Konec naší lásky... - 1. část

Už z dálky vidím povědomou postavu. Jakpak by ne. Rok a půl našeho společného života se musel někde podepsat. Pamatuji si každičký jeho pohyb, způsob života, hlas, oči, myšlenky... jak to všechno odešlo. Nemůžu na to zapomenout, ale vrátit to nejde zpět. Tak moc bych si přála ho zase obejmout, políbit, pohladit... Ale nemůžu.
Pořád mi dokazoval, že jsem jediná. Snažil se, podřizoval mému chtění... ale jednou prostě ujel. Podvedl mě. Kdekdo by si mohl myslet, že s holkou, ale kdepak! Podmínka byla jasná. Skončí s hulením a přestane kamarádit s těma, co ho jen využívali. Říkal, jak je mu lépe, že mu vůbec nic nechybí. Ani ti falešní přátelé, ani podpůrné látky. Miluje mne! Jenže... nějakým nedopatřením si prostě jednou vzal ten jed. Ten, který já tolik nesnáším a absolutně neuznávám. Podvedl mě!!! Věděl, že je to konec. Prostě ustoupit nemůžu. Tolik ho miluju, ale tím mi dal najevo, že prostě chce jiný svět.
Jsem mu čím dál blíž. Jak mám kolem něho jen tak projít? Ta zášť, kterou mi způsobil, ta bolest, kterou pořád cítím, ta láska, kterou bych ho nejraději zahrnula. Ale nemůžu.
Už jsem kousíček od té jediné osoby na světě, se kterou jsem se cítila skvěle.
Nohy se mi třesou strachem. Pohlédnout do očí je tak hrozně složité. Přeci jen musím.
„Ahoj,“ pozdravíme se v tutéž chvíli.
Krátký pohled do jeho zelených očí mi způsobí slzy v očích. Rychle klopím hlavu, aby to snad nezahlédl.
Jakoby jsme byli cizí lidé a přitom známé na sobě každičké místo. Vím, co si myslí. Kdy jak zareaguje. Je hrozně těžké po tak dlouhé době strávené s ním, jen tak projít a nepolíbit ho. Dřív jsem věděla téměř o každičkém pohybu, který udělal. A teď? Nevím, jestli už náhodou nemá náhradu. Tohle pomyšlení způsobuje další bolest, která by chtěla ven.
Vzpomenout si na větu: „Nedokážu bez tebe žít“, která byla na denním pořádku, je prostě normální. Pořád vidím, jak mi koukal do očí a říkal to. Dennodenně.
Nechci zvednou hlavu. Prostě nemůžu na něj znovu pohlédnout.
Je to úplně jiný člověk, než když jsem ho poznala. Změnil se díky mně.... zní to asi sobecky... a to k lepšímu. Moje neúprosná povaha ho donutila respektovat to, co chci. Bylo to pro něj... tak snad mu to v jeho dalším životě bude prospěšné.
„Miláčku?“ otočí se pár kroků po našem minutí.
Pořád mě takhle oslovoval a to i potom, co jsem to ukončila. Nechtěl tomu pořád věřit, a myslel, že zase odpustím jako vždy.
Na okamžik se otočím, ale jdu dál. Nemůžu. Prostě nemůžu. Ještě ten jeho prosebný tón. Ach lásko! Netušíš, jak hrozně tě miluju! K zbláznění. A nejhorší je, že budeme mít spolu dítě...