Naděje umírá poslední

Byla tma a nikdo nebyl doma. Z malého okna nahoře u stropu prosvítaly jemné paprsky zářícího měsíce. Stála před zrcadlem a dívala se sama sobě do očí. Viděla v nich odraz silného deště, který bušil do skla, ale nebyla si jistá, zdali to nebyly stopy po slzách. Ucítila v rukou velkou sílu...tak velkou, že jí stačila k tomu, aby roztříštila pěstí zrcadlo, v němž spatřila svou skutečnou tvář. Její poraněné ruce se opíraly o zeď a ona si prodírala obličej ostrými pozůstatky ze zrcadla. Ruce slábly...a nejen ruce, i nohy...a rovnováha se ztrácela, až zmizela úplně. Klesla k zemi a zůstala ležet mezi střepy, potřísněná potůčky krve smíšené se slzami.
V té velké tmě se najednou objevilo světlo. Nedalo jí to a vyšla směrem k němu. Bylo čím dál jasnější, téměř ji oslepovalo...ale i v tak velké záři dokázala rozpoznat, že na ni vzadu někdo čeká. Postava stojící před světlem byla víc a víc zřetelnější, až jí bylo vidět i do tváře.
"Ruku líbám, slečno." řekl se širokým úšklebkem muž oděný černým pláštěm. "Mé jméno je Franco." představil se. "Co to prosím vás vyvádíte ?"
Neměla náladu se s někým bavit. Zajímalo ji to silné světlo. Nevěděla, co se děje. Snažila se proklouznout kolem něj, aby zjistila, co se skrývá za světelnou bránou.
"Moment, moment, ne tak rychle. Budete muset chvilku počkat." Zničehonic se mezi nimi zjevil mladý modrooký klučina a zamával na pozdrav. Dívala se na něj. Byla zmatená. Měla smíšené pocity a netušila, co si má myslet.
"Slečno, otočte se. Něco vám ukážu." Franco ji pobídl k tomu, aby se ohlédla za svým životem. Měla před očima všechno, kvůli čemu se vydala hledat štěstí jinam- tam, kde právě stála. Když se odvrátila od trpkých vzpomínek, bílé světlo lemující siluety obou mužů v ní probouzelo stále větší touhu nalézt možnosti skýtající se za ním. Franco jí však sdělil, že to není všechno. To, co viděla posléze, nikdy nezažila. Byly to ukázky z toho, co by se přihodilo, kdyby se vrátila. Byl to tak velký rozdíl oproti předchozím zážitků, že vytoužená cesta za světlem byla naráz plná pochybností. Nic necítila. Nevěděla, kam by se měla vydat. Světlo jí dávalo naději, kterou celý život hledala. Už stála těsně před cílem...ale nemohla z hlavy vyhnat ty obrazy, které před okamžikem viděla. Hnědovlasý mládenec se jí podíval hluboce do očí a vesele se zazubil.
"Ta mi ale dala zabrat...málem jsem kvůli ní přišel o práci." Slova svého strážného anděla nevnímala. Zkoušela se bílé záře dotknout, ale Franco jí v tom zabránil. Sympatický mladík na ni zamrkal, pohladil ji po vlasech a vzal ji za ruku. Slzy se vytratily. Už se nebála. Byl to první člověk, jemuž skutečně důvěřovala.
"Slečno," povídal s úsměvem Franco, "vy tady nemáte co dělat." Rozloučili se a ona se svým novým kamarádem odcházela zpátky. Zpátky tam, odkud sem přišla nalézt ztracené štěstí. Zpátky do tmy, ruku v ruce se svým ochráncem, a s bílým světlem za zády.
Jsem Francovi moc vděčná, že mě tam tenkrát nepustil.