Opuštěná

Prsty u nohou rozčeřila vodu. Byla studená. Jako tísíce nožů co jí rozřezávají kůži, tahle bolest se však nemohla rovnat těm nožům, co jí bodali zevnitř. Před očima měla živé obrazy, jako na biografové pásce se jí odvíjel celý její život.

Seděla sama, ve stínu pod stromem, bylo parné léto. Na druhém konci hřišti si hrálo nespočet dětí a hlasitě povykovalo. Zalil jí ten obvyklý, skoro každodenní pocit- bylo jí do breku. Ale přesto tam dál seděla, nezvedla se a nešla si hrát s dětmi, protože věděla že ji stejně nevezmou mezi sebe. Už několikrát to zkoušela, ale ty děti měly vyloženě zakázáno se s ní bavit. Otec pijan, matka také pochybná existence, takže jejich rodiče jim vštipovali do mysli že je špatná.

O pár let později, první třída poslední lavice a zase tak osamělá.

Devět let na to: Loučení jejich devítky, všichni tancují popíjejí a baví se společně. Jen ona sedí na jednom rohu opuštěné pohovky.

Rok na to: Přišla domů, a v kuchyni našla tělo její matky.Zavolala záchranku, ale už bylo pozdě. Odvezli ji do děcáku a dodělala školu.

V jejím malém bytečku, co se svým nízkým platem jen tak tak utáhla, ležel na stole dopis na rozloučenou. Pochybovala že ho vůbec někdo bude číst. Stála na břehu řeky. Třásla se zimou. Vyhrnula si rukáv a z kapsy vytáhla žiletku a zaryla ji do paže. Jela směrem od loktu k zápěstí a zmocňovaly se jí mdloby. Úplně zbělela a upadla přímo do vody, hlavou narazila na kámen.
Nikdo si na ní nevzpomene. Provždy bude ta šedá, tichá a stále OPUŠTĚNÁ myška...