Svědomí

Sedím ve vlaku a nepřítomně pozoruji krajinu za oknem. Stejná jako každý jiný den, když se vracím domů ze školy… Vzdychnu. Proč mám pocit, že můj život je pořád stejný?
Váhavě pohlédnu na mobil, který držím v ruce. Neměla bych a přesto znovu odemknu klávesy a znovu si čtu ty smsky od něj…
„Máš ho ráda,“ ozve se tichý hlásek uvnitř mé hlavy.
„Mám,“ přiznám po pravdě. „Ale ne tak, jak on doufá.“
„Pamatuješ, jak si se s ním před rokem rozešla?“
„Pamatuju. Tehdy brečel. Vyděsilo mě to.“
„Ale necítila ses provinile.“
„Ne, to až teď.“
„Pročpak?“
„Moc dobře to víš. Pořád mě chce vidět a já jeho nechci.“
„Vážně?“
„Zase máš pravdu. Chci ho vidět strašně moc, hladit ho, líbat… Ale ve skutečnosti z toho mám strach.“
„Nevydržela bys to s ním.“
„Ano, já vím. Chci ho a zároveň ho nechci. Neumím se rozhodnout.“
„Tak ti to napsal v té zprávě. Řekni mi, proč ti to napsal?“
„Slíbila jsem mu, že spolu dneska půjdeme ven.“
„A?“
„Zrušila jsem to.“
„Proč jsi tedy souhlasila, že s ním půjdeš?“
„Já… nevím.“
„Ale víš. Co ti napsal ještě včera na icq?“
„Že je do mě pořád zamilovaný.“
„Vzkřísil v tobě vzpomínky. Chtěla si zkusit, jaké by to bylo být zase jednou milována, je to tak?“
„Ano.“
„Naštěstí sis ale včas něco uvědomila...“
„Využila bych ho. A znovu mu ublížila. On to nechápe, neví co cítím. Ani já to pořádně nevím. Ale vím, že bych s ním nevydržela. Nechci mu znovu ublížit.“
„Tak proč mu dáváš naděje?“
„Nedávám mu naděje!“
„Miluješ ho?“
„Ne!“
„Tak proč tohle děláš?“
„Cítím se sama...“
„Ty nevíš co chceš viď?“
„Asi ne....“