Výlet do Prahy

„ Mamí, kdy se tatínek vrátí z práce?“
„ Nevyptávej se pořád. Jdi si hajnout a ráno až se probudíš bude táta doma.“
„ Ne, já na něj počkám.“
„ Přijede večerním vlakem. Všechny děti už dávno spí. Nezlob nebo bude zle. Medvídek Michal
na tebe čeká v postýlce. Počkej, slyšíš jak pláče?“, řekla maminka.
„ No, tak jo, půjdu spát.“

Medvídek Michal opravdu seděl na posteli. Vzal jsem ho do ruky a přešel k oknu. Z chodby jsem slyšel kroky. Otočil jsem se a ve dveřích stál táta.

„ Tatí, já na tebe číhal, koukal jsem z okna kdy pojede vlak.“ zvolal jsem radostně.
„ Nazdar kluku, že nespíš? Já přijel dřív. Strejda Karel mě potkal a vzal mě autem. Dej mi pusu a šup do peřin. Zítra pojedeme na velký výlet.“
„ Jé, hurá a můžu si vzít sebou Michala?“
„ Určitě, ten nemůže chybět,“ řekl a tiše odešel.

Ráno jsem si našel modrý batůžek. Strčil si do něj míšu Michala a přidal mé oblíbené lentilky.
„ Jsem připravený,“ zvolal jsem v kuchyni.
„ To pojedeš v pyžamu?“ smál se tatínek.
„ Připravila jsem ti na židli oblečení a nezapomeň si modrou čapku.“ řekla maminka.


Usadili jsme se v poloprázdném vlaku. Vytáhl jsem z batohu Michala a sledoval s ním ubíhající krajinu.
„ Míšo, dej si svačinu, připravila jsem ti oblíbenou paštiku,“ řekla maminka.
„ Nemám hlad,“ řekl jsem.
„ Jen si dej, odpoledne budeš mít hlad,“ řekl tatínek.
„ Kam vlastně jedeme?“
„ Do naší stověžaté matičky Prahy.“
„ Stověžatá Praha?“ To je nějaký velký zámek?“
„ To je velké hlavní město, stojí tu Pražský hrad a je tu spoustu krásných kostelů,“ poučovala mě maminka.
„ Jé a my se tam půjdeme podívat?“
„ Ano,vezme tě na Karlův most a možná se i projedeme lodí po Vltavě,“ řekl tatínek s úsměvem

Vystoupili jsme na hlavním nádraží. Všechno se zdálo ohromné. Tolik spěchajících lidí jsem nikdy neviděl. Držel jsem se maminky za kabát, bál jsem se, že mě někdo unese.
Když jsme vyšli ven do parku, bylo to mnohem příjemnější.
„ Půjdeme na Václavské náměstí, vidíš toho velkého koně? To je svatý Václav,“ řekla maminka.
„ On tady všechno hlídá?“ zeptal jsem se.
„ Ano, všechno vidí a hlídá.“ řekl tatínek.
„ Kdyby ses nedejbože ztratil, půjdeš ke koni a nehneš se na krok,“ řekla maminka.
„ Neztratím,“ ujišt´oval jsem ji.

Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Dlouho jsem se koukal do naleštěných skleněných obrovských výloh. Bylo tu vystaveno mnoho barevných věcí, hraček a šperků. Pořád jsem zastavoval. Nemohl jsem se té krásy nabažit.
„ Počkejte, počkejte na mě,“ volal jsem u každé lákavé výlohy.
„ Poběž, jdeme na párek. Mám hlad jako vlk,“ volal tatínek.


„ Už jdu,“ řekl jsem.
Nedalo mi to a zadíval jsem se na vystavenou broušenou vázu. Ve slunečním světle zářila jako kdyby byla posetá diamanty.
„ Musí být určitě ze zámku, taková by se mamince líbila.“ řekl jsem nahlas.
Otočil jsem se, ale nikdo nikde. Pátral jsem, ale všude kolem mě chodili cizí lidé.
Začalo mě bušit srdce.
„ Mami,“ volal jsem tiše. Šel jsem rychlou chůzí pořád dál po chodníku. Možná šli na párek do hospody a mě tu nechali. Brečel jsem a marně hledal zda nezahlédnu tátův zelený batoh.

Všimla si mě postarší paní.
„ Chlapče, co se ti stalo?“ zeptala se starostlivě.
Já, já... se ztratil,“ řekl jsem zajíkavě.
„ Jejda, ztratila se ti maminka a co má na sobě?“
„ Nevím, táta má zelený batoh.“
„ Aha.“
„ Bude u koně,“ vyhrkl jsem po chvíli.
„ U koně?“
„ U velikého koně, co hlídá lidi.“
„ Myslíš svatého Václava na koni, na Václavském náměstí?“
„ Asi jo.“
„ To musíš jet metrem tady si na Florenci. Ušel si moc velký kus cesty. Máš peníze na metro?“
„ Nemám,“ řekl jsem smutně.
„ Nevadí, dovedu tě tam,“ řekla paní a povzbudivě se usmála.

Vedla mě za ruku.V metru bylo hrozně moc lidí, všichni se tlačili. Málem mě ušlapali.
Konečně jsme vyjeli po schodech ven.
„ Támhle je kůň!“ rozkřiknul jsem se a vytrhl se paní z ruky.
„ Kluku nešt´astná, dávej pozor, jezdí tu plno aut,“ volala paní.
To už jsem byl na místě a hledal rodiče.
„ Michale, lumpe jeden,“ zvolal tatínek a pevně mě objal.
„ Maminka umírala strachy, doma tě čeká výprask,“ zlobil se tatínek
„ Nehubuj na něj. Míšo, nestalo se ti nic?“ starala se maminka.
„ Ne, ale mám obrovský hlad,“ řekl jsem.
„ Jde se na párek a ty nám povíš jak si nás našel,“ řekl tatínek.
„ Támhle stojí paní, co mě dovedla,“ pověděl jsem.
„ Kluk se našel, to mi spadl kámen ze srdce, ale řeknu vám, uličník je to velký. Běžel přes silnici ani se nerozhlídnul,“ lamentovala paní.
„ My si to doma vyřídíme, moc děkujeme za pomoc.“ řekl tatínek a rozloučil se.
„ To je tedy výlet, snad už nás žádné nemilé překvapení nečeká,“ vzdychla maminka a pevně mi stiskla ruku.




,