Most

Vlasy jí pocuchal jemný vítr...Začalo pršet ale ona na to nedbala...Řasenka jí pomalu stékala po tvářích...Stála tam. Tam, kde ho naposledy viděla...Bylo to už dávno. Sama sobě se divila, jak dlouho s tím vydržela žít. No on to ani nebyl život. Bylo to přežívání...Vždycky, když se jí někdo na něco zeptal, byla jako v transu..Lidé na ní zanevřeli...Byla jen sama a sama, celé dny... A mohl za to jeden člověk..Člověk, kterého nesnášela, ale zároveň strašně milovala....Býval to tichý uzavřený kluk ze třetího patra..Nikdy jí moc neseděl..Až jednou, šla zrovna domů a náhodou se svezla s ním. No a jejich starý rozhrkaný výtah si usmyslel, že bude stávkovat. Zastavil se v mezipatře a odmítal se hnout. Tehdy si povídali a ona poznala že divný, není to správné slovo, jak ho charakterizovat. Ten termín byl neobyčejný, jiný než ostatní, tajemný...Nebyl to vůbec její typ. Její předchozí kluci byli hovorní, vtipní, veselí, prostě se o nich dalo říct, že to byli živly...On takový nebyl.Měl černé vlasy, nosíval podmalované oči a chodil tmavě, převážně černě oblékaný. Ale ona se do něj na první pohled zamilovala. Dlouhé čtyři hodiny si v tom výtahu povídali. A jak tak čas plynul, začali spolu chodit...On by jí dal svůj život v jedné slze a ona by pro něj zemřela...Nikdo nepochopil, proč to teda udělal, možná mu to všechno přišlo až neuvěřitelně krásné...Každopádně jednoho deštivého dne, jako byl ten dnešní, skoncoval s životem.Jediné co po sobě zanechal, byl malý papírek, na kterém bylo v rychlosti načmáráno „miluju tě“....
Stála přesně na tom mostu, z kterého skočil...V ruce držela jeho poslední vzkaz. Byla noc. Do té nespoutané temnoty zakřičela „Taky tě miluju“ a skočila. Padala temnotou, nepadala, letěla, poprvé za ty věky se cítila bezstarostně a svobodně...Špičkami nohou ucítila vodu. Bylo po všem. Byla svobodná. Už jí nic netížilo.