Pocit bezmoci...

Láska často bolí, jak pověděl kdysi někdo moudrý. Jo, to už jsem si zjistila sama. Sliby lásky, milostná vyznání... to všechno se jedním okamžikem změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. A proč? Protože to mého „bývalého drahého“ přestalo bavit. Jo, začala jsem být nesnesitelná, nudná a egoistická. Tak fajn, jdi si. Cítím se hrozně, ale slzy už dávno došly. Všechno jsem vyplakala a teď bych nejraději křičela. Tak nahlas, aby to všichni slyšeli, abych se uklidnila. Ale pomůže mi to...?
Zapípání sms-ky mě vtrhne ze zamyšlení. Kdo asi píše... ZVU TE K SOBE NA DOBRY FILM. CTITEL. Copak tohle se ještě nosí? Číslo nemám v seznamu, ale od koho by ho kdo mohl mít? Leda si někdo dělá srandu. Určitě. Jak jinak. Jsem všem pro smích. Se třesoucí rukou odepíšu: CTITELI VLEZ MI NA HRB. Vzápětí mi přijde odpověď: TAK KDYZ BUDES CHTIT UDELAM I TOHLE. Debil, prostě debil. Nebudu mrhat kreditem kvůli nějakému kdekomu. Ať si zve nějaké nanynky, které mu ten film sežerou. Zase zapípání sms-ky: NADRAZNI ULICE, 32. URCITE VIS KDE TO JE. BUDU CEKAT V SEST. Ten si teda věří. Normální debil, nestyda, blbeček. Ještě mě tam znásilní. Nestojím přijít o to nejcennější, co jsem si uchovala i ve vztahu s Herbertem.
Čím více se blíží osmnáctá hodina, tím více jsem nervózní. Pořád si promítám, kdo by to tak asi mohl být, ale vážně mě nikdo nenapadá. Vůbec nikdo. Ani nevím, kdo by tam mohl bydlet. Ze školy asi nikdo, ale odkuď teda???
Je čtvrt na sedm. Chci si zabalit věci do školy, ale zase mi pipne mobil: RYCHLE NEBO HO NESTIHNEM DOKOUKAT. Ten se teda naotravuje.
V mžiku se oblíknu a mířím omrknout alespoň to místo, kde by měl dotyčný být. Tady v této čtvrti jsem poprvé. Prohlížím domky a taky najdu ten správný. Je jako ostatní... až na to, že za jedním z oken zahlédnu postavu, která když mě spatří, ihned od okna odskočí. Mizím. Jdu rychle, co mi nohy stačí, ale najednou mi někdo položí ruku na rameno. Srdce v krku, noha připravená kopnout kohokoli kamkoli. Podobná ponocnému se otočím, ale pohlédnu na celkem dobře vypadajícího kluka. Má delší rovné tmavé vlasy, lehké strniště vousů, hubenou postavu, ale zanedbanou, nádherné oči a vlastně se mi celkem líbí, až na to jeho ošoupané oblečení. Líbí se mi styloví kluci. Akorát nevím, co po mně chce. Hned mi to objasní.
„Neznáme se odněkud?“ ptá se.
„Cože?“ vykulím oči. Klidně by se mohl polekat... těch očí.
„No, tak ty mě asi neznáš...“
„Ani ne,“ zmírním tón.
„Aleš,“ představí se a podá mi svou pravičku.
„Linda,“ řeknu a také mu podám svou.
Lehce ji uchopí, zvedne výše a políbí její hřbet. Dost mě tím zaskočí. Jenom koukám. Nejsem schopna slova. Nevěděla jsem, že se to ještě dneska nosí:-)
„Abych ti to objasnil,“ odmlka. „Sleduju si tě už dlouho. Moc se mi líbíš.“
„Ach ta upřímnost,“ vzdychnu.
Trochu se zarazí. „No tak, kouknem na ten filmík? Poznáme se.“
„A co?“
„Coby, třeba zjistíme, že jsem tě hledal oprávněně.“
„Pochybuju,“ ušklíbnu se a odcházím.
„Co blázníš?“
„Takhle si zavolej na někoho jiného. Nepůjdu s tebou, do tvého bytu,“ zájmena zdůrazním.
