Prokletá jízda

V práci se to zdálo neskutečně dlouhé. Zrána několik věcí, které dělám každý den dokola stejně. Rutina. V poledne oběd kvality závodní kuchyně vařící pro dvě tisícovky zaměstnanců. Kolem třinácté pak několik dodávek materiálu – běžné touhle dobou. Poklábosení s kurýry a od půl třetí tu v nečinnosti sedím před počítačem a koukám na roj meteoritů na monitoru, rytmicky se přitom pohupujíce na židli. Sleduji, jestli nějaký proletí středem obrazovky. Nikdy neproletí. Asteroidy mě lehce hypnotizují a nakonec uspí. Jsem tady sám, všichni ostatní odešli domů. Čekám, až přijede zásilka, která musí být, vzhledem k důležitosti obsahu, složena ještě dnes. Řidič by měl dorazit kolem páté hodiny. Z klimbání mě vytrhne zvonění telefonu. Ano, je to on. Kouknu na hodiny – přesně pět. Z auta skládám několik boxů, razítko řidiči a hurá domů.
Při odchodu si uvědomuji, jaký mám hlad. Šlichta, co byla k obědu, mě moc nenasytila.
Nevadí, po cestě je restaurace, zastavím se na jídlo. Je velice chladno. Jen lehce nad nulou. Z nebe padá drobný déšť se sněhem. Vyjíždím opatrně, zkouším brzdy.
Docela se to smeká, říkám si, když se kola zablokují, aniž bych vyvíjel veliký tlak na pedál. V restauraci objednávám smažený sýr a hranolky. Vím, není to moc originální, ale mě tady moc chutná. Ačkoliv řídím, k pití si dám pivo, vždyť domů je to jen malý kousek. Odsud doprava po nadjezdu přes malou vesnici k lesu, za kterým je městečko, ve kterém bydlím. Asi šest kilometrů. Jídlo je hotové a vypadá dobře. Tu monstrózní oblohu miluju. Nechám si přinést další pivo, ale když dojídám, zvoní mi telefon. Manželka. Že se od babičky s dcerkou vrátila dřív, protože Anetka je jako v ohni.

„ Musíme do nemocnice.“

„Dobře, jsem doma do deseti minut, zatím ji oblékni, ahoj.“ Pivo nechávám nedopité a ve spěchu platím.

Venku mě ovane ledový vítr, dělá se opravdu zima. Už nemrholí a tak auto nešetřím. Na nadjezdu se zdá být trochu nestabilní, ale že jsou mosty v zimě kluzké, je přeci normální. Dál už by to mělo být dobré. V záři reflektorů vidím ceduli vesnice Pohoří, přes kterou silnice vede. Zpomaluji na osmdesátku, nevěřím, že by se tady v tomhle nečase mohli vyskytovat muži zákona. Mýlka! Červené světlo a muž ukazující paží, abych zajel ke kraji vozovky.
„Do prdele!“ Sahám do přihrádky pro žvýkačku, aby ze mě nebyl cítit alkohol a než zastavím, mám ji už v ústech. Stahuji okénko. Jeden ze dvou uniformovaných mužů přistupuje.

„Dobrý večer pane řidiči, vy nevíte, že projíždíte obcí?“

„Dobrý večer, ano, víte, pospíchám domů za dcerou, má vysokou horečku, musím ji odvézt do nemocnice.“

„Hm,“ policista se lehce usměje a podívá se ne mě. Z toho úšklebu se dá číst – tohle nám ale říká každý druhý. „ Jel jste rychlostí 78 kilometrů za hodinu v obci.“

„Tak to se omlouvám, ale je to skutečně z důvodu, který jsem vám právě sdělil.“

„Pane řidiči,“ řekl strážník poněkud důrazněji, „rád bych vám věřil, víte, ale to, co říkáte, pravda být může nebo nemusí. Ale stejně by to na situaci nic nezměnilo, že? Vaše doklady prosím a doklady od vozidla.“

Chvíli se přehrabuji v přihrádce, než najdu, oč jsem žádán. Policista je studuje.

