Podstata dvou věcí

Jsou dvě podstaty věcí, dvě strany, dvě oči které vidí. Dvě ruce které hladí. Dvě nohy které jdou životem. Dvě uši které slyší, a jen jedny ústa které mluví. Bojíš se!? Bojíš že neujdeme ten život který nám byl dán? Že nedosáhneme toho co nám bylo svěřeno? Že nebude nic z toho krásného co by mohlo být, co jedni nazývají snem a druhý jen nevyhnutelným? Také se bojím. Dřív sem se nebál, ochoten riskovat život za pírko letící vzduchem, za zlámané stéblo v rozkvetlé louce! Teď tu stojím, zcela nahý, zlomen a dívajíc se do těch očí, ve kterých vidím to stejné co v těch mích. Strach! Né o sebe, né o to co bude. Ale jen o život toho druhého. O ten život který není můj, nebo tvůj, o život ketrý je náš. Hodiny, dny, měsíce se trápíme a nevíme kdy přestat. Trpíme tíhou našich činnů, činnů našich předků, tíhou tohoto dění světa. Trpíme neustálím vnímáním lásky, lásky jeden druhého, tím věčním natahováním se k nebi a pádem dolů když roztají nám křídla z vosku! Ubohý Ikaros! Nelze nám žít, a při tom život je to jediné co hltáme jak žíznivý doušky pramenité vody. Vždyt život je pro nás zatracení v dokonalosti. Je pro nás jen odraz v střípku, sluneční záře. Jdeš na Jih, a já na Západ, rozdílné cesty které dřív či později se stejně spojí. Jsi Sever a pak já jsem Jih, jsme megnetem jehož póly nelze donutit k opaku. Vždy bude existovat ta síla která je pojí. Vždy bude Sever a vždy bude Jih, vždy se budou přitahovat tou mocnou silou, nelze zabít, nelze zahubit, nelze vytratit. Existuješ a já také, to čas je pouhá myšlenka.