Dopis tomu, co mi vzal vše

Vím, že i když není kam poslat tento dopis, přesto se ti jednou dostane do rukou. Jmenuji se Jim Baker a je mi 38 let. A tys ten, co mi vzal celý můj život.
Svou ženu Jennifer, svou životní lásku, mého anděla na zemi jsem poprvé uviděl v prosinci roku 1987. Seznámili jsme se na maturitním plese mého bratra. A za rok a půl jsme se vzali. I přes to, že nám doktoři nedávali velkou naději, se nám 25. srpna 1991 narodila dcerka Rachel.
Moc dlouho jsem se neradoval. Dva dny po porodu Jennifer zemřela. Prý ji porod natolik vyčerpal, že jí už nebylo pomoci. Slyšel jsem dobře? Blíží se sirény?
I když to pro mě byla velká rána, už kvůli Rachel jsem se musel vzchopit. Moje nádherná dcerka rostla jako z vody. Léta ubíhala a já se pomalu smířil se ztrátou mé ženy. Jenže mi osud přichystal další zkoušku mých psychických sil. Mí rodiče uhořeli při požáru v metru. Vím, že nejsem sám, kdo se musí potýkat se ztrátou příbuzných, ale přijít o oba rodiče naráz, s tím se člověk smíří velmi, velmi těžce.
Zhroutil jsem se natolik, že jsem nebyl schopný nic dělat. Přišel jsem o práci, musel se přestěhovat, protože jsem neměl na vysoký nájem. Bratr mi nabídl, že si vezme osmiletou Rachel na pár dní k sobě, než se vzpamatuju. Byl jsem mu za to vděčný, i když jsem se na svou dceru hodně upnul. Ale nebyl jsem tehdy schopný se o ni postarat.
Po pár týdnech jsem si našel novou práci, dokonce jsem sehnal i slušný byt, který jsem si mohl dovolit splácet, a tak jsem si vzal Rachel zpátky. Ty sirény jsou tak hlasité! Svou Rachel jsem si odvážel domů, šťastný, že ji mám zase zpátky. Dával jsem pozor, přesto mi to nebylo nic platné. Domů jsme nedojeli.
Probudil jsem se až v nemocnici. Hrozně mě bolela hlava – vlastně stále bolí! Co se dá také čekat, když mám na čele devět stehů. A k tomu ty sirény! Dozvěděl jsem se, že nás srazil kamion, který nám nedal přednost. Narazil do zadní části auta a doslova ho přepůlil. Moje malá Rachel! A k tomu ten parchant utekl. Co na tom, že si svědkové zapsali poznávací značku.
Policie je k ničemu. Jakmile jsem se ocitl v nemocničním pokoji sám, otevřel jsem okno, přivázal pár prostěradel k topení a už jsem byl v areálu nemocnice. Nebylo tak těžké ukrást jedno auto na parkovišti. V hlavě jsem měl jen jedinou věc. Moji malou Rachel. Na chodbě jsou nějací lidé! Nejspíš mě už našli.
Projížděl jsem městem ve snaze chytit se nějaké stopy. Kupodivu jsem u jednoho motelu zahlédl zaparkovaný kamion. Měl otlučený mohutný nárazník, sem tam poškrábaný a poznamenaný modrým lakem. To mohlo znamenat jen jediné.
Zaparkoval jsem hned vedle toho monstra smrti. Při brždění jsem si všiml, že něco chrastí v přihrádce v palubní desce. Že mě to nenapadlo hned! Každý, kdo si může dovolit mercedes, dovolí si i pistoli. Jak to, že ještě nevyrazili dveře?
Vymámit z recepční číslo pokoje, kde řidič kamionu bydlí, nebyl takový problém, zvlášť se zbraní v ruce. Když teď nad tím přemýšlím, tohle nejspíš byla chyba. Mohl jsem mít čas na útěk. Ale k čemu to, když už nemám mou dcerku? K čemu žít, když se není ke komu vrátit? Z té mrtvoly, nad kterou stojím, se mi zvedá žaludek. Ty dveře musí každou chvíli povolit.
Tohle je příběh člověka, který se k tobě nikdy nedostane. Vražda je smrtelný hřích. I když oprávněná. Ale pořád nechápu, co jsem provedl, žes mi musel sebrat vše, co jsem tolik miloval. Proč? Ptám se tě, Bože, touto cestou, protože vím, že se do nebe nikdy nedostanu. Nebudu moci stanout tváří v tvář tomu, co mi vzal vše mimo jednoho. Mého života. To je to jediné, co si vezmu sám!