„Vystupte si z vozidla. Nesvítí vám levé světlo.“

Otevírám dveře a vystupuji. Jak se zvednu ze sedačky, zamotá se mi hlava a zavrávorám. Svůj podíl na tom má můj nízký tlak a nejspíš i ty dvě dvanáctky. Policajt je naštěstí zády ke mně a nic nezpozoruje. Pokyne mi, abych ho následoval přesvědčit se, že reflektor opravdu nesvítí.

„V takovém počasí je to velice nebezpečná závada nejenom pro vás, ale i pro ostatní účastníky silničního provozu. Máte náhradní žárovku?“

„No, ehm..., nemám,“ přiznal jsem.

„Kde bydlíte?“

„Tady v Krásném.“

„Vaše doklady jsou v pořádku. Dopustil jste se několika přestupků proti pravidlům silničního provozu,“ začal mi vyjmenovávat nějaké paragrafy. „Budu vám muset uložit pokutu ve výši 1500 korun. Pokud pokutu odmítnete zaplatit, bude ji řešit přestupková komise. Chcete zaplatit hned nebo složenkou?“

„Zaplatím hned.“ Podal jsem strážníkovi bankovky a usedl zpátky do auta.

„Pane řidiči, vzhledem k závadě, kterou na autě máte, jeďte opatrně“ dodal ještě, „ klouže se to – nestojí to za malér.“

„Já vím, nashledanou.“ Rozjíždím se.
Hodiny palubního počítače ukazují, že jsem se díky silniční kontrole, zpozdil o deset minut. Za prvním záhybem silnice stlačím plyn až k podlaze. Mám náladu pod psa. Projíždím velice rychle několik zatáček a vjíždím do lesa. Zdá se, že auto na vozovce sedí a tak držím rychlost u stovky. S nefunkčním světlem si hlavu příliš nelámu, vždyť už jsem skoro doma, a když někdo pojede proti, uvidím ho. Za levotočivou zatáčkou najednou ucítím obrovský náraz a ránu. Cosi přelétne přes kapotu, čelní sklo a střechu a zmizí vzadu za autem. V malém zlomku vteřiny. Nestačím nijak reagovat. Přímý střet. Prudce brzdím, kola se zablokují a auto přechází do neřízeného smyku. Otočí se na vozovce a zastaví až v protisměru, několik desítek metrů za místem nehody. Po předním skle stéká rudý pramínek.

