Tajemství mých očí: 5. Cestou necestou

Deri dobalila nejnutnější a v blízkém obchodě koupili nějaké zásoby. Prodavačka hleděla na dva mladé může s velkým zájmem. Bylo totiž v celé vesnici známo, že se Derassia jen tak s někým nebaví. Při pokusu pár děvčat z vesnice, s ní zavést řeč, jim vynadala do uhihňaných slepic a s drze vystrčenou bradou odešla domů. Kromě toho kluci nebyli z vesnice
Z obchodu vyšli s naditými batohy a vyšli směrem z vesnice. Na kraji lesa tam na ně čekal starší vojenský džíp se střechou a velkým kufrem. Mládenci se posadili na přední sedadla a Deri byla přinucena, i přes četné protesty, na zadní, kde byli také tři ultra teplé spacáky a stan.
"Ti dva myslí na všechno," podivila se Derassia. Ale to už vyjeli směrem do lesa.
Cesta ubíhala pomalu. Motor auta řval na celý kolo, že musel probouzet snad všechny zvířata, co se uložila k zimnímu spánku a udělala to dostatečně blízko jejich cestě. Malé stromky a keře trpěly pod jejich koly, i když se snažili je co nejvíce objíždět.
Na noc se vždy někdo utábořili. Pokaždé, když se Derassia chtěla převléknout, vyhodila mládence ze stanu. Darl sice, když je zkoušela vyhodit poprvé, nechtěl odejít. Prý proč by měl být na zimě, jen proto že se ona stydí a navíc, co by na ní viděl, ale nakonec odešel.
Čím déle jeli, tím se Ruok zdál být spokojenější. Už ani nenadával, když se Deri s Darlem sem tam rafli, ale jen je nechal ať si to vyříkají nebo se pobijí. Když došlo na to druhé, což mimochodem skoro vždy, jen vyskočil a šikovný chvatem je poslal oba k zemi. To je pokaždé tak naštvalo, že přestali nadávat na toho druhého a začali si stěžovat na Ruoka. Tomu to však bylo srdečně jedno.
Čím hlouběji do lesa vjížděli, tím byl hustší. Stromy začínaly stát příliš blízko na jejich džíp a hrozilo, že budou muset jít pěšky. A skutečně za dva dny už se s autem projet nedalo, a tak každý vzal plně naditý batoh a dali se do pochodu.
Cesta nebyla vůbec jednoduchá. Nohy se jim bořily do sněhu a vítr jim oslepoval oči nánosy sněhu.
„Proč se já pitomá vydala na tuhletu cestu. Měla jsem zůstat doma. Já už bych si nějak poradila s těmi s plynem. Místo toho, abych hezky seděla u krbu doma a pila Earl Grey, se tu trmácím pustinou, kdo ví kam a ti dva protivové mi nechtějí nic prozradit," nadávala v duchu Derassia třetí den cesty pěšky.
Každý den namáhavého pochodu byl horší. Všichni tři již byli vyčerpaní, ale přesto museli dál. Derassia na tom byla nejhůř, několikrát už upadla a oba mládenci měli velké problémy ji zvednout na nohy, i když byla poměrně lehká.
Šestý den dorazili k mostu přes řeku.
„Skvělý, tak to je hrad už jen asi den cesty. Určitě to zvládneme," povzbudil Darla a Deri Ruok.
„Navrhuji, se utábořit tady za těmi stromy. Dneska už nemá cenu chodit dál," pokračoval Ruok. Darl začal stavět stan, Derassia chystat něco k jídlu a Ruok se vydal pro dřevo. Za tu dobu co takto putovali, byli už dost sehraní, každý věděl co dělat.
Tiše povečeřeli a uložil se ke spánku. V celém zasněženém lese bylo ticho, nikde až nebylo slyšet nic, kromě jejich oddechování. Ani havran nezakrákal, ani sova nezahoukala.
A přece v lese někdo byl. Neslyšně a zvolna se pomalu plížil ke stanu..