Matka

,,Kateřino?Kateřino, slyšíte mne?“ hlas nade mnou byl příjemně tichý, toužila jsem otevřít oči a alespoň zahlédnout jeho majitele. Ale nešlo to. Co se to proboha děje? Chci promluvit, avšak ústa mám podivně ztuhlá, nemůžu se ani pohnout.
A najednou mě začaly zaplavovat vzpomínky předešlého dne.

Domů ze školy jsem vždy chodívala přes les. Matka mi sice stále opakovala, abych šla raději po cestě, je to prý bezpečnější. Ale já neposlechla. A proč taky? Do teď se mi nic nestalo. A nedokázala jsem odolat. Představa, že bych denně nemohla naslouchat zpěvu ptáku, šumění větru, cítit vůni smůly a jehličí mě nelákala.
Byl krásný den, slunce svítilo, vítr se zlehka opíral do korun stromů.Měla jsem chuť zpívat, tančit.
Les začal postupně houstnout, slunce jsem již neviděla přes vysoké stromy. A přede mnou se zjevila řeka. Její chladná krása mi nedovolila od ní odtrhnout pohled, ač jsem ji vídávala tak často.
Voda šuměla, svou průzračností vzbuzovala dojem čistoty a bezpečí. Bezpečí…jak já se spletla.
Pomalu jsem kráčela přes ztrouchnivělý most, táhnoucí se přes řeku a vzpomínala, jak jsem se tu bála jít poprvé. Myslela jsem, že se pode mnou most každou chvíli rozpadne.
Nebyla jsem moc daleko od pravdy.
Poslední, co si pamatuji je, jak jsem se řítila do ledové vody.Moje poslední myšlenka patřila matce, která mě tolik varovala. Jednou se to muselo stát. Dříve, či později. S osudem si nelze pohrávat…

,,Kateřino…“ zdá se mi to, či tento tichý a znavený hlásek patřil mé matce?Maminka! Proč já ji neposlechla? Mohla jsem si vše ušetřit…
,,Mami…“šeptám stále dokola, sama překvapená,jak to slovíčko krásně zní…