Prázdný pokoj

Seděl tam, tam mezi ostatními a mlčel. Byl už od dětství tichý, plachý a málomluvný, nicméně nikdo nevěděl proč. A on ani necítil potřebu se o to s někým dělit. Stejně by to nepochopili a pokud ano, nechtěl, aby ho litovali! Nenáviděl svět, nenáviděl svět za to, co mu udělal. Svět ho zradil a nenechal mu tady nic, nic o co se opřít, nic na co navázat, nic v čem pokračovat. Nenechal mu tady důvod žít.

Seděl tam, tam mezi ostatními, kteří se radovali, jemu však bylo do pláče. Lidé na něj mluvili, ale on je nevnímal, maximálně odpovídal hmm, nevím, možná... Lidé na něj mluvili, ale on byl zavřený ve své skořápce, daleko ve svém vlastním světě, kam nikdo jiný nesmí a drže slzy na krajíčku, pozoroval za mlhavým oparem snů dění v místnosti. Těkal očima, sem, tam, a i když tu nebyla, stále ji všude viděl. A nejen to. Cítil její nádhernou vůni, její měkký dotek, slyšel její milý smích. Všechno modré mu najednou připadalo krásné jako její sladké oči, do kterých se dívával, a všechno zlaté mu najednou připadalo jako její hebké zlaté vlasy na polštáři, vedle kterých se ráno probouzel. Jak zvláštní to bylo, když svět je jinak černobílý.

Seděl tam, tam mezi ostatními a přemýšlel o tom, co udělal, o tom, čeho se z vlastní blbosti vzdal a o všech chybách, které udělal. Chvíli snil, chvíli ne, a když byl zrovna duchem v realitě, někde hluboko ho svíral tíživý pocit nenávratna a vlastní viny, jíž si sám způsobil své trápení. Cítil se, jako by měl nůž zabodnutý hluboko v srdci a nějaká divná síla mu tam s ním otáčela. Toužil ji znovu sevřít v náručí. Byl by obětoval i svůj život, aby mu to dovolila a jeho stisk opětovala. Byl by se upsal peklu na věčné časy, jen aby s ní mohl prožít zbytek života po svém boku.

Rozhovor svých sousedů, který pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven, mu nějak neseděl. „Co je na něm divného?“ pomyslel si. Nešlo mu to na rozum, připadalo mu to hloupé, nedůležité, snad i trochu nesmyslné. Zprvu nechápal, ovšem pak mu to došlo.

Vykřikl... Vykřikl tak hlasitě, až se na něj všichni s trhnutím podívali. Takhle ho nikdo neznal, nikdo ho nikdy neviděl křičet tak nahlas a popravdě ani on sám se nepoznával.
„Nepřijde ti to dětinské?“, utrousil ironicky. Všiml si, že ho všichni napjatě pozorují a ztlumil hlas. „Nepřijde ti to zbytečné, trápit se kvůli tomu, že máš trojku na maturitním vysvědčení?“

„Tyvole proč by to mělo bejt dětinský?“, zeptal se ho spolužák. „Víš jak mě to dostalo? Víš jak sem se snažil? A pak se to takhle posere! Nechápu, jak ti může maturitní vysvědčení připadat nedůležitý! Já mám sakra trojku a sem nasranej a smutnej! Ale ty zjevně nevíš, co je to smutek.“

Všichni na něj stále stejně tupě zírali, když v tom se mu zalily oči slzami. „Tak ty myslíš, že nevím, co je smutek.“, vykoktal ze sebe. „Chceš vědět co je smutek v mém podání? Tak já ti to povím... Smutek je, když bys udělal cokoliv, abys vrátil čas. Smutek je, když by ses stal noční oblohou, měsícem, který jí svítí do okna, jen abys ji mohl znovu vidět. Smutek je... když...“, zajíkal se, „když... sedíš... v prázdném pokoji a... čekáš... na někoho... kdo se... kdo se ti už nikdy nevrátí...“

To už stál na nohou, jež ho nesly pryč. Zabouchl za sebou dveře a utíkal, a bylo mu úplně jedno, co si o něm ostatní myslí. Utíkal, chtěl utéct pryč, co nejdál, snad i pryč z tohoto světa. Starosti ostatních mu připadaly malé jako vločka sněhu. Pak doběhl na místo a posadiv se, slzy mu znovu začaly vlhčit jeho tvář plnou nových vrásek.

Sedí tam. Sedí v prázdném pokoji a čeká na někoho, kdo už se nikdy nevrátí.