„Tak nechoď. Jiné budou ochotnější.“
„Přesně proto tam jít nechci,“ takže jsem ho odhadla úplně perfektně. Myslí si, že dostane každou, bídák.
Ještě že jsem na to všechno přišla dost brzo. Než bych se třeba ani nestačila bránit! Proč jde každému klukovi jenom o jedno? Když jsem to mladá a blbá četla v knížkách, říkala jsem si, že to nemůže být pravda. A přeci je...
Další parchant. Nechci chlapy vidět do konce života. Jak jsem si bláhově myslela, že má první láska bude i poslední... To jsem vážně byla naivka. Asi dokonce života zůstanu panna. Než dát kdekomu, to si to radši nechám pro sebe. I roční známost nestačila, abych povolila něco víc než mazlení, tak proč nějakému pacholkovi, který se objeví a hned by asi zmizel.
S pocitem, že chlapi jsou k ničemu žiju a žít musím.

Musím si nakoupit nějaké věci, protože mám pocit, že ve skříni už nic není. Beru to pěkně obchůdek po obchůdku a málem by mi ani nevyšly peníze. Ale jsem tak šťastná! Už dlouho jsem si neudělala radost. Konečně jsem si koupila černé legíny a k tomu delší tričko a ryflovou sukýnku. Taky jsem si pořídila snad tunu obyčejných triček a tílek. Už se těším, až si to všechno doma znovu vyzkouším. Jak tak přemýšlím, nevšimnu si převrácené tabule u restaurace, zakopnu a letím na zem.
A okno.
Nic, pusto.
Nevím, kdy se proberu a už vůbec ne kde.
Všude je tma.
Pořádně otevřu oči, rozhlížím se po onom místě, ale nevidím vůbec nic. Jsou zatažené rolety, pozhasínané všechny světla... doma nejsem určitě. Zkusím vstát, ale nejde to. Děsně mě bolí hlava. V tom si vzpomenu na svůj karambol. Ale kde to teda jsem? Pomalu se postavím ještě jednou. Vypadá to, že tu nikdo není. Na budíku vidím něco po dvacáté hodině. Tak kde to jsem? Z obchodů jsem šla kolem páté! Dojdu k oknu a pomalu vyhrnu roletu. Začnu si zvykat na pološero a snažím se zorientovat. Nevím, koukám před sebe, ale vidím jenom chodník a domy... a ... není to to okno, ze kterého mě někdo tehdá špehoval? Jasně, že je! Tahle záclona. Ale tak kde to teda jsem. Nebo spíš proč tu jsem? Zrovna chci odhrnout i druhou roletu, když se otevřou prudce dveře. Otočím se v očekávání... ale stojí tam pouze jeden jediný člověk. Onen Aleš!
„Co tady dělám?“
„Zachránil jsem tě. Máš být vděčná.“
„Tak to určitě,“ chci ihned odejít, ale hrubě mě chytí za paži.
„Stůj,“ zvýší hlas.
„Nemám důvod,“
„Musíš se mi odvděčit.“
„Ani mě nehne,“ stojím si na svém.
„To se uvidí. Nikam. Až se rozmyslíš.“
„Jak až se rozmyslím??“ skoro nevěřím svým uším.
Neodpoví, zamkne dveře a někam odejde. Znovu přistoupím k oknu a vyhrnu druhou roletu, abych si tu pustila alespoň trochu normálního života. Procházím se po pokoji. Nahlížím kam jen to jde, ale za hodinu už se nudím ... a taky bojím. Naši už budou doma... mám jim přidělávat starosti?
Ne.
Vyťukám tedy esemes zprávu, že přespím u Káťi, ale že mi dochází baterka. Nejradši bych si nafackovala za takové lži, ale zbytečně by se báli.

Usednu na postel, hlavu ve dlaních a promítám si krásné okamžiky ve svém životě. Oči zalité slzami, myšlenky u rodiny a tělo někde v cizím bytě. Hřbetem ruky si slzy otřu a taky rozmažu líčidla, ale přes to všechno zahlédnu něco... co mi tu nesedí. Normálně jsem si nevšimla dalších dveří. Projdu na druhý konec pokoje. Dveře jsou mohutné. Stisknu kliku a pohlédnu do místnosti, prosvětlené červeným neonem... Velká staromódní postel... rudé povlečení, u postele pouta, šátky, kondomy... kolem svíčky a kamery. Kamery? To se mi snad jen zdá! Vejdu dovnitř, dotýkám se všech těch míst... spatřím lehký flíček od krve a projede mnou mráz jako nůž.
