Most k srdci

„Mami, já mám rád Briana.“
„Ovšem, miláčku, je to tvůj kamarád.“
„Ale ne takhle, my jsme si dali pusu...“
„Cože? Kluci si nedávají pusu, to nemůžeš dělat.“
„Proč ne?“
„Protože je to hřích. Už to nikdy nesmíš znovu udělat, nebo nepůjdeš do nebe.“

***

Vzpomínka na první vážný rozhovor s matkou mnou projela jako žhavá čepel nože. Byla tak chladně dokonalá, když mi to říkala, ještě teď ji vidím před sebou. A já jsem se jí tolik bál, že jsem raději poslechl. Její příkaz mi na mysli vydržel celých pět let, než mi bylo osmnáct. Do té doby jsem s tím neměl větší problém. Klukům se líbily holky, tak jsem se o ně taky zajímal a jen občas mi bylo divné, že necítím stejné vzrušení, jaké jsem pozoroval u nich. Chodil jsem s Týnou a s Erikou jsem dokonce spal, ale po čase mi začalo vadit, že jsem se při pohledu na její nahé tělo nedokázal tak nějak navnadit. Měl jsem ji rád, ale nepřitahovala mě. Nakonec se rozešla ona se mnou, já jsem se k tomu asi nemohl odhodlat.
Tou dobou už jsem o sobě něco tušil. Proto jsem se ani moc nebránil, když se se mnou jednou po koncertě chtěl vyspat tehdejší přítel mé sestry. Dost mě to překvapilo (koho by to nedostalo), ale když mi na vysvětlenou prozradil, že je utajovaný bisexuál, už jsem se dál neptal. Ne že by ten následný zážitek byl kdovíjak ohromující, ale pomohlo mi to o sobě získat jasnější představu. Věřil jsem, že bude všechno v pořádku.
Dokud mě matka neuviděla, jak se vedu za ruku s kamarádem. Ten večer potom pro mě byl jeden z nejhorších v životě. Otec naštěstí nebyl doma... ale vlastně by to na věci ani nic moc nezměnilo – s ním jsem svoje osobní záležitosti neřešil. Matka jako ortodoxní katolička (osobně ji podezřívám, že je spíš pěkný pokrytec) dostala z nového faktu o mě hysterický záchvat, myslel jsem, že snad budu volat pohotovost; celá se třásla a byla rudá ve tváři, když na mě křičela všechno, co si o mě a o mém jednání myslí. Bolelo mě to, pochopitelně, slyšet od vlastní matky, že jsem zvrácený úchyl a ignorant. Nevím, jak spolu tyto dva termíny souvisí, ale to je vedlejší. Když skončila, připadal jsem si ohluchlý a plný bolesti a ukřivdění. Seděl jsem na místě a zíral do zdi ještě hodnou chvíli, než jsem se zvedl a utekl hledat útěchu k příteli.
Následující den mě opustil. Jenom mi zavolal a říkal takové ty klasické fráze, že nemá čas a že jsem pro něho moc dobrý a že mě má rád a bla bla bla. Však víte, co myslím. Po jeho telefonátu jsem ztratil o světě většinu dobrého mínění. Začal jsem se cíleně ničit, i když tehdy jsem si to tak jasně neuvědomoval. Málo jsem jedl, málo spal a liboval jsem si v depresích. Byl to můj způsob, jak se vypořádat s bolestí a dát světu najevo, že mě zradil. Někdy si prostě nemůžete pomoct a ani při nejlepší vůli některé věci neovlivníte. Cítil jsem spoustu agrese a obrátil jsem ji proti sobě. Chodil jsem na diskotéky, nezřízeně pil a spal skoro se vším, co mi přišlo pod ruku, nehledě na věk či pohlaví. Zjistil jsem, že okolí se líbí moje hubeností zvýrazněné rysy, tak jsem toho po večerech náležitě využíval. Vybíral jsem si citlivě vyhlížející typy a největší radost jsem měl z těch, kteří tvrdili, že se do mě zamilovali. Takové jsem si obzvlášť vychutnal, když jsem je od sebe v jejich nejslabší chvíli drsně odkopl. Věděl jsem, že jsem manipulátor, a líbilo se mi to.
Je těžké zůstat nepoznamenaný, když vás zradí jediný vzor, který v životě máte – ten rodičovský. Jednou se to muselo zlomit. A stalo se mi přesně to stejné, co jsem sám prováděl jiným. Dával jsem si pozor, aby mě nikdo nezajímal natolik, abych z toho měl problémy, ale život je plný zvratů a jednou jsem se prostě neuhlídal. Poznal jsem velmi šarmantního cizince, s kterým jsem strávil noc plnou nejen duchaplné konverzace. Naše intimní chvíle byly dost divoké a já jsem se přistihl, že ho chci znovu vidět. Rozhodilo mě to, protože celý rok jsem na takový pocit u sebe nebyl zvyklý. Cizinec se mnou byl týden, kdy mě brával do divadel, na výstavy a do kina a sliboval, že spolu zůstaneme navěky. Jak jsem byl naivní, když jsem tomu věřil. Ke svým „obětem“ jsem se choval hrubě jako otrlý zločinec, ale uvnitř jsem byl vystrašené dítě, které jen chce, aby ho měl někdo rád. Vytrvalé lhaní sobě samotnému mě přivedlo až na pokraj psychického zhroucení. Cizinec mě samozřejmě opustil a já jsem se rozhodl, že tohle období tápání a ubližování jiným musí skončit.
Chtěl jsem se uzdravit, chtěl jsem být lepší.
A pořád chci, jenže nevím jak. Prožívám den za dnem, sám, ztracený a odtržený od lidí. Připadám si tak odlišný, když se na ně dívám, na ty anonymní tváře, jak spěchají městem za svým cílem. Jako by kolem mě byla tlustá stěna, která mi nedovolí se začlenit do života, můžu ho jen zpovzdálí pozorovat a nedokážu se zúčastnit. Před časem jsem se, ač bych to nikdy nečekal a je to dost neuvěřitelné, opět zamiloval a teď k tomu všemu trpím ještě neopětovanou láskou. Jsem vyčerpaný a už nechci dál. Nesnáším být sám, ale nejspíš ani nedovedu s někým normálně, přirozeně chodit. Všechny moje vztahy byly vždycky pokroucené, zvrácené a bolestivé. Už nechci nic řešit.
Máme v našem městě takový pěkný historický most. Je docela vysoký, je z něj hezký výhled a pod ním teče řeka. Chodím se tam procházet po okraji a bývá mi celkem jedno, jestli mi ujede noha a spadnu. Posledních pár dní na něj myslím stále častěji a říkám si, že si příště vezmu kluzké boty...