Arachnoidea

Ze snovací bradavky utkala nový život. Rozkvetlou pavučinu napnula od obzoru k obzoru a po práci ulehla vyčerpáním. Slunce pozvolna kleslo za vzdálené pohoří topící se v mlžném oparu a den jistě dokonal. Snila. Proplouvala říší spánku a nahlížela do nesčetných komůrek a sálů pokrytých prachem a starobou. V každém oku viděla jiný svět a čas. Pilně naslouchala tiché zvonkohře své sítě, s níž si pohrával mazlivý vánek. Předivo času bylo neúprosné. Hledala své potomky. Pisaura, Hyptiotes, Pholcus, Lycosa, Theridion, Araneus, Eresus, Callobius a Tegenaria. Taková jim vyvolila jména z nekonečné hlubiny nicoty. Devět mocných potomků, kteří se stanou smyslem všecho. Spatřila mnohé ukrutnosti, nespravedlnosti, křivdy, jež páchali jedni na druzích a toužila po nové cestě. Její děti jí dávaly naději za lepší zítřek, pro který se rozhodla obětovat celý vesmír. Pisauru nalezla spící v srdci smutného ledového království, které sužoval Hlad a Nemoc. Hyptiota nalezla po dlouhém pátrání lapeného do bezrozměrného kotce, kde jej sužovalo Ticho a Zmar. Pholcus se zjevil jako seskupení bezcitných hvězd na plátně Zlomyslnosti. Matka jej odepjala z oblohy - hvězdu po hvězdě - jako zrnka prachu či ozdoby a láskyplně jej vložila do svého lůna. Lycosa se vzpírala a prchla do temného hvozdu, kde panoval Nářek. Matka svou dceru vykoupila mnohou slzou a stejně jako její bratry jí něžně a opatrně – spící – uložila do svého nitra. Hledání Theridiona bylo nejobtížnější. Matka putovala dlouhé věky hořící plání a přes strmé útesy, které omývalo jezero černé vody. Po dlouhé lávce se vydala daleko za hranice prostoru, přímo do sídla zapomenutých nesmrtelných, kde nakonec svého syna nalezla spoutaného u samotného Stromu života. Theridion tu opakovaně trpěl tím, že svázán ležel Stromu nadosah, ale přesto se nikdy nemohl napojit z jeho krásy a procitnout z bludu. Bez ochrany proto tápal věky chaosu a šalby. Po jeho osvobození Matka vedena proudem duší spustila se do kajícných hlubin pod žíly Stromu. U kořenů bílé půlnoci a černého odpoledne si zazoufala a svým teskným lamentem vyzvedla truchlivé oceány. S nimi se vyplavila i špína všech generací a příbytek Araneův. Araneus odpočíval ve svém kokonu a napájel se nekončícím přívalem třpytivých duší. Veděla, že jednoho dne bude pánem nad Smrtí. Eresus dováděl v jícnu vyhaslé sopky a Matka jej musela za jeho zahálčivost pokárat. Její syn poslušně spojil svou ideu s její a ona mohla svou pouť brzy zakončit. Callobius a Tegenaria – dvojčata – se proměnili v borový háj a šedou skalku pokrytou chladivým mechem. Matka jim zašeptala kouzelná slova, oni protáhli své prokřehlé údy a přijali Matčin vak jako vykoupení. Obtěžkána se vrátila zpět do své spavé sítě a pozřela nepotřebný vesmír. Stala se Kolébkou zrození. Po miliónu neměřitelných úderů srdce, kdy její potomci dospívali vně bezpečného klínu se její nadité břicho roztrhlo a do nicoty se vrátil život, smrt, čas, magie, oheň, voda, vzduch, země a myšlenka. Matka je neměla čím nakrmit, tak se mátožně rozvalila vprostřed své jemné sítě a její děti jí nenasytně rozcupovaly a pozřely. A pavučina drnčela první okamžiky jasné existence, která se plazila po Nové cestě a opájela vyprahlá hrdla…

Matka si již po sté dočetla svůj oblíbený starověký mýtus, zamyšlená zaklapla opotřebovanou knihu a odložila jí na noční stolek. Děti už dávno spaly. Tiše a spokojeně oddechovaly, přitisknuty k sobě na veliké moly prožrané palandě. Zítřek je netrápil. V říši snů jim nic nemohlo vážně uškodit. Matka starostlivě pohladila první z nich – Petříka – po vlasech, zhasila svíce a potichu opustila pokoj. Za dveřmi se rozplakala. Nevěděla jestli dokáže to utrpení dále snášet. Přistoupila k oknu – jedinému v chodbě, směřovanému na východ – a zahleděla se do pomalu se snášejících sněhových vloček. „Kdyby si tu ještě byl, Thomasi,“ povzdechla si odevzdaně a promnula si prokřehlé prsty.“Ty bys určitě věděl, co dělat,“ Vzpomínala na Thomasův silný hlas a mozolnaté ruce, které přesto dokázaly projevovat lásku s takovou něhou. Vločky dopadaly na špinavou tabulku skla a roztávaly do alegorie popelavých slz. Noc. Bezútěšná noc utišila hlad, který trápil město. Měla strach. Ona a tisíce dalších. Válka oddělila od rodin jejich otce a hladomor, který postihl celé obléhané město si začínal vybírat nemalé oběti. Černé povozy křižovaly ulice stále častěji. „Čím nakrmým svá nebohé dítka!“ hořekovala matka a usedavě plakala. Záhy odešla do svého pokoje. Z okenního rámu se spustil malý pavouček; křižák. Dosedl starý a šedivý. Zemřel při prvním pokusu o pohyb.

"Čím je nakrmím!"

Po týdnu matka zemřela na nachlazení. Doktora nikdo nepřivolal; žádný už nebyl. O zubožené děti nikdo nejevil zájem, neboť každý další hladovějící krk byla drahá starost navíc... Zůstaly tak v šerém a tichém domě úplně samy, jen s tělem své láskyplné matičky. Devět sourozenců, na kost vyhublých a churavějících vysvéklo svou mrtvou matku a naposled se pomodlilo. Jaký zákon by pro ně našel trestu? Snad ten od samého Pána? Existuje vůbec argumentu proti nouzi a čiré potřebě? Dítka se svorně a něžně zakousla do chladného matčina masa a nasávala šarlatové záplavy. Chlapci i děvčata v ušmudlaných šatech laskali bělou kůži jakoby se s matkou toužili na rozloučenou pomazlit. Pochutnávali si na jejích prsou, jimiž je kdysi kojila. S mlaskáním uždibovali prsty, uši a lýtka. Pokřáli blahem a nadějí! Nad nimi pavouček rázoval po své pavučince a ta drnčela prvními okamžiky nové hrůzy, která se plazila po matčině kyprém těle a opájela vyprahlá hrdla...