Stěny jsou hluché

Křičím a zmítám se.
Drží mě dva doktoři. Přistoupí ke mně sestra a zkušeně mi zasune pod kůži jehlu. Cukám se a můj řev se rozléhá budovou. Slyším se a ten hlas jako by ani nebyl můj.
Kdo to tu křičí? Nějaká cizí holka. Zbláznila se. Proto tak vyvádí. Chudák…
Do deseti minut se uklidním. Sedativa zabrala a vyhnala mi z těla zuřivost.
Sedím na podlaze, monotónně se kolébám dopředu a dozadu a apaticky zírám před sebe. Všechno je tu bílé. Nevidím ani dveře. Také jsou bílé. Všechno mi splývá v jednu šmouhu.
Nemůžu vstát, protože bych upadla. V tom bílém prázdnu bych se ztratila. Bolí mě z toho oči. Tak je zavřu a opřu se o zeď za sebou.
Nechápu to. Co tu dělám? Vždyť já ani nevím, kde to jsem. Nevím, co se stalo. Nic si nepamatuji. Oni mě obviňují. Slyšela jsem hlasy. Prý jsem něco udělala. Ale nevím co. Proč mě tu drží? Co se děje? Ničemu nerozumím. Bojím se. Pomozte mi někdo. Chci odsud pryč.
A stěny zůstávají hluché…