Loučení

Pohladím ho po tváři. Slzy se mi přitom kutálejí zpoza víček.
„ Nechci, abys to udělal!“ přiznám svou sobeckost.
„ Ale já už to nevydržím, nedokážu dál snášet to všechno co se děje.“ Řekne apaticky a hledí do dáli.
„ Míšo, já tu bez tebe nechci být! Nezvládnu to!“ přemlouvám ho a hraji mu na city. Nedokážu si představit, že už si s ním nezapálím cigaretu, že už mě neobejme, že už ho nikdy neuvidím.
Apaticky se usměje, koukne mi do očí. Vidím v nich mlhu. Opar přes který nejde vidět co se mu děje v hlavě. Vezme obě moje ruce do svých velkých teplých dlaní. Cítím, že je to naposledy. Slzy se mi zpod víček řinou v ještě větší intenzitě.Pevně ho stisknu, obejme mě. Tohle loučení je tak bolestivé a bizardní, že je mi z toho totálně špatně.
Vymaním se z jeho objetí. Kouknu na něj a dám mu pusu. Ale jen takovou lehkou, kamarádskou. Jenže on tu pusu promění v polibek. Chvíli jsem zaskočena, ale pak si uvědomím, že je to prostě úžasné.
„ Michale, nesmíš to udělat! Nesmíš! Míšo, kvůli mně, žij kvůli mně. Nemůžeš se zabít a zkazit tak něco co mohlo být úžasné! To mezi námi zkazit nemůžeš!“ hystericky vzlykám a tisknu se k němu. Upře na mě ten svůj zvláštní apatický pohled.
„ Miláčku, teď už to nejde zastavit. Prášky začínají působit. I kdybych to chtěl vzít zpět, nejde to!“ řekne a mě se udělá mdlo.
„ To nemyslíš vážně? To nemůže být pravda! Michale, Michale! Proč? Míšo, lásko, proč si to udělal?“ doslova šílím. Je to takový pocit beznaděje a zoufalství, že to nejde popsat.
Usměje se na mě.
„ Musím zavolat záchranku!“ řeknu rychle a chňapnu po mobilu. Nejprve mi v tom brání, ale asi ty prášky fakt působí. Zdá se jakoby upadal do mdlob.
„ Míšo, neusínej! Neeee, kolik sis jich sakra vzal?“ ptám se s mobilem u ucha.
Záchranka přijíždí do pěti minut. Nakládají ho na vozítka. Michal je už v bezvědomí. Jet s nimi nemůžu, nejsem příbuzná. Naposledy se dotknu jeho bezvládných úst. Moje slané slzy padají na jeho obličej. Bojím se, bojím se o něj, o jeho život.
Sedím v nemocnici, slzné váčky vyschly, slzy došly. Třesu se strachy. Čekám až vyjde doktor ze sálu a řekne svůj verdikt. Ale pořád nic. Modlím se k bohu, aby ho zachránil, aby si ho nebral k sobě, aby mi ho nechal a já si mohla užívat chvil štěstí.
Dnes je to přesně půl roku, co mi doktor řekl, že už se nedalo nic dělat. Sedím na tom místě, na kterém se se mnou loučil. U malého křížku svítí svíčka. Kouřím cigaretu a brečím. Od té doby co zemřel, sedím tady denně. Denně tady vykouřím pul krabičky, proliji tak hektolitr slz. Občas mám pocit, že cítím jeho přítomnost. Mluvím s ním i když tu není, pořád se ho ptám proč mi to udělal a proč mě tu nechal samotnou. Často přemýšlím, že bych utekla za ním, ale něco mě tady pořád drží. Pořád si přehrávám ten polibek, první a zároveň poslední. Nejhorší je, že už nikdy neucítím dotek jeho dlaní, jeho rtů. Nikdy neuslyším jeho hlas a nikdy nekouknu do jeho krásných hnědých očí. Nikdy nic! UŽ NIKDY!!