Pokora životu

Nevím co říci, co by měla být poslední věta. Nevím co je poslední slovo, které říkají ti, jenž v očích mají smrt. Nevím kde začít a nevím kde zkončit, když uvědomění si samotné podstaty věcí je otázka tak složitá, že odpovědí může být pouze otázka. Otázka tak rozmanitá že i nejskrytější smysl našeho vědomí si říká: "Hle otázka je odpovědí." Je mě smutno z tohoto světa, ze světa plného pýchy, závisti, zloby a shonu majetnické povrchnosti. Je mě smutno při pohledu na žebráka skrývajícího své údy před, poklonkujícími odpustkářty. Je mě smutno nad zamyšlením o životních cílích, nesplněných egoistickým zahleděním. Nejsem jiný a přec diktuji světu svoji pravdu, v neposkvrněné podobě, jako moucha bzučící nad talířem horké polévky. Již dávno tomu bylo, kdy jsem přemýšlel nad otázkou sklonku svého života a hle, je to tu opět! "Být či nebýt, toť otázka!" Bratře Shakespeare, ty jsi věděl čím jest život smrtelníka prohnilý. Znal jsi osudy a cesty životem. Teď pokory pln, skláním se před tebou a dychtivě hltám z poháru poznání. Né, již vím čím život je nám, a čím smrt utrpení zkracuje. Již znám odpovědi na tvou otázku. Nechť jed prostoupí žilami, a věčnost je jen vykoupením. Tvůj jed je mojí spásou.