Dopis

(-dopis pro Martu H., hlavní hrdinku autobiografického románu Evy Kantůrkové: '' Mé přítelkyně z domu smutku')

Drahá Marto,

Píši Vám již několikátý dopis a stále nepřichází odpověď. Začínám podezřívat vyšetřovatele, zda náhodou nezadržují poštu. Vím, že jsou všechny dopisy přísně cenzurovány, ale jen ať si přečtou, co si o nich myslím. Jen ať vědí, jak pohrdám jejich chováním a přístupem. I tím, jak si každou minutou dávají víc a víc záležet na tom, aby vězeňkyně ztratily i poslední špetku hrdosti a sebeúcty. Ne, to rozhodně není chování tvora, který si hrdě říká ''člověk rozumný.“ Vždyť teprve láska ke všem ostatním z nás dělá lidské bytosti, za které se často neprávem považujeme....

Je asi zbytečné ptát se, jak Vám teď je. Musí to být hrozné. Každou neděli s napětím a se zatajeným dechem sleduji Vaše osudy v televizi. Pokaždé se těším a zároveň děsím z každé sekundy, kdy je mi touto neosobní cestou dovoleno Vás vidět. Vidím a hlavně cítím Vaše strádání. Zároveň si ale nemohu nevšimnout, jak tvrdě se vzpouzíte proti přivyknutí k doslova nelidským podmínkám. Touto cestou vyjadřuji svůj nejhlubší obdiv. Jste a navždy budete pro mě vzorem mimořádně silné ,emancipované a bojující ženy. Obdivuji též Vaši obrovskou odhodlanost a trpělivost s jakou vzdorujete svému vyšetřovateli a všem, jenž by Vás tak rádi poškodili a dostali na lopatky.
Leckterá jiná žena by určitě nevydržela ten obrovský nátlak, samotu a ponížení, které denně tak pokorně snášíte za zdmi Ruzyňské věznice.

Rovněž jsem upřímně zděšena otřesnými hygienickými podmínkami a strašným zacházením se ženou Vašeho postavení a intelektuální výše. Jako by každý den dávali najevo, že snad ani nejste lidé. Že snad ani nemáte právo na kousek důstojnosti a slušného přístupu. Vy, vy jste mnohem víc než oni.
Nenechte se zviklat, milá Marto. Ze svých názorů neustupte ani o píď. Dejte najevo, že pod tvrdou slupkou není měkká dužina, ale ještě tvrdší jádro. Ukažte tu pravou tvář Marty Hofmanové, mé přítelkyně, na kterou jsem tolik hrdá...
Myslete prosím na to,že tady venku,ve skutečném světě,stojí všichni při Vás. Jednou budete novodobou hrdinkou a mladí lidé budou se zájmem listovat Vašimi překrásnými knihami, pro začínající spisovatele budete vzorem a každý bude obdivovat tu úžasnou otevřenost a brilantní styl. Tisíce děvčat, a samozřejmě i já, se budou pokoušet napodobit váš životní postoj, tu obrovskou sílu a neústupnost.

Doufám, že mi brzy bude dovoleno vás navštívit. Denně na Vás myslím. Skutečně není jediný den, kdy bych nepomyslela na to, co asi zrovna děláte.. Není též jediná noc, kdy bych se nevzbudila a necítila tu nepopsatelnou úzkost a rozhořčení nad tím, že Vám nemohu nijak pomoci. Musím jen čekat a doufat, že se jim nepovede zabít ve Vás to pravé Já, které tolik obdivuji.. Pokaždé, když mám pocit, že už nemůžu dál, že se už nezvednu, že tentokrát jsem dostala až příliš velkou ránu od života, pomyslím si, co byste asi dělala v mojí situaci Vy... Jak byste se postavila nepřízni osudu..

Snad Vám můj dopis aspoň trochu pomohl. Kéž by mohl být malým nepatrným světýlkem ve spleti stejně nudných a šedých dnů, malým majákem, symbolizujícím naději, která nás vede....Naděje umírá poslední, Marto.. člověk nesmí nikdy ztratit naději, protože když jí skutečně ztratí, je to jako by zemřel... Já pevně věřím, že se spravedlnost přece jen nakonec ozve a vy, tedy vlastně my všichni vyhrajeme. Člověk není stvořen pro porážku. Člověk může být jedině zničen, ale nikdy poražen. Jsem si naprosto jistá, ze Vy nebudete ani zničena, ani poražena. Jen prosím nepropadejte ještě víc zoufalosti a depresím. Vím, že se to snadno řekne, ale pamatujte, že čím temnější je nebe, tím více na něm mohou zářit hvězdy....

s pozdravem
Adéla Víchová