„Ježíši Kriste, co se stalo?,“ zaúpím v autě. Je hrobové ticho, motor se vypnul. Levé světlo svítí na kraj vozovky a do lesa. Zase prší. Kapky vody se mísí s krví na skle a vytváří růžové mapky. Mám sklopenou hlavu. Bojím se jí zvednout a podívat se do záře reflektoru. Proudí mi v ní ty nejhorší představy.
Srazil jsem někoho! Neměl jsem v pořádku auto - nesvítily obě světla. Nepřizpůsobil jsem jízdu mokré a snad i namrzlé vozovce. Mám v krvi alkohol. Šílené! Konečně se napřímím. Stěračem setřu krev z okna, ale reflektor ozařuje jen tmavou silnici. Celý se třesu. Zkouším nastartovat. Bez problému. Pomalu se rozjíždím a krokem jedu nazpátek. Na cestě něco leží. Z dálky není rozeznat, co by to mohlo být. Tmavá hromádka uprostřed černého kolečka. Zapnu výstražná světla a vystupuji z vozu. Je to zvíře. Spadl mi ze srdce pořádný kus skály. Mohl to být člověk. Mohl to být opilec vracející se z hospody domů. Mohl to být myslivec Fajták bydlící v nedaleké hájovně nebo někdo z jeho rodiny. Uprostřed rudě lesklé kaluže krve leží srna. Ještě žije. Celá se klepe. Záškuby cloumají zkrvaveným tělem. Nemohu se na výjev, jak vystřižený z hororového filmu, dívat už ani minutu. Je mi špatně, chci odsud pryč. Doma čeká manželka s malou. Vracím se nazpátek k autu. Nárazník je zdeformovaný, pravý blatník je zřetelně vyhnutý do strany. Otočím vůz a rozjíždím se směrem k domovu.
Jedu opatrně a uvažuji, že kdybych jel takhle celou cestu, k nehodě by nejspíš vůbec nedošlo. Poslední stromy lesa a přes dlouhou pláň luk, vidím světla našeho města. Uprostřed ale zastavuji.
To zvíře tam trpí. Nikdo mu nepomůže a leží tam mojí vinou. Tohle přece nejsem já. Nemůžu prostě ujet. Musím se vrátit a zvíře odvézt do hájovny. Nebo ho dorazit – ne to neudělám, na to jsem příliš slabá povaha.
Zpátky na místě. Srna stále leží na silnici, jen o kousek dál. Je za ní krvavá čmouha.
Chudák, snaží se odplazit. Z kufru beru staré prostěradlo, které používám, když opravuji něco vespod auta. Snažím se na něj srnu přemístit. V bledé záři halogenové výbojky ta scéna vypadá opravdu nechutně. Chce se mi zvracet. Najednou něco zaslechnu. Je to zvuk blížícího se automobilu. Otočím se. V zápalu práce s bezvládným tělem zvířete jsem si vůbec neuvědomil světla vozu, přijíždějícího ze směru za mými zády. Je strašně blízko! Ještě mě nezpozoroval – nebrzdí. V tu chvíli mi dochází, jak velkou chybu jsem udělal, když jsem v jednom směru zastavil auto, nezapnul výstražná světla, a ve druhém pruhu úzké silnice se snažím naložit sražené zvíře. Přijíždějící vůz nemá kudy projet, musí jedině zastavit. Stojím shrbený, hlavu otočenou za sebe k vozu, který není ani sto metrů daleko. Vyjíždí ze zatáčky. Řidič mě uviděl, slyším přerušované blokování kol ABS. Musím uskočit ze silnice. Chytám prostěradlo za dva cípy a snažím se zvíře odtáhnout k příkopu. Smekám se na ztuhlé krvi. Při pádu si nezakryji obličej. Rána do tváře a nosu. Tma. Probírá mě troubení klaksonu. Jednou, znovu a zase, hodně blízko. Snažím se zvednout. Klečím na kolenou. Záře přijíždějícího vozu mě oslepuje. Je sotva dvacet metrů daleko. Podle rychlosti, kterou se přibližuje, jede přinejmenším šedesát.
Nezastaví! Zvíře musím nechat na silnici a sám uskočit. Nestihnu to! Nestihnu! Světla se rozšiřují, řítí se přímo na mě. Ještě slyším zatroubení a…. Nárazník auta mi podráží nohy a kapota vymrští do výše.

