Sen

Běžím po louce. Je krásně modrá obloha. Svítí slunce. Jsem šťastná. Za chvíli se zastavím u velikého dubu. Stojí přesně uprostřed paseky. Stojím zde a usmívám se. Najednou se obloha zatáhne. Prší. Jsou slyšet hromy. Lítají blesky. Stoupnu si co nejblíže kmenu. „Bum“. Rána. Bolest. Choulím se na zemi. Blesk prošel skrze strom na mě. Umírám.

„Crrr“ zazvoní můj budík. J se s trhnutím probudím. Už zase. Zase ta hrozná noční můra. Tento týden je to snad po třetí. Nevím co mám dělat. Netuším co to znamená. Na přemýšlení už ale nemám čas. Musím do školy. Proto se nasnídám, obleču a nachystám vše potřebné. Ve škole mám až podezřele dobrou náladu. Nevím díky čemu. Nedokáže mi ji zkazit ani písemka z matematiky. Holky se mi diví. Nechápou mě. Ani já sama se nechápu. Po škole vyrážíme po obchodech. Když jsou naše peněženky o hodně lehčí než na začátku nákupů, zajdem si do cukrárny. Potom se rozloučíme a každá zamíříme ke svému domovu. Nikam nespěchám. Proč taky. Je krásné slunečné počasí. Pomalým krokem dojdu do parku. Tam si vyberu lavičku která je ozářená spršky jarního sluníčka a usednu. Zavřu oči a relaxuji. Užívám si ten klid. Netuším jak dlouho tu strávím, když mě k vědomí probere dosednutí na lavičku. Otevřu oči a vedle sebe vidím sympatického kluka. Je o něco vyšší než já, má hnědé delší vlasy a krásně modré oči. Typuji mu asi 18. Podívám se na něj se zvednutým obočím. Ten se ale nezalekne a hned se zeptá zda si může přisednout. Nic originálnějšího než „ ano“ mě nenapadne. Nevím jak se mám tvářit. Teď už nedokážu relaxovat. Chvíli mlčíme, ale pak se ledy prolomí a on si se mnou začne povídat…Náš rozhovor je nenucený a za chvíli si povídáme jako staří přátelé. Pak pohlédnu na hodinky
„Půl sedmé. Do Prčic. Měla jsem být už dávno doma“ zakleji a rychle sbírám svoje věci. Na rychlo se rozloučíme a vyměníme si telefonní čísla. Celá uřícená doběhnu domů a tam nikdo. Naštěstí. To bych si zase vyslechla. Jak jsem nezodpovědná a tak podobně. Rozvalím se na gauči a hodlám si pustit nějaký zamilovaný film. V tom mi zapípá můj mobil. Hlásí novou sms. Radek mi napsal:
AHOJ. DOUFAM ZE KVULI ME NEMAS PROBLEM. BYLO MI S TEBOU DOBRE A RAD BYCH TE JESTE NEKDY VYIDEL.NEMAS ZÍTRA CAS ?
Celá šťastná odepisuji. Domluvíme se na místo a čas. Jsem asi zamilovaná. A to ho vůbec neznám. No jo. Sem divná. Sednu si na postel a přemýšlím. Co všechno se dneska stalo? Z mého dumání mě ale za chvíli vytrhnou rodiče s bratrem. Dojdu za nimi dolů. Mamka se mi marně snaží říct nějaké novinky, ale já vůbec nevnímám. Po chvíli se radši seberu s tím že jsem dneska nějak moc unavená. V posteli ještě dlouho přemýšlím nad dneškem. Nemůžu usnout.

Louka. Modrá obloha. Štěstí. Dub. Déšť. Blesky. Bolest. Smrt.

Probudím se zpocená. Už zase. Nevím kdy to přejde. Už mě to nebaví. Jak se toho mám zbavit? Tyto myšlenky mě ale přejdou když ohlédnu na budík. Už zase musím spěchat, nebo to nestihnu do školy. Celý den ve škole jsem jako na trní. Nedokážu se soustředit. Jsem moc nervózní. Těším se na odpoledne. Školu přetrpím jen s velkými problémy. Pak už se řítím do parku. Radek už tady je. Pozdravíme se a vydáme se na cestu. Netuším kam. Povídáme si a já jsem šťastná. Pomalu dojdeme až k lesu. Mám ho hrozně ráda, i když sem vůbec nechodím. Je to tady hrozně romantické. Teď v záři slunce to na mě působí jako balzám na duši. Najednou do mě někdo ťukne. Ohlédnu se a Radek mi s rozhořčením ťuká do ramene. Prý ho vůbec neposlouchám. Podívám se na něj s tím nejnevinnějším úsměvem na který se zmůžu. Chce mi vlepit výchovný pohlavek, ale já se nedám. Vracím všechno zpět. Za chvíli se v urputné potyčce válíme na zemi v trávě. Zvednu se a utíkám. Jsem docela rychlá. On ne. Běžím ze všech sil a Radka nechávám daleko za sebou. Běžím a ještě naposledy zaslechnu jeho volání : „ Počkej na mě. Nedohoním tě.“ Se smíchem ještě zrychlím. Najednou vbíhám na louku. Jsem šťastná. Slunce svítí. Je modrá obloha. Uprostřed louky stojí veliký dub. Doběhnu k němu o ohlédnu se. Radek ještě není vidět. V tom se zatáhne. Oblohu pokryjí velké černé mraky. Začíná pršet. Najednou si vše uvědomím. Vím že už je moc pozdě na to se vrátit. Stojím schoulená a velikého stromu. Prsty se dotýkám jeho hrubé kůry. Na tváří se mi objevují slzy. Míchají se s kapkami vody, které padají z nebe. V dálce vidím jak na louku vběhne Radek. Usmívá se na mě. Jeho bíle tričko je úplně promočené. Naposledy na něj pohlédnu a zamávám. Asi nevidí zoufalství v mých očích. On neví že je konec. Z oblohy začnou lítat blesky. Pořád se dotýkám stromu. Vím že bych měla uhnout a utéct, ale moje nohy mě neposlouchají. Stojím jako přikovaná na místě a čekám. Na co ? Na smrt.
„Bum“ . Obrovská bolest se mi rozšiřuje po těle. Naposledy zahlédnu Radka běžícího směrem ke mně. Škoda že jsme spolu mohli strávit jen tak málo času. Blikne mi hlavou. Najednou bolest odeznívá. Propadám se do tmy. Umírám…