Růže smrti

Stála na kraji skály, cítila mořský vánek a paže se jí lehce orosily slanými kapkami. Měla na sobě černé, skoro průhledné šaty, které obepínaly její štíhlé tělo.
Její světle hnědé vlasy česal vítr a v jejích očí se odrážely jiskry, které způsobovalo slunce. Byla ztělesněním krásy. Otočila se a natrhala jen pár býlích kopretin . Sedla si do trávy, ve které nebyla ani vidět. Upletla z nich věnec, vpletla si jej do vlasů a zase vstala.
Běžela trávou a rosa ji zastudila na nohách. Jejím tělem projel chlad. Utíkala dál až doběhla k potůčku. Sehnula se, pustila věnec na hladinu, za kterým se dívala do dáli. Seděla tam dlouho, až do západu slunce. Když se začalo stmívat, šla domů.
Na skálu chodila často, nevěděla proč, něco ji tam táhlo. Sice úlomky kamene tam byly ostré, ale přesto se jí tam líbilo. Bylo tam zvláštní prostředí.

Jeden den, když tam tak stála, uslyšela za sebou tiché kroky. Chvíli poslouchala, potom se ji to ale nezdálo důležité, myslela si že to je jen vánek, který dává o sobě vědět.
Najednou ucítila na svém útlém pasu něčí ruce, byly tak teplé ale přesto ji po těle přeběhl mráz. Byla ztuhlá, ani se neodvážila otočit. Jen tam tak stála, dívala se na širé nebe a poté se zadívala dolů. Vlastně byla ráda, že ji teď někdo drží, cítila se bezpečně.
Nemusela se bát té propasti, která se rozevírala kousek od jejích nohou, jako pekelná brána, jejíž dno bylo zahaleno temnotou a prázdnem. Nedokázala odhadnout jak dlouho tam stála, připadalo jí to jako věčnost, ale chtěla aby nikdy neskončila. Její přání ji samotnou zaskočilo. Vlastně ani nevěděla proč si to přeje.
Začalo se stmívat, jemný stisk na jejím pasu se vytratil. Zase tam stála sama nad propastí. Otočila se a ve svitu slunce zahledla útlou postavu, v které poznala muže. Neměla odvahu zavolat na tajemnou postavu v dálce, jako by ztratila hlas, všechnu odvahu.

Další ráno tam přišla a doufala, že tam bude zase. Čekala a on vážně přišel. Tentokrát se otočila, ale on ji uhnul pohledem. Zahlédla temně šedé oči, v kterých viděla smutek. Uchopila ho za ruce, které byly zjizvené, však jí se moc líbili. Poznala že se v ní probudil cil, kterému se říká láska. Muž ji druhou rukou pohladil a chtěl zase odejít. Ona ho však nenechala jít. Políbili se a bylo to jako by se vznášela nad světem. Začalo se stmívat a ona musela zase domů.

Takhle tam chodila každý den, byl její součástí, jejich duše byla jedna. Jeden den se to stalo, ztratila svojí nevinnost. Každý dotek byl plný obav, ale i štěstí. Blížil se už podzim a on tam nepřišel, nevěděla co má dělat, vždycky přece přišel. Její myšlenky byly zoufalé a plné strachu. Další den tam taky nepřišel, sedla si na kraj skály. Zahlédla černou růži, něco ji na ní upoutalo, jako by volala, ať ji utrhne. Neskonalá touha dívku donutila se natáhnout, nemohla však na růži dosáhnout. Tak moc se pro ni natahovala, až ji na konec utrhla. Ztratila však rovnováhu a padala dolů, však bez růže smrti, ta tam ležela na kraji skály. Za nedlouho na to přišel její vyvolený, uviděl růži a poznal co se stalo. Vzal růži a hodil ji do propasti za dívkou. Věděl že i kdyby chtěl zemřít, tak by se mu to nepodařilo, byl prokletý k věčnému životu a bolesti. Opět ztratil někoho a něco, ale tentokrát to pociťoval víc než kdy jindy. Sedl si tam a díval se toužebně do temna, které se nacházelo kousek od něho.