melodie pro...

V žaludku se cosi převalovalo. Tlačilo to a svíralo útroby. Zamezovalo to pohybu. Nedovolilo jí to myslet normálně. Rozklepávalo jí to ruce, jako třesavka v horečce. Věděla co to je a znala tohoto zvláštního tvora až příliš dobře. Setkávala se s ním poměrně často. Byla už zase nervózní. A ještě aby ne. Za pár minut bude sedět tam, venku na jevišti a před porotou. Proč se jenom rozhodla, že chce udělat tyhle zkoušky?
Vzduchem zazněl ostrý hlas porotce. Její jméno jí rezonovalo v uších v tisíci ozvěnách. Pomalu došla na ta vyleštěná prkna, jež prý znamenají svět a uklonila se. Pak usedla za ten známý úsměv, který se na ni vlídně šklebil pokaždé, když ho spatřila. Trochu se uklidnila a pohladila klávesy. Nevnímala už lidi kolem sebe. Teď tady byla jen ona a on. Položila štíhlé ruce s dlouhými prsty na klavír a ty už si našly svou cestu samy.
Lehce se dotýkaly černobílého úsměvu. Každý z jemných doteků probudil tón, jako paprsky slunce probouzejí svět. Každý tón vyjadřoval její volnost, vzlétl, nesen křídly pestrých motýlů a v mírném tanci melodie se spojil s ostatními. Létaly všude kolem ní a každá bytost obdivovala jejich barevnou a křehkou krásu. V každém z nich ty tóny něco vzbuzovaly. Štěstí, vzpomínky, lásku či smutek. Budily pocity a zanechávaly dojmy, jako letmé stopy na písku v pláži. Některé okamžitě smyjí slané vody slz, jiné zůstanou s pocitem smíchu, otisknuté hluboko v písku lidské duše.
Jen občas se zkušené ruce zastavily, aby si dopřály klid. Jen občas se zastavily s myšlenkou na budoucí i minulou melodii, jež se proplétaly jako právě narozená háďata. S něhou myšlenek splétaly tóny štěstí a lásky jež naplňovala její nitro. Snažila se vyjádřit ten pocit když hrála, ale zjistila, že to nejde. Nestačila pro to slova žádné písně nebo povídky a nestačila pro to ani melodie sama. Čím byla divočejší, tím byla její duše rozbouřenější a čím byla smutnější, tím skleslejší byla i ona.
Jako v rytmu mnoha srdcí včetně toho vlastního se prsty opět pohybovaly po klávesách. Jako píseň udávající život se melodie proplétá dušemi ostatních. Její píseň mluvila slovy mnoha lidí, které potkala, milovala i nenáviděla.
Myšlenky se ustálily, stejně jako pohyb rukou, v klidnou hladinu. Tak jako se utiší moře po bouři. Skoro jakoby se snažily usnout za zvuku příjemné ukolébavky. Zprvu bouřlivá a monumentální melodie se stala klidnou až skoro něžnou. Prsty už jen velice zřídka a téměř bázlivě hladily bílé a černé klávesy. Tóny zaznívaly jen občas a teskně. Svět opět zšedl, protože ona přestala hrát. Zbavena nervozity či strachu se zvedla a hrdě předstoupila před porotu.
To co řekli tehdy slyšela jen o na sama a pouze ona si z těch slov, jež byla pronesena mohla něco vzít. Snad byla ta slova plná chvály a oslavy. Pokud ale nebyla, nepřinesla bolest a ani smutek,ale pouze cestu jak být lepší...

Mladá dívka seděla ve svém malém pokojíku za rozsvíceným monitorem počítače a její prsty se rychle míhaly po klávesnici. Zrovna dopsala něco na co se už dlouho chystala a také to dlouho odkládala. S myšlenkou, lepší pozdě než nikdy, dopsala posledních pár teček na konec kraťounké povídky. Poté si i pozorně přečetla znova a doufala, že napravila vše co se jí na této povídce nezdálo. Když dočetla, něco ji ještě napadlo. Rychle vyťukala jednu krátkou větu na konec:
Pro Irene.