Gia a Mailei

Příběh, který vám právě vyprávím, je tak trochu skutečný. Odehrává se sice jinde, ale pravdy na něm něco je. Však uvidíte a možná se v něm sami poznáte.

Už osmnáct let chodila po světě dívka jménem Gia. Samozřejmě to nebyla žádná obyčejná dívka, nikdo totiž není obyčejný, každý je jedinečný. A ona byla svým způsobem také. Mimo její vlastnosti na ní bylo zvláštní její profese. Jako většina lidí tohoto světa nepůsobila jako sloužící, nebo nějaký pán prosperujícího statku. Ani nevlastnila své vlastní pole, neměla svůj dům ani domov. Rodiče také neměla, nic ji prostě nespojovalo s životem obyčejných (přesto neobyčejných) lidí. Byla totiž dívka válečnice. Možná, že jste slyšeli o Xeně a valkýrách a podobných věcech. I tak si Giu můžete představit, není na tom nic špatného. Žila s ostatními dívkami stranou od ostatních obyvatel země, bydlela s nimi uprostřed lesa v jednoduchých příbytcích. Procházela výcvikem, a přestože byla ženského pohlaví, všichni si jí a jejích družek vážily. Znamenaly totiž ochranu pro nemohoucí lidi, kteří se sami neubránili. Mailei totiž byly velice vážené. Sice žily stranou od ostatních, ale rozhodně nebyly odříznuté od světa. Věděly o všech významných událostech, nebyly nijak zaostalé, ba dokonce byly mnohdy chytřejší a vzdělanější než učitelé ve větších vesnicích. Oděvy, jež nosily, připomínaly lehkou zbroj z hnědé kůže. To že to byly ženy ještě neznamenalo, že nutně musely nosit krátké sukně. Mailei si mohly nosit, co chtěly, hlavně aby v tom šel zjednávat pořádek a zabíjet nebezpečné jedince.
Gia se zrovna procházela lesem, mířila ven z jejich území. Chtěla se znovu podívat do města. Chyběl jí kontakt s jinými lidmi než jen s Mailei. Také dost často přemýšlela o mužích. Mnoho Mailei měly ve vsích své vyhlédnuté, některé měly uzavřený jakýsi svazek, které zákony Mailei povolovaly. Ona si však zatím žádného nevybrala. Nevěděla proč. Byla celkem atraktivní. Dlouhé blonďaté vlasy jí spadaly do půli zad, postavu měla více než ucházející, vypracovanou od tvrdého tréninku, přesto měla rysy stále dívčí a ničím nepoškozené. Když se usmála, mohly se po ní muži zbláznit, měla v sobě jakési kouzlo, které samozřejmě jen ty správné uchvacovalo. Nešílely po ní ti typičtí venkovští balíci, a když už, dala jim jasně najevo, že se nespokojí jen tak s někým. Ten, kterého si vybrala, musel mít nějakou úroveň. Vzdělání, inteligenci, spolehlivost, mužskost. Bylo toho mnoho. Uvědomovala si svou náročnost. Proto zatím nenašla toho pravého. Nikdy se nezamilovala ani nenašla skutečného lidského přítele, ač po tom tak prahla.
Jediný přítel, jež pro ni existoval, byl její věrný pes Sack. Chodila s ním všude, povídala mu své problémy, hrála si s ním, nasmála se jeho potrhlostem, pomohla mu nebo on jí. Zvlášť dokázal být užitečný při detekci nebezpečí. Kolikrát si říkala, proč nemohl být Sack muž, proč se nepromění stejně jako v pohádkách? Proč to nejde?
Kladla si otázky, až došla do vesnice, něco se na něm změnilo. Přijeli kupci se svými náklady. Mnoho lidí se těsnilo u stánků a snažilo se koupit co nejlevnější, za to kvalitní zboží. Gia se zastavila v dostatečné vzdálenosti od největšího ruchu a zkoumavě na všechno hleděla. Pár lidí si jí všimlo. Koukli na ní, pošeptali něco sousedovi a zase se vrátili k nakupování.
Jen jeden se nechoval stejně jako ostatní. Mladý kupec seděl u svého vozu a pozoroval ji naprosto uchváceně. Po dlouhém váhání došel k ní…

Uplynulo již mnoho měsíců od jeho první návštěvy v nedaleké vesnici. Za poslední dobu jich přibylo, stavoval se tu každý měsíc alespoň čtyřikrát, jen aby mohl být s ní. I ona se na něj těšila, líbil se jí hned od začátku, dokonce se při představě na něj usmívala. Perfektně si rozuměli, povídali si dlouhé hodiny. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Dokud…
Při posledních návštěvách se začal chovat až moc podle jejích představ, používal sladší a sladší slůvka, koukal na ní tím zvláštním pohledem, skoro jako by se měla každou chvíli rozplynout. Ale vždyť ona tu byla a dokázala se o sebe postarat lépe než kdokoli jiný. Bojovala za ostatní, žila v lese, prodělala výcvik. A on na ní takhle kouká? Proč? Nelíbilo se jí to, postupem času to začala vnímat více a více. A spolu se sladkými slůvky na jeho straně se tvořilo něco na její straně. Avšak nic krásného to nebylo. Ten pocit, jež vznikal, obsahoval mnoho otazníků a vykřičníků.
Teď stál před ní a chystal se učinit velký krok. Snad ho pochopí. Doufal.
„Gio, od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřil, jsem se něčím změnil. Stála jsi tam jako bohyně a nechala jsi mě vejít do svého chrámu. Zamiloval jsem se do tebe. A miluji tě čím dál víc, každým dnem, kdy se k tobě vracím.“ vylil si své srdce. Koukal na ní přitom tím svým výrazem, jako by byla malé štěňátko, které je nutné chránit.
Poprvé v životě uslyšela ta slova. Ta slova, o nichž snila celý život. Dříve si myslela, že tímto okamžikem její trápení skončí a bude žít šťastný a spokojený život s někým, koho bude milovat. Bláhová představa. Srdce nepovznášel pocit lásky, ale pocit viny, bolesti, smutku.
„Já nemůžu.“řekla potichu, hledíc mu do očí. Koukal na ni vyděšeně s rozšířenými zorničkami. Měl tak trochu strach, poznala to na něm. Léta zkušeností a praxe.
Toužila po lásce, mohla ji mít, mohla si ji užívat plnými doušky, ale nedokázala to. Nelíbilo se jí to. Nelíbilo se jí zkrocení mužnosti, změknutí z vlka na beránka. Hnusilo se jí to. Stejně jako vždycky před tím. Bláhově si myslela, že se to změní… Nic se nezměnilo.
„Promiň.“ odvětila ještě. Pak se otočila a se vzpřímenou hlavou vykročila směrem k domovu. Tam někam doprostřed lesa mezi Mailei. Po boku ji pobíhal Sack, jediný přítel, kterého kdy dokáže doopravdy milovat.