Velký černý dům

Stále vidím ten velký dům. Zavřu oči a hlavou mi prolétne jediný obraz. Když usínám, myslím na něj. Mé sny ho oblétávají noc co noc. Zprvu je krásný. Stejně jako život okolo něj. Náš život. Tvůj, můj a našich dětí. Ranní probuzení do vlhkého polštáře odhaluje další tichý den. Další proplakaná noc, která prozrazuje tajemství.
Sedím tu na lavičce, hledím na příboj, za mnou hrbý se stará vilka. Bledá tvář láká ostatní k jejímu nahlédnutí. Nejsou mi příjemné cizí panenky hledící na můj zármutek plovoucí mi v očích, ale síla mě opustila, i ta poslední.
Dětský smích mi sklání hlavu do dlaní skrz které se derou slzy ven.

Víte, byl to den, den jako je ten dnešní, včerejší, zítřejší … realita, práce, život. Společný oběd. Poslední oběd. Chtěla jsem jen s mým malým medvídkem, mým mužem, udělat radost dětem … Než jsme se vrátili z cukrářství … než jsme vybrali ty hloupé malé indiánky, kremrole a rakvičky. Nechali jsme je se služebnou. Samotné. Samotné v tom velkém černém domě.
Dům byl v plamenech když my… když jsme šli tak veselým, zamilovaným krokem domů. Smála jsem se, byla jsem šťastná. Smála jsem se. A dětský pláč zahalil oblohu. Ten srdcervoucí a usilovný pláč. To ubohé „mami“…
Desítky lidí stálo okolo a poslouchali jak dvě malá nevinná ptáčata…jak jsou uvězněna ve svém hnízdě. Jediný zachránce vlétl do hořící bouře. Otec. Nikdo jiný neměl odvahy.

Dým už nám dovoloval jen slabých nádechů, kouř zastínil čekání na návrat. A pláč stále zněl. Stále ho slyším, stále mi zpívá poslední smutnou píseň. Píseň se dvěma slovy. Jen slabé mami jen tiché tati. V jeden moment se realita změnila v jeden velký dým. Bouře tichla, srovnala se se zemí a vzala sebou i hlasy andělů.

Neplač, že se to stalo, ale raduj se, že to bylo. Copak to jde..radovat se z reality, když už žijete jen v mlze. Když v sobě nosíte srdce tří andělů a své jste darovala. Srdci mi uhořelo v plamenech, tak jak žít s prázdným tělem, s malou duší, s děsivou minulostí a životem bez zítřku.