Musím pryč!
Hned.
Otočím se, ale těsně za mnou stojí Aleš. Rozklepou se mi nohy hrůzou.
„Tak už jsi to objevila. Tak jdem na to, ne? Ať to máme za sebou.“
„Aleši to nemyslíš vážně?“ řeknu, myslím, dostatečně zděšeně.
„Každá sem chodí dobrovolně, ale ty jsi vyjímka. Když už tu jsi, nemůžem promrhat šanci.“
„Aleši, nedělej to.“
„Ty mi to pěkně uděláš.“
„Ty prase,“ dám mu facku, ale je silnější. Chytí mou ruku, až to zabolí.
„Budeš hodná, jinak tě to bude všechno bolet.“
„Pusť, nech mě být. Co chceš?“
„Ještě to nevíš? Tebe.“
„To nemůžeš,“ řeknu prosebně.
„Nemůžu, ale dělám to. A řeknu ti, žádná si ještě nestěžovala.“
Více se mnou nemluví. Normálně se na mě vrhne. Bez jakéhokoliv studu mi cpe do úst svůj jazyk, ze kterého je mi totálně špatně. Cpe mě pod sebe na postel. Všimnu si, že kamera bliká. Aleš mě začne svlíkat. Snažím se ho oddalovat rukama, ale je to ďábel. Nemám šanci. Ležím už jenom ve spodním prádle, když se začne zbavovat oblečení i on. Zavřu oči, nechci nic vidět. Je mi zle. Zvedá se mi žaludek. Znovu ke mně přistoupí. Posune mě kousek výše na postel, asi aby to bylo lépe vidět na kameře. Vidím svou šanci. Chci ho nabrat do citlivých míst, ale včas si toho všimne, a nohu mi zachytí. Ruce mi sepne poutami k posteli, takže se stávám úplně bezmocná. Jenom slzy se kutálejí až na rudý satén. Když vidím, jak si to ten prasák užívá, je mi ještě hůř. Osahává mně... chvíli se dokonce dokážu bránit, aby mi neoddálil nohy od sebe... ale je prostě silnější. Zavřu oči, jak se bojím toho, co mně čeká. Bolesti, ponížení, zažití toho „nejkrásnějšího“ – tím nejhnusnějším způsobem.

Najednou někdo vejde do pokoje. K mému úžasu je to Herbert!
„Pusť ji ty šmejde.“
„Co blbneš?“ zachraptí ten, co se mě pořád dotýká.
„Hajzle, říkal jsem ti, že jestli na ni šáhneš, bude zle.“
„No tak, je docela hezká.“
Dostane takovou ránu, až spadne z postele. Herbert se ihned dovtípí, přijde k posteli a odemkne mi už zakrvavené ruce.
„Dík,“ špitnu člověku, kterého asi stále miluji.
„Ještě že jsem omylem šel pro cédéčka k tomuhle hajzlovi.“
„Dík,“ zopakuju.
„Lindo, na,“ podá mi oblečení. „Oblíkni se. Zavoláme policii.“
„Mám strach,“ schoulím se mu na hrui ještě polonahá.
„Tohle nemůže zůstat nepotrestané.“
„Já už nechci žádného chlapa ani vidět.“
Lehce se pousměje. „Chci ti s tím pomoct.“
„Jak to myslíš?“ odstraním další slzu.
„Pořád tě miluju. Stačilo pár dní odloučení a všechno jsem si uvědomil. Odpusť.“
„Já tě vlastně taky miluju... Když tu jsi se mnou... už se necítím tak bezmocná.“
„Tak už se obleč.“
Všechno splním. Aleše pro změnu připoutáme k posteli my, zavoláme policii a do rána se vůbec nevyspíme, protože musíme vypovídat, navíc musím na vyšetření... není to příjemné, ale nebýt Herberta, přišla jsem o svou poctivost a teď vím, že on je ten, komu to chci darovat... a to asi hodně brzo...