Anděl

Probudila jsem se ve zvláštním domě. Byl obrovský. Velká okna, prostorné místnosti, točité schodiště lemované dřevěným zábradlím. Zámek či hrad? Ne, vše bylo ze dřeva. Dům voněl starodávným tajemstvím. Ta vůně byla nádherná. Lákala k hledání něčeho divného.
Ocitla jsem se před domem. Vůbec jsem však nevěděla jak. Byla jsem bosa. Venku stála starší dáma a TY. Hnědé vlasy, hnědé oči, metr osmdesát pět vysoký, nádherné tělo. Tvůj úsměv mě uklidňoval, ale zároveň ve mně vzbuzoval ty nejerotičtější představy. Když ses na mě díval, připadala jsem si nahá. Tvé oči mě svlékaly, prozkoumávaly každý záhyb mé kůže.
Chtěla jsem jít pryč, projít se do nedalekého lesa. Jenže na zemi ležely zelené střepy. Postavila jsem se na ně a pořezala se. Kolem mě se objevila louže krve. Lekla jsem se. Vstal jsi z dřevěného houpací křesla a šel ke mně. Vzal jsi mě do náruče. Krev naráz přestala téct. Mým tělem projel mráz. Chvěla jsem se.
Nesl jsi mě po schodech nahoru. Schodiště končilo zavřenými dveřmi. Posadil jsi mě na jeden schod. Začala jsem se bát. Odevšad se linuly zvláštní zvuky. Nedovedu je dodnes popsat. Klekl sis přede mne. Hladil jsi mé vlasy, díval ses do mých a očí a sem tam ses na mě pousmál. Neříkal jsi vůbec nic. Tahle chvíle trvala snad celou věčnost.
Hlavou se mi honila myšlenka, kdo jen můžeš být. Princ z mých tajných snů? Má budoucnost? Ne, byl jsi anděl. Anděl, který se zamiloval do osoby, jenž má chránit právě před láskou.
Byla jsem nevinná, naivní, stále jsem věřila, že láska může být jen krásná. Jenže ty jsi věděl, jaká skrývá úskalí a jakou bolest. Já se ale do tebe zamilovala na první pohled. Ano, bylo to nádherné.
Pak ses ale nevydržel jen dívat a políbil mne. Já ti tvé polibky oplácela. Stále víc. Jenže potom se strhlo peklo. Schody se začaly hroutit kamsi do neznáma. Padali jsem. Pořád níže a níže. Naposledy jsem tě objala a políbila. „Sbohem lásko,“ byla jediná a poslední slov, cos stačil´s mi říct.
Pohled, jenž se mi naskytl byl strašlivý. Tvé nahé, zpocené tělo bylo přivázáno řetězy ke skále. Tisíce otroků tě bičovaly do krve. Krev ti stékala po prsou jako láva po sopce. Slzy se valily z tvých nádherných očí. Nechtěla jsem se dívat, chtěla jsem ti pomoct. Nemohla jsem, otroci mě drželi ať se dívám na to, jak pomalu umíráš v hrozných bolestech.
Byl to můj trest za to, že jsem se zamilovala do Anděla. Proč jsi ale musel zemřít tak strašlivou smrtí jen kvůli troše lásky?