Konec naší lásky... - 2. část a zároveň poslední

Žádné tabletky a občas i preventivně kondomy nám nepomohly. Když má někdo smůlu, tak jsem to já. Budu mít dítě, bez otce, bez zázemí, bez rodiny. Ale odpusť lásko, tohle ti prostě nemůžu říci. Musela bych odpustit to, co jsem neúprosně ukončila. Zásada je zásada.
Nakonec... budu tě mít celý život vedle sebe. Budu vychovávat naše dítě. Naše, které ti bude určitě podobné.
Třetí měsíc není vůbec znát a potom se nebudu ukazovat lidem na očích. Byl by to skvělý táta. Jsem si jistá. Umím si představit... dokonce i to, že bych byla šťastná. Ale nejde to.
Otec selhal.
Jeho silueta je zase o něco dál. Nepokoušel se mě zastavit ani dohonit. Jsem mu za to vděčná. Bylo by to o moc těžší.
Lehce si projedu rukou po bříšku. Začíná se zpevňovat, ale je pořád takové „normální“.
Naše dítě. Zvláštní myšlenka. Kluk se bude jmenovat po otci, aby mi ho stále připomínal, i když by to mělo být asi naopak... ale chci ho mít alespoň takhle nablízku... Martin a holka bude po mně... Linda.
Každý krok cítím, každý krok mě zase vzdaluje od něho! Od toho člověka, se kterým jsem zažila nemožné. Naše rodiny už téměř plánovaly svatbu... v skutku by měla být, ale nechci někoho, komu nemůžu věřit.
Třeba to vážně nechtěl... Třeba ... na nějaké dohady se nemůže člověk spoléhat.
Jeho ruka, jak promnula pramínek vlasů ve svých prstech... jak hladila mne po tváři, po rukou, na prsou i níže... jeho ústa, jak líbala mne na ústa, uši, čelo, krk, prsa i níže... Jeho dotek cítím stále na svém těle. Naučil mě žít a milovat. Vděčím mu za to vše.
Postavu už ani nevidím. Je daleko... tak daleko...
Máme syna, lásko. Martin... je to Martin. Můj jediný. Zdravý a krásný, hodný a láskyplný... Máme syna, lásko!!!