provozovat. Když už měli volno, prcali. Požitek byl slabý, ale byl.

Petr potřeboval, aby mu stál. Snažil se onanovat, než zasune do Alžbětina zadku. Musel, ale nešlo to. Nakonec rezignovaně vytáhl svůj iPhone a rychle hledal nějaké anální video na redtube.com. Měl opravdu specifické potřeby, které nutkavě potřeboval uspokojovat. Strávil asi dvacet minut vybíráním videa. Nakonec se spokojil s „Mormon iniciation rituals.“ Ženy v bílých rouchách tam musely jezdit na pěti různých kolících za trest, než se dostalo k sexu s postarším dominantním mužem, který byl v celé akci přehnaně nad věcí. U Betty to čekání zrovna nepodporovalo vzrušení. Navíc video ji připadalo trochu divné. Už dávno se vzdala myšlenky, že by sex na kameru měl být nějak vzrušující. „Možná, že jakmile něčím vyděláváte peníze, přestane vás to bavit.“ pomyslela si. K sexu nakonec došlo. Penis stál a kunda byla dostatečně vlhká. Jenže to byla nuda.
Jejich život se zase stal jednotvárným. Během celého dne točily. Večer si pak dopřávali sex, jen tak mimo kameru. Celý den se na to těšily. Konečně nemusely přemýšlet nad tím, jestli mají dobré světlo, nebo jestli divák uvidí průnik. S oblibou se pak milovaly po tmě. Tehdy zůstaly jen doteky. Dovedli si také občas užít svých peněz. Pravda byla taková, že si jednou za týden vyšli do restaurace. To bylo všechno. Na nic víc nebyl čas. Mimo to peněz stejně neměli zas až tolik. Museli se spokojit s průměrným výdělkem okolo dvaceti pěti tisíc pro oba. Uplynul rok.
Točily scénu Cute girl fucked in a open window. Mělo to své výhody. Kamera zabírala hlavně zadek a anální průnik. Nebylo nutné bát se celého obličeje v záběru. Kamera se držela pevně ve stativu, nebylo nic, co by věc komplikovalo. Dokonce si začaly svůj sex užívat. Daly se do toho s vervou a bylo to skvělé. Oba dva se spokojeně dělali, když Betty padala z okna. Dolů to byli tři patra. Hranice života a smrti.

. . .

Běla mezitím zažila i úspěch. Začalo se jí dařit jako terapeutce. Zůstávala sice sama, ale nelámala si s tím hlavu očekávala, že i to se brzy změní. Přítel bylo to poslední, co jí chybělo. Byla ale vybíravá. Právem. Začala se zase cítit krásná. Mohla v klidu říct, že něco dokázala. Teď to byla pravda. Měla terapeutické úspěchy. Všechny začaly, když těm dvěma šílencům poradila točit porno. Od té doby jí bylo skvěle.
Konečně se odhodlala chodit na rande. Několik prvních skončilo nezávazným sexem, ale jinak nešly považovat za něco s dlouhodobým potenciálem. Docenila velký penis toho muže, ale když viděla bordel v jeho bytě, nemohla pokračovat v setkáních.
Hledala dál. Nakonec neodolala správám svého bývalého spolužáka. Přišel jí spíš jako otrava. „Když ale experimentuju, tak co. Jednou zajdu.“ Jmenoval se Michal Herm.
Hned jak schůzka začala, působil poněkud roztržitě. Byl ze všeho nervózní. Nakonec se uklidnil. Pili víno v Souterrainu a vyprávěli si o bývalých spolužácích. Je zvláštní, jak každý skončí jinak, než ten druhý. „Lidské osudy jsou samé překvapení.“ řekl a měl pravdu. Ptala se ho taky na bývalé přítelkyně:
„Jedna z nich je teď na vozíku. Vypadla z okna, když točila. To jsou takový ty věci, když nevíš, jestli se máš smát nebo brečet. Kámo, fakt mně to mrzí. Ale je to fakt blbej způsob, jak skončit. Ten je její přítel, se o ní stará. Petr se jmenuje. Je hodnej. Vona je nadržená, v píči a na kripl káře.“
„Není to Alžběta Malá?“
„Je. Ty ji znáš?“
„Takže Alžběta Malá je teď na vozíku?“ vystřízlivěla náhle Běla.
„Fakt, že jo. Mně vůbec nedošlo, že jí znáš.“
„To máš jedno.“ Zalhala Běla, zatímco se jí hroutil svět. Přitom jen chtěla navštívit kámošku, co teď asistovala postiženým. Vzpomněla si na svůj starý plán sebevraždy. Jistě není nijak originální skočit pod vlak, ani pod metro. Jenže s transparentem, to už je něco jiného. Na kus Kartonu napsala „Omlouvám se za zpoždění na trase B.“ Symbolicky dojela do stanice Rajská zahrada. Tam si počkala na protijedoucí vlak a skočila. Zároveň doufala, že když se zabije v méně vytížené stanici, někde na kraji Prahy, způsobí tak co nejmenší potíže ostatním. Provoz metra byl zastaven na několik hodin.

„Tak ať se zabije někde v soukromí!“ říkal jeden z komentářů na Facebooku. „Proč tím obtěžuje ostatní lidi, ta tvoje omluva mi byla pěkně k ničemu, holčičko, když jsem přišla pozdě do práce.“ stěžoval si uživatel pod jménem „Jenda Suchánek.“