O chlapci, který znal pravdu

Byl den jako každý jiný. Svítilo slunce, ptáci zpívali a listí na větvích stromů tiše ševelilo. Ale pro něj ne. Už od rána měl podivný pocit. Jako by se narodil někam jinam, než kde usnul. Neslyšel nic, nemohl mluvit a jediné co viděl byli mlhavé obrysy a stíny. Když vstal z postele, myslel si, že je rozespalý, ale když jeho podivný stav neustoupil ani po půl hodině, dostal strach. Jelikož byla sobota nemusel do školy a tak si řekl, že raději zůstane doma. Chvíli jen tak seděl v křesle, to ho ale začalo nudit tak vyšel před dům na zahradu. Neslyšel nic, jako by ani vzduch z jeho plic nevycházel, když se pokoušel mluvit a mlha mu zastírala zrak čím dál tím více. Už to nebylo k vydržení. Najednou ho jako blesk cosi udeřilo. Necítil bolest, jenom se celý otřásl přestože se jeho tělo ani nepohnulo. Něco zaútočilo na jeho myšlenky. Jediná věc, která mu zůstala. Uviděl stín postavy před sebou, asi někdo procházel kolem jejich zahrady. Slyšel jenom krok, vzdálený a přesto blízký. Ale v jeho mysli jako by byl obraz oné postavy jasnější. Jako by ji znal celý život, věděl o ní všechno a přesto ji nikdy neviděl. Pak uslyšel hlas: „To co vidíš je pravda!“ Hlas nepatřil člověku, prostě tu byl a promlouval k němu, nevěděl odkud, ale jedině s ním byl schopen mluvit: „Jaká pravda? Kdo jsi?“ „Chceš znát jméno, pohlaví, povolání moji podobu?“ Mlčel. „Tak přeci poznáváš lidi kolem sebe, dokážeš uvěřit jenom tomu co vidíš, cítíš, na co si můžeš sáhnout, nebo co můžeš ochutnat. Zapomněl si však, že jsou to pouze věci, které rozpoznává tvé fyzické tělo. K čemu ti bude moje jméno, mohl bych ti říct jakékoli, ale nepoznal bys mne.“ „Co mi chceš?“ Zeptal se a začínal mít nepříjemný pocit, snad strach. „Uvidíš pravdu, uvidíš jak věci vypadají ve skutečnosti, pochopíš principy a najdeš cíl své cesty.“ Mlčel, už nebyl schopen slova. „Nyní odejdu, a ty zůstaneš.“ Hlas odezněl a chlapec se jakoby vrátil k sobě. Už neviděl ani mlhu, neviděl, necítil, neslyšel vůbec nic. A přesto nebyl ve tmě. Nepotřeboval chodit, ani se nevznášel, prostě byl. Uvědomoval si věci kolem sebe, nevěděl proč, ani jak. A pak se vyděsil. Dostal strach, viděl něco, čemu nebyl schopen ani ochoten uvěřit. Výjev, obraz, myšlenku, nevěděl co to je, ale bylo to před tím. V šoku jako by se vrátil do svého těla. Ležel na lavičce na zahradě a vedle něj stáli rodiče, volali sanitku. Na krátko otevřel oči a viděl znovu svůj starý známý svět, slyšel, cítil, ale mluvit moc nemohl. Rodiče na něj křičeli „Vzbuď se, co ti je?! Vstaň proboha, vstávej!“ On z posledních sil tiše promluvil: „My nežijeme, je to lež! Všechno je lež! Nesmíme žít! Nesmíme! Nikdo nesmí žít, nebo přijde konec. Nesmím vám to říct, nesmím! Není osud, není bůh, není svět! Svět neexistuje! Není mi dovoleno to říct, musím…nejsme abychom byli, jsme aby……“ Jeho zrak zledovatěl, dech se zastavil. Odešel, věděl kam, ale říct to nemohl. I po své smrti však jeho tělo zakřičelo slova, kterým rodiče nerozuměli: „Rhedere, matierni orvete“