Pokoj s ní i bez ní...

Na stole před velkou skříní se zachvěl rámeček s už tak okoukanou a ožmoulanou fotkou. Byla to víc než fotka, byla to poslední vzpomínka na něco co bylo. Na něco krásně bolestivého, na něco, co nepotká každého. Seděla tam a dívala se před sebe. V pokoji, kde byla jen ta skříň a stůl s fotografií. Nebyl ale tak prázdný, jen to tak vypadalo. Byl plný vzpomínek, afektovaných výkřiků, které slyšely jen tyhle zdi, nářků, ale i smíchu a šťastných chvílí. V celém pokoji byl zvláštně těžký vzduch, jakoby zde 2 roky bez přestání pršelo. Nepršelo, to jen slané kapky rosy stále častěji padaly na její hebké rty. V těch chvílích ji chtěly její zdi obejmout a schovat před všemi, ale hlavně před ní samotnou. To ona si nejvíc ubližovala, nevědomky, nepřetržitě. Měla jen sama sebe a tu hloupou fotku. Kdo jiný by jí tedy ubližoval? I teď tam pořád sedí a čeká. Čeká až nadejde chvíle a rozfouká ji vítr jako chmýří na pampelišce. Nikdo ji tam na té židli nevidí, ale ona tam je a čeká. Nikdo ji nevidí a ani neuvidí, protože ona sama se chodí dívat na svůj hrob, kam lidé z té fotky chodí dávat květiny...