Záhadná dívka

Viděl její smutné šedé oči a srdce ho z jejího pohledu bolelo. Přál si jí pomoct, ale jak, když ani nevěděl, co ji trápí. Denně přihlížel, jak se její okolí bavilo, ale smích v její tváři nikdy nespatřil. Jen smutné pousmání, jen aby některému z vtipálků, kteří by udělali cokoliv, aby si jich všimla, udělala radost. Ale její tvář byla jen bolestně stažena životním zklamáním a snad i strachem.
Jen jednou se ji pokusil oslovit. Přišel až k ní. Seděla na židli ve školní jídelně, před sebou měla už studený oběd a zírala do prázdna. Lehce se jí dotkl, ale ona okamžitě ucukla a postavila se. Vystrašeně ho pozorovala a když k ní vztáhl ruku utekla.
Jediné slova,co od ní kdy zaslechl byla: Nevím, jak chceš, hm.. a ne.
Měla nádherně zabarvený hlas, ke kterému zcela určitě patřil smích, který by okouzlil toho, kdo nespatří její krásu. Zvonivý, něžný…
Měkké lokny černých vlasů jí spadaly na ramena a zvýrazňovaly její bledou, skoro průhlednou tvář podtrhnutou černými kruhy. Dokázal si představit, jak by byla nádherná, kdyby neměla trápení, které i jemu rvalo srdce…
Nevěřil, že se k ní někdy dostane blíže…vždyť se mu to nepovedlo za tři roky…
Až jednou, když se zdržel ve třídě. Procházel ztichlými chodbami, nikdo už v budově školy nebyl. Až z jedné třídy uslyšel přidušené vzlyky. Pootevřel dveře a spatřil ji. Seděla na zemi v rohu třídy, tvář ve dlaních a usedavě plakala. Měl pocit, jako by mu srdce sevřela ledová ruka a vytrhla ho z hrudi. Smutek na ní poznal každý, ale nikdy neprojevovala slabost. Až teď.
Udělal pár kroků směrem k ní. Prudce zvedla hlavu a až v tu chvíli si všimnul žiletky v její dlani.
,,Nepřibližuj se ke mně,“zasténala.
Neposlechl ji. Udělal ještě jeden krok a v tu chvíli se ve světle zaleskla ostří žiletky. V jeho očích se objevilo zděšení, když zahlédl tenký pramínek krve, stékající po slonovinovém zápěstí. V jejích očích zpozoroval překvapení z náhle bolesti.
,,Bolí to. Já nechci umřít. Pomoz mi, prosím,“její hlas zněl novou chutí do života. Neváhal a volal sanitku. Objal ji kolem ramen a hladil ji po vlasech. Otevřeným oknem slyšel sirénu.
,,Pš. Bude to v pořádku.“
Chtěl ji uklidnit, i když si svými slovy nebyl jistý. Její dech byl čím dál tím trhanější a látka jeho trika, kterým jí obvázal zápěstí se zbarvovala do červena.
Odevzdaně k němu vzhlédla. Něžně jí políbil na pootevřená ústa. Poprvé se upřímně usmála.
,,Děkuji ti. Otevřel jsi mi oči.“
,,Až se uzdravíš, někam si zajdem. Potřebovala bys vykrmit. Miluji tě,a ani nevím,jak se jmenuješ. Všimnul jsem si tě už dávno a upoutala jsi mne, ale asi jsem nebyl jediný. Bál jsem se, abych ti neublížil…“najednou si uvědomil, že mluví do prázdna. Pohublé dívčí tělo v jeho náručí bylo bez života. Po jeho polibku vydechla naposledy. Její duše jí opustila. Ve chvíli, kdy poprvé za sedmnáct let získala chuť žít. Cítil, že ho v očích pálí slzy. V té chvíli se dveře otevřely a dovnitř vběhl doktor.

Nemocniční chodba byla prázdná, když mladý chlapec ztratil poslední naději po doktorových slovech:,,Je mi líto…“
Přes sklo pozoroval bledé tělo dívky, kterou každý miloval, snad i pro její záhadnost. Úsměv, který zdobil její tvář těsně před smrti ji zůstal i dlouhé hodiny po tom, co její srdce přestalo bít.

Sám její otec jí zničil život neustálým zneužíváním a mlácením, ale ona mlčela. Většinou trpí nevinní, ale jak se říká, boží mlýny melou….