Kruh...

Ve sluncem zalité tramvaji seděla malá a rozcuchaná dívka. Pozorovala lidi kolem sebe a hlavně jejich boty.

Byl v ní neskutečný zmatek. Poslední dobou si připadala, jako kdyby dostala novou duši nebo jako kdyby se měla zorientovat v cizím městě, schovat v nepřátelském táboře.

Na prsou (tam kde si představovala přítomnost duše) cítila úzkost a v krku jí seděla zoufalost.
Někdy četla o smyšlené lahodné limonádě, jejíž chutě se rozlijí do všech částí těla. V palci cítíte jahodu a na špičce nosu banán.
Ona měla pocit, že něčeho podobného taky okusila. Ale ne vědomě a zdaleka to nebyla lahodná chuť všech poznaných i nepoznaných dobrot.
Plícemi jí procházel kouř, na prsou tlačila úzkost, v krku hlodala zoufalost a v očích pálila únava.

To nebyl slastný pocit, který ona limonáda slibovala. Nenapila se ze správné skleničky. Spletla si strany, už zase se vydala po špatném směru. Zase!

Točila se v kruzích. Spíš v kruhu. V jednom a tom samém kruhu. Několik záchytných bodů. Jeden na vrcholu-z toho vždy padala zas dolů a pak spodní bod, na kterém učinila pevná rozhodnutí a začala šplhat nahoru. A pak byly malé bezvýznamné bodíky rozmístěné po celém kruhu.

Zavřela oči a viděla spoustu barevných kruhů. Malých i velkých. Tlustých i tenkých.
Trhla sebou, zírala na přepravní podmínky v MHD.

Přemýšlela co bude dělat a v jaké části kruhu asi je, na jakém bodě.
Každý bod byl pro ni jeden malý kamarád. Některé měla radši, s některými byla větší část svého života…
Teď se ztratila a nevěděla, kde na kruhu se ocitá. Zoufalost, úzkost, strach.
Každopádně věděla, že budě přibližně někde v dolní části kruhu.

Usmála se, spíš ušklebila-posměšek jí přelétl přes tvář.
Musela už vystupovat. Jediným pohledem se rozloučila s cestujícími ve druhém voze tramvaje č.18 a vylezla do chladného večera.
Tramvaj zazvonila, přeběhl chodec a zastávka zela prázdnotou. Další pošklebek.
Stála stále na stejném místě. Nebyla si jistá v jaké části kruhu se ocitá, byla si jistá dolní pozicí.

Prstem opsala ve vzduchu kruh. Pošklebek. Vykročila.