Strom

Je to již dávno, co rytíři bojovali o krásné princezny na kolbištích v pozadím s gotickým, kamenným hradem.
Je to již dávno, co si králové na hradech žili královsky, zatím co v podhradí vládla chudoba. I přesto tu však lidé žili spokojeně jen z toho mála, co si vypěstovali na svých ručně obdělávaných polích. A v techto dobách u jedné roztrhané chatrče, rostl mohutný a moudrý mluvící buk. K tomuto stromu si lidé chodívali pro radu a útěchu. Dokonce i malá princeznička z hradu ho ráda poslouchala vyprávět jeho překrásné příběhy. Byl jim všem oporou a nikdo si život bez něho nedovedl představit.
Jednoho dne jim strom řekl tento příběh: Měl jsem matku. V klidu si tu rostla a nikomu nepřekážela, až zůstala posledním stomem v království. Ale jednou přišli muži se sekerami a i ji pokáceli. Nikdo z lidí si toho nevšiml jen jedna malá holčička našla poslední lístek, zasadila ho a vyrostl nádherný strom. Já. Byl jsem poslední strom a ta holčička vzala pár mých lístků, zasadila je a vyrostl bukový háj. Hdyž byla větší, přivezla z jiného kraje další lístky jiných druhů stromů a obnovila tak nezapomenutelné lesy. A poté chodila s muži, co kácí stromy a z každého pokáceného stromu vzala pět větviček a zasadila je, aby se to již nestalo." Jen to buk dořekl všechny děti se rozběhly a začaly pěstovat další stromy. Když bylo hodně stromů, mohli se kácet a prodávat, a tak se zbavili bídy a chudoby. Ale vesničané se nepřestěhovali do hradů, zůstali společně bydlet u moudrého buku. Koupili si společně území na, kterém na počest již slavného buku, vysadili bukový háj a v této zemi bylo zakázáno kácet stromy.
Je to již dávno. A nyní tato moudrá slova buku upadají v zapomění. A však brzy nastane situace jako po smrti bukovy matky. Nedoufejme, že se pak najde nějaká holčička co nás opět zachrání.
Ano, bylo to dávno.