Zpověď anděla

Zpověď anděla
Odsud zezhora je všechno jiné. Cítím se lehká a šťastná.
Nic už mě netíží. NIc kromě mého svědomí. Tady nahoře je totiž jediné, co máte čas. Spoustu času.Spoustu času přemýšlet, proč tu jste. Proč každý den neprožíváte normální věci života člověka, a proč se vám tady zdá i každý sebehorší problém jako malá zbytečná věc. Ale nejhorší je ta samota. Ale vybrala jsem si to já sama. Sice jsem si myslela, že až to udělám, budu lehká, krásný anděl v nebi. Ale i tady je něco, co mě tížit nepřestalo. MOje svědomí. MOje svědomí se mi pomalu rozlézá po mém čistém těle, a jako černý mor zachvacuje všechny moje veselé myšlenky. Ano, oni mě zradily, on mě přestal milovat a ona mě nechala samoutnou s mým smutkem. Ale i přesto jsem nemyslela na ty, co mě vždy podrželi a řekli, že mě mají rádi. TeĎ už to vím. Byla jsem sobec. Způsobila jsem daleko více trápení jim, než jsem prožívala já sama. Na zemi byl mým jediným přítelem pláč. Ale i ten jsem ztratila. NEmůžu plakat, protože moje slzy jsou už příliš černé od mého svědomí. A já jsem přece krásný bílý anděl. Ale svoji chybu už napravit nemůžu. A proto se dívám, jak svůj život ukončují další a další nešťastní lidé, a jak se tak dostávájí ještě do horšího světa. Nemůžu to zastavit. A když se jim pokusím zašeptat do ucha: nedělej to, nepomůže to. JSou na to příliš sobečtí. A proto je tu nás andělů čím dál více. Nás krásných, bílých andělů. Andělů s černým srdcem.