Chladný pokoj,dívka prosící o smrt a anděl

Tma,záře měsíce, miliony hvězd a jedno malé okno,které otvírá příběh mladé dívky.Studený pokoj,který sice skrývá mnohá tajemství a příběhy,ale ne jejich rozluštění a konce.Ty konce,které by nám dokázaly pomoci pochopit tolik bolesti a utrpení,jenž jsou v nich zamčeny.
Čtyři chladné stěny,z nichž se omítka postupem času svévolně drolí a dopadá na studenou zem,kde se tříští na další malé kousky, jedno malé okno s mřížemi,kterým je vidět na tmavou noční oblohu.Jen měsíční záře přivádí světlo do tohoto prokletého pokoje.Právě zde klečí mladá dívka,svůj pohled upírá k oknu a po tvářích jí stékají slzy.Třese se zimnou a od jejích krásných,leč popraskaných rtů se line horký dech,kteří tvoří spolu s chladem mlhavé obláčky.Pláče,protože poznala jak život bolí,poznala zklamání,utrpení,lhostejnost a jediné co si přála bylo zemřít.“Prosím pomož mi a nenechávej mě dál trpět!“Její prosebná slova však byly k ničemu.Dlouhé hodiny tak klečela na chladné zemi,třásla se zimou a čekala na kladnou odpověď,která by znamenala vysvobození.Stále doufala,že za chvíli skončí její utrpení a bolest,že snad za chvíli pocítí úlevu tu po,které tolik moc touží.Nic žádná odpověď nepřicházela.Měla strach,že tohle nikdy neskončí.“No tak prosím tě nevidíš snad jak moc trpím,tak mi pomož ty jediný to můžeš udělat!“Slz stále přibývalo,zima byla stále větší,ale on jen přihlížel k její bezmoci.Moc dobře slyšel prosebné nářky a moc dobře věděl,že to on jediný jí může dát to po čem tolik touží.Už od začátku seděl v okně ve,kterém bylo jen pár zrezlých tyčí,které měli představovat mříže. Byl celou dobu sní a ona i když ho neviděla cítila jeho přítomnost.Pěstmi začala bušit do země, slzy jí zimou zasychávaly na tvářích a ona se snažila křičet:“Já vím,že tu jsi tak už to konečně udělej.Ty jediný máš můj život ve svých rukách tak,už konečně udělej to o co tě žádám.Prosím tě nenechávej mě trpět.“Seděl tam celý v bílém s křídly černými jako noc.Nikdy jako anděl neplakal to teprve její osud a prosebná slova mu v očích vykouzlila slzy.Věděl,že jí tak sice bude lépe,ale porušil by pravidlo.Pravidlo,které mu stále do kola znělo v uších .Jen anděl smrti může brát životy,poruší-li to nějaký jiný tímto úkolem nepověřený anděl,budou mu odebrány jeho křídla což znamená jeho smrt.V hlavě se mu honilo tisíce myšlenek.Má?..nemá?…má?….nemá?Udělá-li to co po něm žádá jí sice pomůže,zbaví jí tím utrpení,které jí ničí však zabije tím i sebe a,už nebude moci hlídat tisíce dalších životů jiných lidí na zemi.Co je pro něj víc?jeho život nebo pomoci někomu kdo to opravdu potřebuje.Zavře oči,slétne k ní na chladnou zem,která ho studí do bosích chodidel.Poklekne je tak blízko u ní pohladí jí po vlasech,ale ona ho stále nevidí.Je rozhodnutý vzdát se svého života a poslání jen,aby jí vysvobodil.Leží,vysílením usnula,snad už také přestala doufat,že se dočká pomoci.Klečí u ní na chladné zemi,bere jí do náručí,pláče ne ze strachu ze své smrti,ale z toho že jí nechal trpět tak dlouho.Pohledné na měsíc a zpátky obrátí tvář k té její,je tak krásná tak proč tolik trpěla?Pomalinku s ní vstává a pevně jí drží v náručí.Vzlétne sní a odnáší jí pryč z tohoto chladného a prokletého pokoje.Letí s ní k noční obloze.Čím víc se přibližují uvědomuje si svůj osud.Dívka najednou otevře oči a lehce se usměje,však v jejích očích jsou stále vidět slzy.Potichu zašeptá:“Už jsem myslela"…anděl jí přiloží prst k jejím fialově zimou zbarveným rtům a zašeptá „pššššt“a jen jí opětuje její usměv.Vidí to co nikdy neviděla ,vidí plakat anděla.Už jsem tam kde končí její utrpení.Stojí u velkého měsíce a dívka naposledy zašeptá :“Děkuji ti“.Anděl jí věnuje polibek a natáhne náruč sní k měsíci.Pomalinku se rozplynula v měsíční záři.A na obloze se objevila nová zářící hvězda.Udělal to co po něm celou dobu žádala a teď kvůli tomu přichází o to nejcennější co má-o svá křídla.Rozpadají se.Jeho velká černá křídla se rozplývají a s nimi odchází i jeho život. Z tváře mu spadne poslední slza v jeho životě,která je první kapkou začínajícího deště.