Světlo hvězdy

Chladný noční vzduch ho štípal do tváří i do kůže na rukou. Její tvář byla zachumlaná a schovaná za šálou, ruce měla v kapsách kabátu. Byl večer, ulice byla osvětlená řadou lamp, lidé je míjeli, silnice byly plné aut, ale všechno to působilo vzdáleně. Jako by je svět chtěl nechat o samotě. Přítomné jen a pouze v momentu, kdy proti sobě stáli tváří tvář pod tíhou vzpomínek na to, co bylo.

„Opustila jsem tě, protože jsme chtěli různé věci,“ řekla klidným pevným hlasem.

„Takhle si to nepamatuju…,“ odpověděl a zavrtěl hlavou.

Mlčky se na sebe dívali.

„Snažil jsem se dát ti všechno co jsi kdy chtěla. Ve všem jsem tě podporoval. A co jsem za to dostal? Lhala jsi mi. Podváděla mě. Proč ses se mnou prostě nerozešla? Místo toho jsi začala být odtažitá a pomalu mě ubíjela. A tak náš vztah prostě umřel. A spolu s ním i kus mě. Bylo pro tebe tak jednoduché mě opustit. A začít hned znovu. Ale hádám, že tak to prostě je. V takovém světě žijeme. Nechtěl jsem zabředávat do minulosti a výčitek, ale ani po těch letech to nechápu.“

„Upřímně mě mrzí, co jsem ti kdysi způsobila. Zachovala jsem se nevyzrále a nezodpovědně.“

„Má tvoje omluva napravit moje roky trápení?“

„Nic víc udělat nemůžu.“

Ticho a smíšené pocity mezi nimi byly jako hustá mlha.

„Řekli jsme si sbohem už tolikrát, a přesto jsme teď tady. Je tohle naše opravdu poslední setkání?“ zeptal se.

„Kdo ví.“

„Co pro tebe jsem?“

Ale žádná odpovědi se od ní nedočkal.

„Žádná odpověď je taky odpověď“. řekl po chvíli ticha a sledoval sníh, který se začal snášet z nebe.

„Víš, jsou dny kdy tě nenávidím, a pak jsou dny kdy mi chybíš. Vím, že to nedává smysl a každý máme už dávno život jinde. Ale stále tě miluji tak jako první den, kdy jsem tě potkal.“

„I po tom všem?“

„Myslím, že láska je jako světlo hvězdy. Může existovat i dlouho potom, co hvězda samotná už není.“

„Vždycky jsi byl naivní,“ řekla s úsměvem a podívala se mu do očí. Poprvé za celou dobu se na něj doopravdy podívala.

„Byl jsi někdy zamilovaný?“ zeptala se tentokrát ona.

„Ano, do tebe.“

„Myslím potom.“

„Ne.“ odpověděl klidným hlasem po chvilce ticha.

„Proč ne?“

„Miloval jsem tebe a jak to skončilo.“

„Myslím to vážně.“

„To já taky.“

Po jeho odpovědi uhnula pohledem a dívala se do země. Chvíli se na ní díval a pak jí otázku vrátil.

„A ty?“

„Já?“

„Byla jsi někdy zamilovaná?“

„Ano.“

„Byl jsem to já?“

„Ne.“

A tak během jediného okamžiku, bylo po všem.

Už žádné otázky.

Už žádná nejistota.

Jen ticho, které se mezi nimi rozprostíralo jako mlha a zaplnilo místo, kde kdysi byla jednostranná láska.