Osudové květinářství

Budu vám vyprávět jeden příběh, který je mi velice blízký. Stal se před dvaceti lety.

 

Jednoho slunečného jarního dne se v malé tiché vesnici u Pardubic probudila holčina plná života a naděje z nového začátku, který ji brzy čekal. Měla se totiž dnes stěhovat do nového bytu v novém městě. Čekala ji nová práce, nová etapa života.

 

Ranní ticho přerušilo volání z kuchyně:

„Veru, vstávej, snídaně je na stole!“

 

Veronika prudce vstala z postele, koukla na hodiny a v hlavě jí proběhla myšlenka:

„Ach, sakra, zaspala jsem! Za tři hodiny tu budou stěhováci!“

 

Rychle se připravila a do kuchyně přiběhla jako neřízená střela. Pozdravila celou svou rodinu a v duchu už přemýšlela nad tím, že brzy bude v novém městě a ráno bude snídat sama. Měla z toho nejen radost, ale i strach.

 

Z myšlenek ji vytrhla až vůně palačinek a slova:

„Jez, než ti to vychladne.“

 

Pustila se do jídla jako hladový vlk. Matka se na ni starostlivě podívala a pravila:

„Máš všechno? Kdyby se ti stýskalo, zavolej. A až dorazíš, dej vědět, že jsi v pořádku doma.“

 

V jejích očích byl znát strach. Strach matky, která má obavy o ptáčka, jenž právě vylétá z hnízda.

 

Po pěti hodinách už Veronika stála v prázdném bytě. Holé zdi jí připadaly chladné a neosobní. V hlavě se jí však rýsovaly plány, jak si svůj malý byt zařídit, jak mu vtisknout svou osobnost. Přesto věděla, že jí bude chybět teplo domova, teplo té vesnice, kde tiše zurčí potůček, kde ráno kokrhá kohout a není slyšet ruch města. Jen klid. Klid na duši.

 

Teď to bylo jiné a Veronika si to plně uvědomovala. Dokonce si nastavila kokrhání kohouta jako budík, jen aby cítila teplo domova.

 

S časem si však pomalu začala zvykat. Našla si své oblíbené místo – kavárnu. A jednoho deštivého dne, když spěchala domů, narazila do muže. Byl vysoký, s úsměvem, který skrýval tajemství, a s očima, v nichž jiskřila moudrost. Omluvila se a běžela dál domů, ale večer litovala, že se nezastavila.

 

Přesto si pamatovala ten hluboký pohled, který jako by jí hleděl do duše.

 

Po pár dnech šla opět do své oblíbené kavárny. Vždy si tam sedla tak, aby přes skleněnou zeď viděla květinářství, které ji záhadně fascinovalo. Najednou zaslechla zvonek u dveří, jako kdyby ji volal, aby se podívala.

 

A tam stál on. Muž jejích snů. Nemohla uvěřit svým očím. Usmál se na ni a ona se jen něžně usmála zpět. Její líčka se zbarvila dočervena jako vlčí máky a málem si vylila kávu do klína. Muž si objednal kávu s sebou, při odchodu se na ni znovu usmál tím svým hlubokým pohledem a odešel.

 

Čas plynul dál, ale Veronika na něj myslela stále. Na toho neznámého, na pána snů, na jeho zelené oči.

 

Jednoho dne, když opět seděla v kavárně a doufala, že ho uvidí, zklamaně šla domů. Cestou kolem květinářství jako vždy mávla na mladou slečnu s hnědými vlasy, která tam pracovala. Když dorazila domů a sáhla do kapsy pro klíče, kapsa byla prázdná.

 

Strach se jí usadil v očích. Zkontrolovala druhou kapsu, pak kabelku – nic. Náhle ucítila chladný dotek kovu. Klíče! Ulevilo se jí.

 

Odemkla byt, chtěla se podívat na mobil, ale ten v kapse nebyl. Tentokrát byl strach oprávněný. Uvědomila si, že jí musel vypadnout, když zdravila květinářku.

 

Rychle běžela zpátky. Květinářka už na ni mávala s jejím telefonem v ruce. Když jí ho podala, Veronika se konečně dozvěděla její jméno – Eva.

 

Měla velkou radost a rozhodla se, že si dá ještě jednu kávu. Vyšla do kavárny – a na jejím místě seděl on. Jako by na ni čekal.

 

Objednala si kávu a uvědomila si, jak snadno může člověk ztratit věci. A rozhodla se, že jeho už neztratí.

 

Šla za ním – a už z dálky se na ni usmíval těma zelenýma očima. Dali si několik dalších schůzek a po pár setkáních přišel i první polibek. Stalo se to právě u toho květinářství, které ji tak fascinovalo. Jako kdyby už tehdy tušila, že to místo pro ni bude osudové.

 

A to je celý příběh.

Chtěla jsem vám jen vyprávět, jak moje matka potkala mého otce.

Měli krásnou svatbu – a je jasné, že květiny byly od Evy.

A dodnes slyším, jak máma má na budíku kokrhání kohouta.