Srdce

„Ahoj.“ řekl kámen.
„Ahoj.“ řeklo srdce.
„Co tady děláš?“ zeptalo se srdce.
„Jsem tady, abych tě vystřídal. Aby tě vyměnil.“ odpověděl kámen.
„Ale proč? Tomu opravdu nerozumím. Já jsem důležitý orgán, pro život nezbytný, ale ty jsi jen tvrdý kus něčeho velmi drsného. Jak mě můžeš vyměnit?“
„Právě proto.“ řekl kámen. „Jsem tvrdý kus něčeho velmi drsného a proto jsem tě přišel vyměnit. Už tu nejsi k ničemu.“
„To musí být ale omyl!“ hádalo se srdce. „Pumpuji krev do celého těla, rozvádím tak živiny a kyslík ke všem buňkách, které na mě spoléhají a které se o mě mohou vždy opřít. Začalo jsem tlouct při narození a skončím až smrtí. Má smrt ale znamená i smrt pro toho, ve kterém jsem. Nemůžeš mě vystřídat, poněvadž já jsem hnací síla všeho, co vidíš kolem. Ale hlavně jsem nepostradatelné v lásce. Milovat dokážeme jen srdcem. Jen srdce může mluvit o lásce, protože jen srdce toho o lásce ví nejvíc. Proč by bylo jinak srdce symbolem lásky? Jak mě může nahradit studený kus drsného kamene, který netepe, nerozvádí krev a už vůbec nerozumí lásce?“
„A proč, když srdce tak moc rozumí lásce a je hlavním symbolem lásky, je vždy na obrázcích prostřeleno šípem?“ zeptal se kámen.
Srdce mlčelo.
„Máš pravdu.“ pokračoval kámen. „Srdce je nenahraditelný orgán a je velmi potřebné pro lásku, ale to je přesně ten důvod, proč jsem tě přišel vystřídat. On už totiž nechce žít. Na co by mu po smrti bylo jeho tepající srdce? Krom toho, jeho duše už dávno zemřela a to, že ty si tu s chutí tepeš, už nikoho nezajímá. Tepeš totiž do prázdna. Tepeš si jen pro sebe, poněvadž už po tobě nikdo nechce aby si tepalo. Jsi naprosto zbytečné a k ničemu. A co se lásky týče, dívalo ses poslední dobou do zrcadla? Asi ne, poněvadž je na tobě na první pohled viditelné, že jsi zlomené. Vysvětli mi, jak může zlomené srdce tepat krev a jak může něco radit o lásce? Ty ale nejsi nalomené, jsi zlomené, jsi pří rozpůlené. Rána ti rudne a vytéká z ní hnis, kterého sis kvůli své důležitosti ani nevšimlo. Na co tady tedy jsi? Máš prázdnou skořápku bez duše a se zlomeným srdcem. Na co tady ty, srdce, ještě jsi? Proč by tě nemohl nahradit kámen? Myslím, že kámen se tu teď hodí daleko víc, než nějaké ubohé a zlomené srdce.“
Srdce chvíli mlčelo, poté se hluboce zadívalo na kámen a nakonec jej bez řečí pustilo na své místo.