Cítím omračující, tupou bolest po celém těle. Ležím na chladné vozovce. Ne, něco pod sebou mám. Ten kus hadru, na který jsem se ještě před několika okamžiky snažil naložit srnu. V obličeji cítím něco teplého.
Je to snad moje vlastní krev? Je to nepravidelný závan teplého, vlhkého vzduchu. Snažím se otevřít oči. „Proboha! Ležím vedle té srny." Jak jsem přelétl auto, dopadl jsem těsně vedle ní. Snažím se zvednout hlavu a zjistit, co se děje. Působí mi to nesnesitelnou bolest. Nemůžu pohnout nohama, necítím je od kolen níž.
Kde je auto, které mě srazilo? S vypětím zbývajících sil se otáčím na břicho. Bradu mám podepřenou chuchvalcem látky prostěradla. Vidím světla svého automobilu, které mě oslňují a dál, tak tři desítky kroků odsud, červená obrysová světla na zádi toho vozu. Z auta nikdo nevystupuje. Pak se rozsvítí bílá světla zpáteční rychlosti.
Vrací se! Pomůže mi. Je moje jediná naděje. Auta tu jezdí zřídka, bůh ví, kdy by jelo další. Bílá světla zhasínají.
Co je? Co se děje? Slyším jak, řidič vytáčí otáčky motoru. Rozjíždí se. Na druhou stranu. Řadí první, druhou rychlost a koncová světla se zmenšují, až nakonec splynou v jedno, které mizí v zatáčce.
Co mám dělat? Telefon! Mobilní telefon. To je jediné, co mě teď může pomoci. Zkouším pohnout rukou. Pravá vůbec nereaguje. Levou to jde. Snažím si jí podsunout pod tělo a v kapse nahmatat mobil. Ne, v levé není. Ani v pravé. V tom momentu zaslechnu známou melodii. Moje naděje na záchranu je v pět metrů vzdáleném autě. Volá mi manželka, kde jsem, proč jsem se zdržel. Kéž bych jí to mohl říct. Zkouším se plazit, ale hýbat mohu jen levou. Nedostanu se tam. Nemám už sílu. Bolest mě paralyzuje. Hlava třeští, je celá od krve. Zdá se mi, že světla auta, už nesvítí tolik.
Je to klam? Ztrácím vědomí nebo je to pravda? Dívám se do očí té srny. Leží bez hnutí, ale v těch velikých, černých očích je vidět, jak moc trpí. Obrovský paradox - já vedle ní, já, který ji její utrpení přinesl. Začíná mrholit a drobné krůpěje vody mi padají do tváře.
Kolik jich ještě ucítím, než bude po všem? Ležím tu v dešti, klepu se zimou a bolestí, bezmocný se válím ve vlastní krvi. Světla opravdu svítí méně, akumulátor je již vybitý. Pohlcuje mě tma a zoufalství při pomyšlení, co bude s mojí rodinou. Myslím na manželku a na malinkou.
Snad si odvoz zařídily jinak. Snad nečekají. Nepřijedu. Obě je miluji. Nikdy víc, než právě teď. Najednou slyším, jak srna vedle zachrčí. Potom se dvakrát nadechne a znovu. Umírá... Koutkem oka, vzhlížím směrem, odkud by mohlo přijet auto. Řidič mohl mít stejnou pohnutku jako já.
Třeba zastaví, otočí a přijede mě zachránit. Nikdo přece nemůže být tak lhostejný, aby nechal nechtěnou oběť ležet bez pomoci. Chcípnout. Nic. Žádný paprsek světla prosvítající skrz stromy, jen tma, krůpěje ledové vody, beznaděj, bezmoc, zoufalství a předtucha blížícího se konce. Srna se prudce nadechne, ale hned se zakucká a vydá srdcervoucí chraplavý zvuk. Čekám, až se nadechne znovu. Čekám marně. Je mrtvá.
„Tenhle den vůbec neměl přijít. Dnes jsem neměl jet do práce. Je sobota. Nemusel jsem. Bývalo by se nic nestalo a já bych viděl dál vyrůstat svojí malou holčičku. A mohl bych být s manželkou, kterou miluji víc, než všechno na světě. Plánovali jsme druhé dítě. Oba bychom si přáli, aby to byl kluk. Jmenoval by se po mě – Richard, byl by už čtvrtý v pokolení. Ale žádný nebude.“Je mi čím dál jasnější, že ne…

Realita kolem se zpomaluje a trhá, jako ve filmu. Moje mysl si už nedokáže uvědomit dění kolem sebe. Zdá se mi, že začínám rotovat ve spirále víru. Roztočený stoupám vzhůru do nějakého trychtýře. Upínám se ke zjištění, co bude na jeho konci. Jako bych už byl v jeho hrdle. Opouštím svoje tělo. Jsem bez hmoty. Vidím budovy. Ze shora. Poznávám areál nemocnice. Snáším se k jednomu ze zářících oken, abych spatřil bílý pokoj se svojí holčičkou. Leží na posteli, od paže a od úst jí vedou nějaké trubičky. Má červenou, rozpálenou tvář a spí. Vedle sedí manželka. Vzlyká. Rukou jí hladí po tváři. Vyndá z kabelky telefon a přiloží si ho k uchu. Nechává ho dlouho zvonit a pláče, až se zajíká. Veliké slzy jí tečou po tváři a tříští se o zem.

Nevolej mi miláčku, nedovoláš se. Jsem tu s vámi. Vidím vás. Miluji. Nikdy nepřestanu.